Pušky rakousko-uherské branné moci – 1. díl

Přinášíme vám první část zevrubného materiálu kurátora sbírek moderních palných zbraní a střeliva Vojenského historického ústavu Praha Jana Skramoušského, který je věnován puškám Rakouska-Uherska v období konce 19. století. Celý text byl publikován také v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství.

 

Druhá polovina 19. století přinesla rozvoj mnoha průmyslových odvětví, jenž zasáhl bez rozdílu všechny evropské státy. Vznik jednotného náboje, jehož střelu s roznětnou složí a prachovou náplní spojovala nejprve papírová, později kovová nábojnice, otevíral prostor pro konstrukci zbraní nabíjených zezadu – zadovek.

Poznatky z pruské a rakouské války proti Dánsku v roce 1864 a především z prusko-rakouské války z roku 1866 nenechaly rakouské vojenské kruhy na pochybách, zda je možné transformaci stávajících předovek systému Lorenz či jejich nahrazení zadovkami oddalovat. Pruská armáda používala již od roku 1841 jehlovky Dreyse, které rakouská vojenská správa zkoušela o deset let později, avšak jejím potřebám nevyhověly.

Na prahu roku 1865 ustanovilo rakouské ministerstvo války komisi pro zkoušení zadovek (Hinterladungs-Gewehr-Kommission) pod vedením arcivévody Viléma. Po vyzkoušení řady zbraní se pozornost komise soustředila na závěrový systém se záklopkovým závěrem vídeňského puškaře Franze Wänzela. Přestože se jednalo o konstrukčně problematickou zbraň, jak se později ukázalo, rakouská vojenská správa přijala 5. ledna 1867 pušky systému Wänzel v ráži 14,3 mm Wänzel (náboj s okrajovým zápalem) do výzbroje. Systém doporučila technická a administrativní komise (k. k. technisches & administratives Militär-Comité) především proto, že umožňoval využít k transformaci stávající zavedené pušky Lorenz M. 1854 a 1862.

Důvěrou v zavedený systém značně otřásla řada havárií, kdy při výstřelu došlo k utržení závěsu (osy) závěru, takže systém musel být přepracován. Poměrně krátce po zavedení, 6. července 1867, doporučila tatáž komise zavést do výzbroje zadovku zkonstruovanou Josefem Werndlem (1831–1889) a jeho dílovedoucím Karlem Holubem (1830–1903). Werndlův a Holubův systém měl otočný blokový závěr válcového tvaru, jehož osa otáčení se nacházela pod osou hlavně. K otevření závěru sloužila plochá rukojeť na levé straně, jejímž otočením doprava došlo k odkrytí nábojové komory, jelikož spodní část závěru měla vybrání pro zasunutí náboje do nábojové komory.

Systém Werndl představoval podstatně bezpečnější a spolehlivější konstrukci. Puškařská firma Josef und Franz Werndl & Comp. ve Štýru, kterou řídil Josef Werndl společně se svým bratrem a matkou, se postupně díky armádním zakázkám rozrostla do podoby továrny, jež nesla od 1. srpna 1869 název Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft (OEWG). Štýrská zbrojovka si následujících letech své dominantní postavení hlavního dodavatele palných zbraní rakouské armádě udržela až do rozpadu monarchie.

Pušky Werndl M. 1867 byly v rakouské armádě zavedeny jako pěchotní a myslivecké (společné pro pěchotu i myslivecké sbory) a jako karabiny (pušky pro zvláštní sbory – Extra-Korps Gewehr). Společně s nimi zavedla armáda dva typy nábojů: puškový a pistolový (pro karabiny). Karabiny a pušky pro zvláštní sbory se vzájemně lišily pouze způsobem nošení, tedy umístěním spodních poutek, ale také tím, že u pušek Extra-Korps byl používán bodák. Produkce pušek Werndl M. 1867 v letech 1867–1873 není přesně vyčíslena, nicméně počet vyrobených zbraní je uváděn okolo 600 000 kusů.

Zásadní modernizaci původní zbraně ovšem představovalo přemístění kohoutu ze zámkové desky do střední části zbraně; tím vznikla varianta M. 1873, schválená do výzbroje 10. února 1874. Uvádí se, že autorem této konfigurace bicího mechanismu byl dílovedoucí štýrské zbrojovky Anton Spitalsky, ale privilegium nese jméno Karla Holuba, proto jsou také pušky M. 1873 někdy označovány Werndl-Holub. Potřeba zvýšení dostřelu zbraně přinesla novou konstrukci obou nábojů, jež dostaly označení M. 1877, a pušky a karabiny adaptované na nové střelivo byly přeznačeny na M. 1867/77 a M. 1873/77.

Výhradním výrobcem všech pušek systému Werndl byla od roku 1873 štýrská zbrojovka, do té doby se na jejich výrobě podílely firmy F. Fruwirth a Bentz. V roce 1872 ale oba závody OEWG odkoupila, čímž se zbavila konkurence a veškeré objednávky pušek pro vojenskou správu tak směřovaly jen do Štýru. Celková produkce pušek pro pěchotu a myslivecké sbory se pohybovala okolo 400 000 kusů, k čemuž je třeba připočítat ještě 100 000 pušek a karabin pro zvláštní sbory, jež také štýrská zbrojovka vyrobila.

Ačkoliv na prahu světové války převažovaly ve většině armád moderní opakovací pušky, prudce zvýšené potřeby během mobilizace a v důsledku prvních ztrát vyvolaly nutnost využití starých jednoranových pušek systému Werndl, jež měla ve výzbroji tehdy již jen zeměbrana (Landwehr) a některé strážní útvary. Uvádí se, že v prvním válečném roce se v rakouských zbrojnicích nacházelo ještě okolo 350 000 pušek a karabin systému Werndl. Po skončení války zůstalo na našem území také nezanedbatelné množství: v roce 1919 měl nově ustanovený výzbrojní odbor Ministerstva národní obrany v evidenci ještě plných 64 881 pušek Werndl včetně 13 544 227 nábojů.

 

Rakouské opakovačky

Druhou polovinu sedmdesátých a počátek osmdesátých let 19. století poznamenaly v Evropě nové konstrukce zadovek s vlastním zásobovacím mechanismem, pro něž se vžilo označení opakovačky (Repetirgewehre, Repetiergewehre). Německo, Francie, Itálie a Švýcarsko zavedly první soustavy opakovaček již na prahu sedmdesátých let. Rakouské četnictvo sice zavedlo opakovačky Fruwirth M 1872 s tubulární nábojovou schránkou, ty ale armáda nepovažovala za vhodnou konstrukci.

V roce 1874 předložil tehdejší major a později velitel dělostřelecké kadetní školy ve Vídni Alfred rytíř von Kropatschek (1838–1911) svůj model opakovačky se stejně koncipovaným zásobovacím mechanismem. Puška absolvovala během let 1874–1880 řadu zkoušek včetně útvarových, na jejichž konci ji sice technická a administrativní komise uznala za způsobilou k zavedení v armádě, ale do výzbroje ji dostaly jen strážní jednotky v Bosně a Hercegovině. Zájem o Kropatschekovu konstrukci projevilo ale francouzské námořnictvo a 28. června 1878 se dočkala zavedení pod označením Le fusil modèle 1878. Námořní jednotky tak získaly podstatně modernější zbraň, než jakou v té době představovaly zavedené pušky Chassepot M 1866 a Gras M 1866-74.

Rakouská vojenská správa se konstrukcemi opakovaček zabývala intenzivněji až od počátku osmdesátých let. V letech 1881–1886 vyzkoušela celkem devět zbraní vrchního inženýra Severní dráhy Ferdinanda Mannlichera (1848–1904), čtyři pušky předložené štýrskou zbrojovkou, sedm zbraní předložili její dílovedoucí Anton Spitalsky (1831–1909) a její technický ředitel Otto Karl Schönauer (1844–1913), poručík Karel Krnka (1858–1926) postupně přihlásil pět pušek, inženýr Josef Schulhof (1824–1890) tři, stejný počet kapitán Konrád Kromar a po jednom projektu předložili nadporučík v. v. Strahovský, rytmistr Georg Van Valmisberg a nadporučík zemské obrany dr. Alfred rytíř Jurnitschek von Wehrstedt. Tak alespoň shrnul vývoj zkoušení různých systémů rakouskou vojenskou správou v letech 1881–1886 ministr války hrabě Arthur von Bylandt-Rheidt (1821–1891) ve svém pamětním spisu s názvem Denkschrift über das Repetirgewehr.

V roce 1882 zkoušela rakouská vojenská správa kromě Kropatschkovy konstrukce také její vylepšení s přídavným zásobníkem, navržené továrnou Leopolda Gassera. Ferdinand Mannlicher předložil opakovačku se svazkem tří trubicových nábojových schránek, uložených v pažbě, zařízenou na německý náboj 11 mm Mauser. S jiným systémem podávání nábojů, rovněž uložených v pažbě, přišel Josef Schulhof. Činnost podavače, spojeného táhlem se závěrem, se ale během zkoušek ukázala jako problematická. S úspěchem se nesetkal ani přídavný zásobník na pušku Werndl M. 1873/77, předložený zástupcem štýrské zbrojovky nadporučíkem v. v. Strahovským. V průběhu roku 1883 předložil Ferdinand Mannlicher zkušební komisi dva systémy.

První z nich představovala jednoranová zadovka s odsuvným závěrem a přídavným závěsným zásobníkem na devět nábojů Werndl M. 1877 a druhý opakovačka s tubulární nábojovou schránkou, uloženou paralelně pod hlavní a plněnou obdobným způsobem jako u pušky Kropatschek, avšak s nabíjecím otvorem na pravé straně pouzdra závěru. V červenci 1883 předložil Mannlicher ještě projekt pušky s cívkovým podavačem podobné konstrukce, jakou měla puška Spitalsky-Kromar, zkoušená v témže roce. Šanci na úspěch tehdy neměla ani opakovačka Josefa Nemetze s blokovým zásobníkem na šest nábojů, posouvaným v pouzdře závěru příčně zleva doprava. Také bratři Mauserové z Oberndorfu se o přízeň rakouské vojenské správy tehdy ucházeli s budoucí opakovačkou M. 71/84.

V dubnu 1884 vybrala technická a administrativní vojenská komise pro zkoušky v armádní střelecké škole v Brucku nad Litavou (Bruck a. d. Leitha) z dvaceti přihlášených zbraní pět konstrukcí. Kromě Krnkova závěsného zrychliče pro pušku Werndl zvolila dvě zbraně inženýra Severní dráhy Ferdinanda Mannlichera: jednoranovou pušku s válcovým odsuvným závěrem a odnímatelným zásobníkem systému Lee a zbraň s revolverovým zásobovacím zařízením (Spitalsky-Mannlicher). Čtvrtým vybraným typem byla puška Antona Spitalského s vylepšeným otáčením cívkové schránky podle návrhu kapitána Konráda Kromara z 33. pěšího pluku (System Spitalsky-Kromar). Pětici uzavírala puška s blokovým závěrem a odnímatelným zásobníkem systému Lee Angličana L. A. Bertleta, prezidenta společnosti Spencer-Arms Company.

Od výsledku zkoušek se ale obecně definitivní vyřešení problému volby opakovačky pro rakouskou brannou moc neočekávalo. Kolekci zbraní zkoušených v průběhu roku 1884 rozšířila modifikovaná puška Kropatschek v rážích 11 mm Werndl a 11 mm Mauser. Kromě již zmíněné kolekce zrychličů pro pušku Werndl zkoušela komise také prototyp Otto Schönauera s cívkovým zásobníkem a možností zablokování transportu nábojů při jednoranovém použití. V roce 1885 prošla zkouškami nejen srbská jednoranová puška Milovanović-Koka, jež představovala modifikaci německé pušky Mauser M. 71, ale vojenská správa se zabývala i takovými neperspektivními projekty, jakým byla „opakovačka“ velkovévody Karla Salvátora s blokovým závěrem systému Henry a závěsným zásobníkem na šest nábojů.

 

Mannlicher vítězí

Zcela zásadní mezník, jenž předurčil budoucího vítěze, měl podobu císařského rozhodnutí z 21. března 1885, na jehož základě zadala vojenská správa štýrské zbrojovce výrobu 5500 pušek s oficiálním označením Repetir-Gewehr mit Geradzug-Verschluss, známé dnes spíše pod označením M. 1885. Mannlicherově konstrukci opakovačky s přímotažným závěrem uzamčeným nesenou uzamykací závorou a nábojovou schránkou na pět nábojů držených ocelovým rámečkem se tak otevřela cesta k širším vojenským zkouškám.

Počátkem října dostaly první pušky 17. myslivecký prapor a 2. prapor 10. pěšího pluku z vídeňské garnizóny, přičemž každá jejich kompanie obdržela 76 pušek. Termín ukončení zkoušek byl stanoven na 20. června 1886, kdy mělo ministerstvo války obdržet závěrečná hodnocení z útvarů.

Postavení vrchního inženýra Severní dráhy Ferdinanda Mannlichera se tak oproti jeho konkurentům značně upevnilo a žádná z dalších zbraní zkoušených vojenskou komisí nebyla vyrobena ve větším množství pro útvarové zkoušky. Císařovu souhlasu k výrobě 5500 pušek systému Mannlicher v ráži 11 mm Werndl M. 1877 (Gewehrpatrone M. 77) pro širší útvarové zkoušky předcházela závěrečná zpráva ministra války hraběte Bylandta-Rheidta z 18. března 1885, v níž rekapituloval dosavadní zkoušení předložených systémů.

Útvarové zkoušky s puškami Mannlicher skončily k 20. červnu 1886. Ke zhodnocení poznatků ze zkoušek svolal ministr války hrabě Bylandt-Rheidt na 18. a 19. října 1886 komisionální porady velitelů 2., 5., 8. a 10. sboru, náčelníka generálního štábu, předsedy technické a administrativní vojenské komise, velitele vojenské střelecké školy a řady dalších vyšších důstojníků.

Závěry porad téměř jednoznačně vyzněly ve prospěch pušky systému Mannlicher s tím, že zkoušky se zbraněmi v menší, 8 a 9mm ráži sice nebyly dosud ukončeny, avšak nutnost urychleného zavedení opakovačky je neodkladná. Faktickou tečku za hledáním vhodného systému opakovačky udělalo celkem očekávané oficiální přijetí pušky Mannlicher do výzbroje rakouské armády pod označením Repetirgewehr M. 1886, k němuž došlo 27. ledna 1887 na základě rozhodnutí císaře Františka Josefa I.

Oproti puškám zkoušeným u útvarů vykazovala nová zbraň řadu vylepšení. Především prázdný nábojový rámeček již nebyl vyhazován po otevření závěru vzhůru, nýbrž vypadával výřezem ve spodní části nábojové schránky, a došlo také k odstranění charakteristické páky, sloužící k vyhození prázdného či naplněného rámečku. Podstatnou změnu představoval nový náboj 11 mm Mannlicher (11 x 58 R), jenž svými rozměry sice odpovídal náboji 11 mm Werndl M. 77, avšak použitím výkonnějšího černého prachu uděloval střele vyšší počáteční rychlost. Zatímco původní pušky M. 1885 měly vzhledem k použitému náboji také mířidla konstrukce Werndl M. 1873/77, u nových pušek se poprvé objevilo sektorové hledí se dvěma stupnicemi. Levá bočnice umožňovala nastavit plátek hledí v rozsahu od 300 do 1500 kroků (225–1125 m) a na pravé bočnici se nacházela stupnice pro nastavení vzdáleností 1600–2300 kroků (1200–1725 m). Ke střelbě na větší vzdálenosti mělo hledí ještě jeden plátek, který se vysouval směrem doprava. Jako muška sloužil pomocný kuželík na pravé straně prostřední objímky.

Ani zavedení armádními kruhy značně kritizované Mannlicherovy konstrukce neukončilo polemiky o vhodnosti přijatého systému, tím spíše zůstával otevřený prostor pro zkoušení dalších zbraní, jemuž se vojenská správa kupodivu nebránila. V následujících letech sice řešila problémy s přechodem na menší, výkonnější ráži 8 mm, ale zkoušela také například Jurnitschekovu pokusnou opakovačku, pušku švýcarského profesora Friedricha Wilhelma Heblera s náboji jeho konstrukce či návrh opakovačky s přímoběžným závěrem s hřebenovým ovládáním svobodného pána Adolfa Odkolka z Újezda.

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha