Rada obrany státu a její proměny

„Komise obrany předsednictva ÚV KSČ řešila otázky obrany státu s menší znalostí problémů…“ Tato kacířská a s výjimkou konce 60. let minulého století zcela nepředstavitelná slova obsahoval materiál, který vznikl v roce 1967 v souvislosti s přípravou nového uspořádání ústředních orgánů.

 

Po osvobození republiky v roce 1945 bylo nutno vybudovat orgány odpovědné za přípravu a zabezpečení obrany státu v míru i ve válce. Střetávání jednotlivých koncepcí a názorů na řízení obrany republiky se projevilo i v četných změnách nejvyšších řídících a poradních orgánů. Vedle snah o prosazení sovětského modelu docházelo i k aktivaci těch institucí, které vznikly již v období první republiky. Hledání optimální struktury probíhalo zejména od roku 1945 do počátku roku 1951, kdy se ustanovily zcela nové orgány, a situace se na několik let stabilizovala.

I v této oblasti znamenal komunistický převrat v únoru 1948 zásadní zlom, neboť KSČ od té doby usilovala o převedení problematiky obrany státu zcela do kompetence stranických orgánů. Ty odrážely také vývoj komunistického režimu, který – aniž by změnil svou podstatu – prošel několika etapami: od stalinsky totalitní přes reformní až po normalizačně autoritářský.

Po krátké epizodě v polovině 50. let minulého století, kdy se zdálo, že bude posíleno postavení odboru obrany při Úřadu předsednictva vlády, došlo usnesením Politického byra ÚV KSČ ze dne 2. dubna 1957 k zásadní změně. Jako orgán politického byra pro řízení obrany státu byla zřízena Vojenská komise obrany. Působila v letech 1957 až 1968 a v tomto období byly ústavní a státní orgány, včetně prezidenta republiky, vlády a národního shromáždění při řešení otázek obrany státu odsunuty do pozadí nebo z rozhodování zcela vyloučeny.

Usnesení PB ÚV KSČ jasně definovalo její postavení: „… podle směrnic politického byra ÚV KSČ studuje a hodnotí současný stav obranyschopnosti státu vcelku a na podkladě závěrů činí zásadní rozhodnutí směřující ke koordinaci všech příprav státu k obraně ve všech odvětvích státní a stranické činnosti.“ VKO se také usnesla, které materiály budou předkládány vládě – pouze ty, u nichž to bylo nutné ze zákona nebo bylo „účelné“.

Zásadu stranického řízení ozbrojených sil opět jednoznačně stanovilo usnesení PB ÚV KSČ z 23. června 1959, a to v návaznosti na jednání XI. sjezdu KSČ, který vyhlásil nutnost „dalšího prohloubení a uplatňování vedoucí úlohy strany na činnost orgánů obrany státu“. Usnesením byly zrušeny odbor obrany při Úřadu předsednictva vlády (!) a komise rad Krajských národních výborů a Okresních národních výborů pro věci obrany (zřízené usnesením vlády č. 477/1955) a byly zřízeny komise obrany při krajských výborech KSČ, okresních výborech KSČ a při Městském výboru KSČ v Praze. Vedle VKO nejdůležitější otázky zásadního významu nadále řešilo PB ÚV KSČ.

Přímé vedení ozbrojených sil orgány KSČ zdůraznilo ještě usnesení předsednictva ÚV KSČ z 14. února 1967, v němž se pravilo: „prohloubit vedoucí úlohu strany, jakožto základ obranného systému a hlavní linii jeho řízení. Uplatnění vedoucí úlohy strany v této oblasti nadále rozvíjet především cestou zvyšování úrovně a zdokonalování práce komisí obrany, které jako orgány strany a státu řídí činnost na všech úsecích obranné soustavy v rámci své působnosti.“

V souvislosti s novým uspořádáním centrálních orgánů, byla projednávána od roku 1967 také uspořádání státního zřízení v oblasti obrany státu. V materiálu se mimo jiné konstatovalo: „Přímé řízení obrany státu stranickými orgány mělo za následek, že Národní shromáždění a vláda v této oblasti nevykonávaly ústavní pravomoci … a naopak komise obrany předsednictva ÚV KSČ [tj. Vojenská komise ÚV KSČ] tyto otázky řešila s menší znalostí problémů.“

Zákonem č. 10/1969 Sb. byla s účinností od 1. března 1969 vytvořena Rada obrany státu. Při jejím vytváření se vycházelo z následujících předpokladů: pravomoc prezidenta republiky jako vrchního velitele ozbrojených sil nebude dotčena. Své pravomoci v oblasti obrany státu bude vykonávat opět Národní shromáždění a především jeho branně bezpečnostní výbor, který měl posuzovat všechny legislativní návrhy z hlediska zabezpečení obrany republiky, provádět důslednou kontrolu hospodaření s lidskými a materiálovými zdroji v ozbrojených silách apod.

Úkolem Rady obrany státu bylo zejména určovat základní koncepci výstavby branného systému ČSSR a v něm zejména výstavby ozbrojených sil, schvalovat základní opatření civilní obrany a přípravy státních orgánů a hospodářství pro případ války, projednávat ekonomické zabezpečení, schvalovat základní pojetí operačního plánu obrany státu. V případě ohrožení státu byla povinna činit opatření ke zvýšení připravenosti státu k obraně, a to ještě před vyhlášením válečného stavu nebo vypovězením války, za války rozhodovat o nutných opatřeních.

ROS byla oprávněna stanovit úkoly příslušným federálním ministerstvům a federálním ústředním orgánům a vyžadovat od nich zprávy a návrhy o přípravě a organizaci obrany ČSSR. O přípravě a stavu obrany byla ROS povinna podávat zprávy Federálnímu shromáždění, které také schvalovalo opatření ROS. V případě nesouhlasu pozbývala rozhodnutí ROS platnost.

ROS se skládala z předsedy, místopředsedy a z dalších 4 až 8 členů, které jmenoval a odvolával prezident republiky. Sekretářem ROS byl náčelník generálního štábu a funkci sekretariátu vykonával generální štáb ministerstva národní obrany. Prezident republiky měl právo vyžádat si svolání ROS, účastnit se jejích schůzí a předsedat jim. Dále měl právo navrhovat ROS opatření a požadovat od ROS zprávy a projednávat, které úkoly je nutno řešit.

Rada obrany státu byla též zřízena na úrovni obou republik. Jejich předsedu, místopředsedu a členy jmenoval a odvolával předseda (federální) ROS. Rada obrany ČSR byla odpovědná České národní radě, Rada obrany SSR Slovenské národní radě. Rady obrany byly zřízeny také u národních výborů. Zákon o Radě obrany státu byl novelizován zákonem č. 160/1990 Sb.

Jaroslav Láník

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha