Puška vz. 24

Snaha o výzbrojní unifikaci vycházela ve všech armádách světa z ekonomického základu a sledovala myšlenku zavedení jednotného typu pěchotní zbraně, pokud možno u většiny útvarů. Většina armád nikdy jednotnosti výzbroje nedosáhla, ani československá armáda nebyla v první polovině dvacátého století výjimkou. Zavedenou puškou vz. 24 v předvečer okupace zbylé části republiky v březnu 1939 všechny útvary nedisponovaly.

Přestože v prvních letech existence samostatné československé armády převažovaly ve výzbroji pušky systému Mannlicher, jejich výzbrojní perspektivu oslabovala nejen skutečnost, že jejich kompletní výrobu nebylo možné z domácích zdrojů zajistit, ale také fakt, že Československá státní zbrojovka v Brně, budoucí zbrojní gigant a kolébka řady proslulých pěchotních zbraní, zakoupila na základě smlouvy z prosince 1919 od německé zbrojovky Waffenfabrik Mauser v Oberndorfu výrobní zařízení pro výrobu pušek Mauser vz. 98.

Tvrdé podmínky versailleské smlouvy zakazovaly Německu mimo jiné výrobu vojenských zbraní, což umožnilo čs. vládě reagovat na nabídku německé zbrojovky z 18. října 1919, obsahující odprodej strojního zařízení k denní výrobě 300 armádních pušek systému Mauser za cenu 3 141 292 marek.

První opakovačky, jež si MNO u zbrojovky objednalo, byly pušky vz. 98 a vz. 98/22, avšak objednaných 40 000 pušek výzbrojní situaci vyřešit nemohlo a armáda je ve výzbroji nakonec také dlouho neměla. Jednání o budoucí podobě jednotné pušky probíhala na půdě zbrojního a dělostřeleckého odboru (DZO) během celého roku 1922, až počátkem října na návrh DZO specifikoval náčelník generálního štábu MNO požadavky na budoucí typ pušky. V základu měla její celková délka vycházet z německé karabiny Mauser vz. 98, vyhovovat měla praktickým požadavkům na nošení u jednotlivých druhů zbraní a s odpovídající přesností do 500 metrů, hledím kalibrovaným do 2000 m jako u dlouhé pušky. Tím také rámcově definoval budoucí vývoj, na jehož stupni stála zkrácená puška vz. 98, přeznačená v říjnu 1923 na pušku vz. 23. Ani objednaných 90 000 kusů neznamenalo definitivní vyřešení otázky jednotné pušky, byť k ní svým provedením měl vz. 23 velmi blízko.

Počátkem února 1924 jednala výzbrojní komise Dělostřeleckého a zbrojního odboru MNO o otázkách, týkajících se definitivního provedení budoucí jednotné pušky. Schválila na základě relací ze zkoušek pušek u útvarů posunutí horní objímky níže o 6 cm, přičemž boční poutko mělo být sklopné, nikoliv vyrobené z materiálu objímky. Zásadní změnu oproti pušce vz. 23 přineslo upevnění bočního poutka na levé straně krku pažby, prosazené generálem Bohumilem Binkem. Boční poutko se také stalo v pozdějších letech terčem kritiky, neboť vadilo při zalícení a u nezkušených střelců způsobovalo při chybném držení pušky podlitiny v důsledku zpětného rázu zbraně. Zavedení dvojitých poutek, tedy spodních a bočních, tak vyhovělo požadavkům jezdectva a přispělo univerzálnosti nošení jednotného provedení pušky. Došlo i na změnu bodáku. Protože většina útvarů byla na rozdíl od generálního štábu pro kratší čepel, rozhodla výzbrojní komise o jeho zkrácení na 300 mm.

Zesílení pažby pušky vz. 24, zejména v oblasti krku stejně jako u vz. 23, vycházelo z požadavku na případnou možnost vystřelování puškových granátů. MNO tehdy ještě počítalo se zavedením puškového granátometu, v tehdejší terminologii tromblonu, pro jednotnou pušku stejně, jako u pušek Mannlicher, k nimž Zbrojovka Ing. František Janeček vyrobila na základě objednávky MNO 5500 granátometů. K tomu však nikdy nedošlo.

První objednávku na nové, tehdy ještě přesně nespecifikované pušky, dostala zbrojovka v předposlední den roku 1923 a zněla na rovných 40 000 pušek a 50 000 bodáků. Jelikož záruku 100% zaměnitelnosti součástí nemohla zbrojovka na základě výrobních metod, převzatých z německé zbrojovky v Oberndorfu zaručit, na nátlak MNO přistoupila k postupné normalizaci výroby, na jejímž počátku stál požadavek naprosté vyměnitelnosti závěrů. Zavádění normalizace si vynutilo vybudování normalizační konstrukční kanceláře ve zbrojovce, jež musela přepracovat veškeré výrobní výkresy součástí, zhotovit výkresy výrobních, revizních a kontrolních měřidel, nástrojů a upínačů. Výkresovou dokumentaci součástí dokončila zbrojovka v lednu 1924, výkresy měřidel byly hotové v květnu, na upínačích a nástrojích pracovala normalizační kancelář ještě v druhé polovině roku. Postupně také zdokonalovala výrobní zařízení, kde jednoúčelové obráběcí stroje, pocházející od firmy Mauser, nahrazovala víceúčelovými stroji, schopnými více výrobních operací.

Poslední den roku 1924 vystavilo MNO druhou objednávku na pušky vz. 24, tentokrát znějící na 50 000 kusů. S jejím splněním na podzim roku 1925 tak mělo MNO k dispozici celkem 180 zkrácených pušek vz. 23 a vz. 24. Dne 7. října 1925 nařídilo přezbrojení puškami vz. 23 a 24 u útvarů 9. až 12. pěší divize, 1. a 2. horské brigády a 3. jezdecké brigády, tedy u útvarů na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině. Přidělovalo pro tento účel ze skladů na 80 000 pušek vz. 23 a přes 50 000 vz. 24 a zároveň nařídilo útvarům předat veškeré dlouhé pušky Mauser vz. 98 a vz. 98/22 včetně pušek Mannlicher do pobočky Hlavního zbrojního skladu (HZS) v Purkraticích.

V srpnu 1926 nařídilo MNO přezbrojit oběma typy zkrácených pušek 6. až 8. pěší divizi a 2. jezdeckou brigádu na Moravě, k čemuž uvolnilo 10 000 pušek vz. 23 a skoro 68 000 pušek vz. 24. Přezbrojování útvarů pokračovalo i v dalších letech. V roce 1927 dostala zbrojovka objednávku na 75 000 pušek, náhradou za odprodej starších zbraní získalo MNO na jaře 1928 dalších 20 000 kusů.

V letech 1928–1929 si vojenská správa smluvně zajišťovala se zbrojními a dalšími strategickými závody zajištění výroby v případě mobilizace. Hlavní součástí smluv bylo především udržování výrobního zařízení se stanovenou kapacitou výroby, ale také personální zajištění kvalifikovanými silami, jejichž propuštění ze zaměstnaneckého poměru nebylo možné bez souhlasu MNO. Brněnské zbrojovce smlouva z roku 1928 přinesla navíc závazek vybudovat paralelní závod k zajištění výroby armádních pušek a pěchotního střeliva. Východiskem pro ni bylo zakoupení bratislavského závodu Jiří Roth, vyrábějícího lovecké a sportovní střelivo. Se změnou vlastníka se změnil také název na Muniční a kovodělné závody, Bratislava. Jeho přemístěním do nově budovaného závodu v Považské Bystrici na Slovensku tak zbrojovka splnila podmínku MNO, jež se sice také neobešla bez státních subvencí, ale přispěla tak k realizaci strategického rozmístění paralelní zbrojní výroby.

Největší objednávku na pušky vz. 24 dostala brněnská zbrojovka v roce 1928 a zněla na 200 000 kusů. Na jejím plnění pracovala až do března 1933, jelikož kromě ní plnila řadu exportních zakázek. Do jejího splnění dodala čs. armádě celkově 570 000 pušek vz. 24 a 23. Výčet zemí, kam jen pušky vz. 24 zbrojovka exportovala, je poměrně obsáhlý. Když pomineme menší partie, pak mezi největší odběratele patřilo především Rumunsko, jež odebralo v letech 1938–1941 celkem 700 000 pušek, do Číny prodala zbrojovka během let 1927–1938 plných 195 200 kusů, do Bolívie pak 101 000 pušek. Pušky vz. 24 nakoupilo ve zbrojovce 16 států světa.

V průběhu let používání se také ukázalo, že životnost pušek není dostačující, proto MNO v roce 1929 nařídilo provedení zkoušek s hlavňovým materiálem z oceli WO 1 z tavby Poldini Huti a Škodových závodů. Zjištěná maximální životnost hlavní 7500 výstřelů rozhodně nemohla vyvolat uspokojení, proto se zbrojovka ve spolupráci s Vojenským technickým ústavem (VTÚ) a výrobci ocelí problémem zabývala i v dalších letech, kdy se podařilo dosáhnout minimální životnosti 10 000 výstřelů. V roce 1935 pak zbrojovka dosáhla s hlavňovým materiálem z oceli WO 1 a CKV (z něhož se vyráběly kulometné hlavně) trvanlivosti 13 500 až 14 500 ran.

První objednávku na 40 000 pušek vz. 24 dostal závod II v Považské Bystrici v srpnu 1936, v brněnském závodě měli na stejnou objednávku vyrobit 62 000 kusů. Mezi oba závody byla také rozdělena poslední velká objednávka na 102 000 pušek, vystavená MNO v červenci 1938, jejíž plnění se protáhlo v důsledku řešení otázek materiálu a provedení zbraní až do mnichovských dnů. Další historie výroby pušek vz. 24 a podle německých dispozic vyráběných provedení G 24 (t) byla spjata především s exportem do Rumunska.

Po okupaci zbylé části republiky získala německá branná moc z majetku MNO celkem 529 366 pušek vz. 24, ve výzbroji slovenské armády zůstalo 175 455 kusů, přičemž vojenská správa z toho ještě zapůjčila zbrojovce 352 000 pušek pro rumunský export.

V poválečném období již z výzbrojního hlediska vzhledem k předchozí okupační výrobě a množství kořistních zbraní pušky vz. 24 významnou roli hrát nemohly. MNO mělo v roce 1950 v evidenci ještě 48 018 pušek, avšak plných 41 012 se jich nacházelo v oblasti vojenské oblasti 4 (VO 4), tedy na Slovensku.

Exemplář z roku 1927 získalo muzeum v roce 1959 darem od soukromé osoby.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1100 mm

Délka hlavně: 593 mm

Délka záměrné: 503 mm

Hmotnost: 3916 g

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha