Rumburští rebelové si zaslouží náš respekt!

“Kdyby byli vzbouřenci pronikli dále na jih – nebylo to vyloučeno – a nalezli vojenské posily a podporu ze strany civilního obyvatelstva, mohli jsme mít v této části Čech úplnou revoluci…” (Z dopisu rakousko-uherského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Coudenhove, který 24. května 1918 zaslal do Vídně ministru vnitra.)

 

Drahá maminko!

 Přijměte nejsrdečnější pozdrav a vřelé políbení – už poslední – proč, dozvíte se později. Bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musil též zúčastnit, a to má za následek, že stojím nyní před stanným soudem a budu odsouzen k smrti…

(Z dopisu hlavního protagonisty rumburské vzpoury vojína Františka Nohy, napsaného krátce před vyhlášením rozsudku smrti 28. května 1918)

 

Hájil jsem vždy pravdu jako náš mučedník Hus a jsem odsouzen k smrti zastřelením, chtěl jsem dobro trpících bratří a své vlasti. Doba však není dosud zralá, ale pevně věřím, že není daleká. Trest smrti je mi milejším než vězeňská cela, kde bych bez duševního zaměstnání bídně hynul. Smrtí se mi uleví…

 Od svého mládí jsem byl zanícen pro věc pravdy, svobody a demokracie. Uvidíte, že moje idea přece jen zvítězí…

(Z dopisu jednoho z vůdců rumburských vzbouřenců desátníka aspiranta Stanko Vodičky, diktovaného v noci 28. května 1918 několik hodin před jeho popravou)

 

Když vám bylo před necelým měsícem pouhých třiadvacet let, je cesta na popraviště obzvláště hořká. Přesto se Stanko Vodička snažil u popravčího kůlu chovat co nejdůstojněji. Podal si ruku se svými spoluodsouzenci Františkem Nohou a Vojtěchem Kovářem, obrátil se na rumburského evangelického faráře Georga Dölla, kterému diktoval v noci dopisy na rozloučenou, aby mu nyní pro otce předal svůj cvikr, a zvolal: “Pozdravujte všechny mé drahé!”

V tu chvíli k němu přistoupil šikovatel a pokusil se mu zavázat oči. Vodička to odmítl, ale když byl upozorněn, že se zbaví pohledu na popravčí četu, svolil se slovy: “Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal!”

Za pár minut na to za časného rána v 5.40 hod. ve středu 29. května 1918 salva dvanácti hrůzou vyděšených mladíků v uniformách salzburského 59. pěšího regimentu Jeho císařského veličenstva Karla I. Habsburského ukončilo na sportovním hřišti za rumburským hřbitovem životy třiadvacetiletého telegrafního úředníka plzeňského nádraží Stanka Vodičky, třiadvacetiletého zaměstnance plzeňského divadla Františka Nohy a dvaatřicetiletého rodáka z Čepince u Plzně a na počátku války pomocného zahradníka v Košířích u Prahy Vojtěcha Kováře.

Krvavou podívanou, kterou musela sledovat i část odzbrojené rumburské posádky, nevydržel jeden z členů popravčí čety a po vykonání rozsudku se neudržel, zahodil přilbu a pušku a rozplakal se. Na příkaz důstojníků byl ihned spoután a rychle odveden. Tím však rumburská vzpoura neskončila.

Téhož dne v Novém Boru v hotelu “Adler” skončilo pod předsednictvím plukovníka Karla Edlera von Waschke přelíčení s dalšími 21 českými vojáky 7. střeleckého pluku. Všichni byli rovněž odsouzeni k trestu smrti, ale u čtrnácti z nich byl nakonec rozsudek změněn na mnohaleté vězení a večer byli k až zrůdně projevované krvelačné radosti mnoha přítomných paniček novoborských německých měšťáků v lese za hřbitovem u cesty do Radvance zastřeleni dvaatřicetiletý zedník z Nového Postřekova Jakub Bernard, třiatřicetiletý zedník z Pasečnice Jiří Kovařík, třicetiletý zemědělský dělník ze Starého Dvora Jakub Nejdl, dvaadvacetiletý cihlář z Kralovic František Paur, osmadvacetiletý slévač z Touškova Jan Pelnář, dvaadvacetiletý zedník z Kounic Antonín Šťastný a třicetiletý horník z Obecnice Jindřich Švehla.

Z dalších 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde další téměř dvě desítky z nich zemřely na následky hladu a nemocí. Ostatní podvyživení a zavšivení vzbouřenci byli nakonec z vězení puštěni až po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918…

Rumburská vzpoura převážně českých vojáků 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády (rekrutovaných především z Plzeňska a Domažlicka) z 21. května 1918 je nesporně největší protiválečné vystoupení českých vojáků doma, ale podívejme se nyní v roce 100. výročí této vzpoury místo vojenských a dobově politických aspektů, jak bylo a je s touto událostí v české společnosti nakládáno.

O vzpouře má většina veřejnosti zpravidla znalosti zásluhou v televizi občas reprízovaného a na nosičích DVD prodávaného filmu režiséra Martina Friče “Hvězda zvaná Pelyněk” z roku 1964, natočeného podle scénáře komunistického intelektuála a plzeňského rodáka Jiřího Procházky – pozdějšího autora většiny scénářů kontroverzního normalizačního krimiseriálu „30 případů majora Zemana“.

Kdo viděl již zmíněný 81 minut dlouhý film o vzpouře a seznámí se s historickými fakty o jejím průběhu, zjistí rychle, že jeho autoři nezkreslili jenom obraz obou hlavních protagonistů vzpoury a scény z jejího potlačení, ale mnoho dalších důležitých faktů. Místo nesnesitelného hladu, se zde vojáci v zgermanizovaném městě například stále bujaře opíjejí v kabaretu a vinárně (s českou cedulí!) “U růže severu” a oba mladí vůdci štíhlý František Noha a básník dlouhán se cvikrem Stanko Vodička vzpoury neodpovídají ve filmu věkem ani naturelem a ideály.

Prvního coby sarkasticky mudrujícího “bolševika” a cirkusáka v jedné osobě hrál malý a podsaditý dvaapadesátiletý (!) Rudolf Deyl ml., druhého dvaatřicetiletý fešák střední postavy Radoslav Brzobohatý, kterému zde byla svěřena role naivního pacifisty, který přesvědčí ostatní vojáky, aby zahodili zbraně, a způsobí tak konec vzpoury.

Opusťme však film a jeho obhájce s odkazy na právo tvůrců na uměleckou licenci a to, že tento film má svou určitou uměleckou hodnotu – nad rozdíl třeba od úděsné divadelní hry “Stanko Vodička, vůdce rumburských rebelů” z roku 1928 z pera herečky a ředitelky kladenského divadla Božy Vodičkové-Olšovské či “Rumburské povídky”, kterou napsal Václav Kaplický v roce 1957. Zatímco divadelní hrou teče naivní kalendářový vlastenecký patos doslova proudem, v Kaplického povídce její hrdina vojín František a jeho německá dívka Ida procházejí literárně upravenou marxistickou propagandistickou brožurkou. Skutečný člověk prostě zmizí všude tam, kde nastoupí jakýkoliv karneval ideí. Právě ty způsobily, že hodnocení vzpoury prošlo podle historického vývoje českých zemí za sto let mnoha radikálními proměnami.

Po vzniku republiky v říjnu 1918 byla tato zřetelně protiválečná vzpoura poněkud jednostranně prezentována jako národnostně motivovaný odpor k rakousko-uherské monarchii. Fakt, že většina popravených pocházela ze sociálně slabých rodin, vyhovoval od roku 1921 pro změnu komunistickým výkladům o třídním boji, ale nenechme se tím mýlit. I obyčejní lidé se mohou přece bouřit proti nesmyslné válce, není to přece jen výsada salónních intelektuálů a bohémů.

Komunistická snaha ve 20. letech rozkládat československou armádu pacifismem a antimilitaristickou propagandou vedla k tomu, že především armádní velení se k jakékoliv vojenské vzpouře bez ohledu na historický kontext začalo ostře negativně vymezovat. V případě Rumburské vzpoury to byly časem zákazy poskytnout při pietních vzpomínkách vojenskou hudbu, čestnou stráž až po zákazy vojákům se v osobním volnu zúčastnit jakékoliv pietní vzpomínky na tuto událost.

Rozporuplný vztah československého státu k rumburské vzpouře na druhé straně nahrazovaly aktivity běžné české občanské společnosti, především hraničářských spolků na severu Čech. Na druhé straně je třeba ovšem říci, že stát věnoval na pomník vzbouřenců 63 000 Kč a prezident Masaryk se již na počátku 20. let rozhodl dát ze svého osobního fondu příspěvek 20 000 korun (tehdy šlo o celkem slušnou sumu) rodinám pozůstalých a obdobnou sumou přispět i na pomník vzbouřenců.

K zásadní změně však dochází prakticky až v kritickém roce 1938, kdy si tuto událost rozhodli připomenout v srpnu v Novém Boru k nezměrné až hysterické nevoli místních henleinovců legionáři na svém krajském sjezdu a armáda jim k tomu poskytla hudbu Pěšího pluku 2 „Jiřího z Poděbrad“ z Litoměřic.

Po skončení 2. světové války dostala památka rumburských vzbouřenců ve vědomí české veřejnosti těžkou ránu skutečností, že se ji rozhodl opět halasně a tendenčně využívat ve svůj prospěch komunistický režim se svými schematickými výklady událostí z roku 1918 podle marxisticko-leninských šablon.

Dnes vzpoura vadí především hlasitým „černožlutým“ radikálům, dojatě uctívajícím bývalou rakousko-uherskou monarchii, ve které poněkud naivně vidí předobraz Evropské unie (bez ohledu na retardační roli uherské části tohoto soustátí). Těmto lidem jsou proto trnem v oku všichni ti, kdo jakýmkoliv způsobem pomáhali demontovat Rakousko-Uhersko. Hlavním jejich heslem je dovolávání se na počty českých vojáků v uniformách monarchie v kontrastu s počty legionářů a odsuzováním legionářů za vojenskou zradu a nedodržení vojenské přísahy vůči císařům Františku Josefovi I. a Karlovi I., kteří jsou až s devótní úctou nazýváni českými králi, přestože se s korunovací nikdy neobtěžovali. Při této adoraci se poněkud zapomíná, že zradu na českém „poddaném“ spáchala vstupem do naprosto nesmyslné dobyvačné války právě monarchie, jež nese zcela evidentní morální odpovědnost za smrt 250 000 českých vojáků a tisíců civilistů, kteří zemřeli v důsledku válečného strádání!

S hodnocením a společenským ohlasem rumburské vzpoury byly prostě vždy problémy, ale to nic nemění na tom, že rumburští vzbouřenci, kteří odmítli jít znovu na válečná jatka a riskovali tak své životy, projevili ten stupeň občanské odvahy, který je uznáván u jiných historických událostí v případě umělců či mládeže. Vždyť právě mladí vůdci rumburských rebelů Noha a Vodička měli umělecké ambice a touhu žít a nezabíjet druhé pro větší slávu císaře pána. Dojdou někdy rumburští vzbouřenci klidu i skutečného lidského uznání? Zasloužili by si to…

Jindřich Marek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha