Rudolf Pták

Ve válce nezáleží jen na mužích v první linii, byť jsou vystaveni nejvyššímu riziku a nesou hlavní tíhu bojů. Úspěch jednotky je vázán i na schopnosti a výkon důstojníků štábů a služeb. U čs. zahraničních jednotek za 2. světové války se pak rozdíl mezi jedněmi i druhými v podstatě stíral – již svým rozhodnutím odejít za hranice první i druzí podstupovali stejné riziko. Po válce pak jejich prostá příslušnost k západnímu odboji byla úplně stejným důvodem k perzekuci ze strany komunistického režimu. Proto je poněkud nespravedlivé (i když samozřejmě pochopitelné), že vojáci náležející k té druhé skupině jsou dnes prakticky zapomenuti. Jedním z nich je i plk. Rudolf Pták, ačkoliv byl jedním z pouhých pěti desítek čs. nositelů Řádu Britského impéria z let 2. světové války.

 

Narodil se 17. července 1909 v Kopistech u Mostu. Měl dvě sestry. Po vychození obecné školy (1915–1920), absolvoval nižší reálku (1920–1924) a vyšší průmyslovou školu strojní, kde v roce 1928 maturoval. Všechny školy navštěvoval v Plzni, kde jeho otec pracoval jako topič ve Škodových závodech. Po maturitě nastoupil jako konstruktér v železárnách v Rokycanech, avšak již po roce byl povolán k výkonu prezenční vojenské služby.

Od října 1929 do června 1930 byl frekventantem Školy na výchovu důstojníků pěchoty v záloze v Klatovech a k 1. listopadu 1930 byl jmenován podporučíkem prezenční služby. V té době se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání a na vlastní žádost byl zařazen do Školy důstojníků technické zbrojní služby z povolání v Plzni, kterou úspěšně ukončil v dubnu 1931, kdy byl povýšen na poručíka.

Po ukončení školy sloužil u dělostřeleckého pluku 102. V květnu 1933 byl přidělen ke zbrojně technickému úřadu v Plzni (od října 1935 Zbrojně technický úřad 1) a v polovině prosince 1936 jej přemístili k Ministerstvu národní obrany v Praze, kde jej zastihla okupace. Mezi tím byl povýšen na nadporučíka (k 1. říjnu 1935).

V únoru 1940 odešel tzv. balkánskou cestou za hranice. Do jihofrancouzského města Agde, kde se formovala čs. zahraniční armáda, dorazil předposledního březnového dne. Ve Francii vykonával funkci zbrojního a materiálního důstojníka dělostřeleckého pluku 1, který se ústupových bojů v červnu 1940 neúčastnil.

Do Velké Británie dorazil 7. července 1940 na lodi Vice Roy of India. V říjnu 1940 byl přemístěn k automobilní rotě a povýšen na kapitána. Zpočátku byl dílenským důstojníkem u automobilní roty, avšak 11. července 1941 se stal zbrojním důstojníkem Čs. samostatné brigády a zůstal jím i po reorganizaci čs. jednotek v září 1943 a po odchodu Čs. samostatné obrněné brigády na frontu o rok později. V této funkci absolvoval i celou sedmiměsíční anabázi čs. jednotek během obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerk a návrat do osvobozené vlasti. Mezi tím byl povýšen na štábního kapitána (28. října 1943), majora (7. března 1945) a podplukovníka zbrojně technické služby (14. července 1945).

U obrněné brigády, resp. I. čs. tankového sboru, který střežil v jihozápadních Čechách demarkační linii mezi americkými a sovětskými jednotkami zůstal až do poloviny září 1945, kdy byl povolán na Ministerstvo národní obrany do Prahy.

Z války si přivezl obligatorní Čs. vojenskou pamětní medaili se štítky F–VB (březen 1944), Čs. medaili Za zásluhy a Čs. válečný kříž 1939, které obdržel ještě na frontě u Dunkerku v březnu 1945. Těsně před návratem do vlasti, 11. května 1945, byl vyznamenán Čs. medailí Za zásluhy I. stupně.

Na Štědrý den roku 1945 obdržel Řád Britského impéria, kterým byly z britské strany oceněny jeho schopnosti a zásluhy, které si získal během doby pobytu na půdě ostrovního království, ale především na frontě u Dunkerku. Návrh na udělení řádu byl podepsán maršálem Montgomerym.

Po svém příchodu do Prahy v polovině září 1945 byl ustanoven přednostou skupiny dělostřelecké munice 3. oddělení II. odboru MNO. V lednu 1946 se oženil s 28letou Marií Kožíškovou. V manželství se jim narodily dcery Marie a Olga. Od počátku října 1946 do konce září 1947 byl hospitantem III. ročníku Vysoké školy válečné. Následně se vrátil na své původní místo na MNO, kde jej také zastihly únorové události. Ty pro něj v podstatě znamenaly konec slibné vojenské kariéry. Přestože byl nadřízenými vždy hodnocen v superlativech, na konci září 1948 obdržel hodnocení, které bylo předzvěstí nuceného propuštění do civilu: „Vzhledem k nedostatečnému politickému uvědomění, nepochopil smysl únorových událostí a nenašel dostatečně kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky…“

K 1. lednu 1949 byl odeslán na dovolenou s čekaným a 1. července téhož roku přeložen do výslužby. Tento stav byl změněn po několika měsících, kdy mu byla výsluha odebrána.

Politické procesy na něj naštěstí nedolehly v plné tíži. I tak okusil „vděk“ vlasti, za níž celou válku bojoval. Po propuštění z armády nějakou dobu trvalo, než našel odpovídající místo. Pracoval v zemědělství a rodina byla vystěhována z bytu I. kategorie do rozděleného (což znamenalo, že jeden byt obývalo několik rodin) bytu III. kategorie v ulici Týn č. 9, která je dnes, stejně jako celé pražské Staré Město prestižní adresou, což ovšem v době před rokem 1989 rozhodně neplatilo. Nakonec získal na základě přímluvy známého místo referenta odbytu při výrobě náhradních dílů pro automobily. Ani v zaměstnání se nevyhnul ústrkům: „Nejdříve zastával funkci vedoucího odbytu. Z této funkce byl na základě třídní prověrky odvolán v důsledku toho, že byl důstojníkem předmnichovské republiky a v okupaci byl v západní armádě. Vzhledem k jeho svědomitosti a píli byl však na pracovišti dále ponechán…“  V této profesi nakonec vydržel až do konce února 1973, kdy v 62 letech odešel do důchodu. Zemřel 1. července 1984.

Po roce 1989 byl mimosoudně rehabilitován a povýšen na plukovníka „in memoriam“.

Jiří Plachý

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha