Šokující zkušenost: chemie na frontách a v zákopech Velké války

První světová válka drží jeden neslavný primát: byl to první konflikt v dějinách lidstva, při kterém byly masově použity prostředky chemického boje. O jejich vývoji a použití na válečných frontách hovoří v následujícím rozhovoru Mgr. Zdeněk Polčák, který se ve Vojenském historickém ústavu Praha touto oblastí zabývá.

 

Kdo první přišel s myšlenkou použít chemické látky ve válce? Pocházejí takové plány již z doby před 1. světovou válkou?

Chemické látky, které působí negativně na živé organismy a přitom se volně vyskytují v přírodě, nebo jsou snadno dostupné, se používaly ve válkách již ve starověku. Je velmi pravděpodobné, že se s těmito látkami člověk setkal již dříve a užívání chemických látek člověkem bude proto ještě starší.

Ovšem jejich použití v boji nebylo nikdy bez problémů. Souviselo a souvisí to s vlastnostmi chemických bojových látek – pokud se bavíme konkrétně o plynech, tak asi největším problémem je jejich skupenství. Plyny se ve volném prostoru snadno rozptýlí a tím samozřejmě může dojít ke snížení jejich koncentrace tam, kde byl požadován jejich účinek. S jejich snadným rozptylem souvisí i možnost působení na toho, kdo je používá. Takže další problém bylo, jak dostat tyto látky co nejblíže k nepříteli (a co nejdále ode mne). Problémy byly spojené také se samotnou výrobou chemikálií. Před příchodem průmyslové revoluce prostě nebyly potřebné chemikálie vyráběny v dostatečné kvalitě a množství, aby se jich dalo využít efektivně.

Řešení těchto problémů – i když některých jen částečně – přinesla až moderní doba. Rozvoj průmyslu, především v 2. polovině 19. a na začátku 20. století, totiž dovolil využít nové technologie ve zbrojařství společně s výsledky rychle se rozvíjejícího chemického průmyslu. Výsledkem pak byl vznik moderní chemické války během zmiňovaného konfliktu.

 

Kde byly chemické látky poprvé v bojích 1. světové války nasazeny?

V srpnu 1914 byly použity francouzskou armádou v Aragonském lese v bojích s německými jednotkami puškové náboje plněné slzotvorným ethylbromacetátem. Ovšem toto použití nemělo výraznější efekt. Objevily se i další pokusy, kdy se chemická látka přidávala do dělostřeleckých granátů.

Opravdový účinek měl až útok chlórem u Yper ze dne 22. dubna 1915. Provedla jej německá armáda na úseku hájeném britskými jednotkami. Chlór vypouštěný z ocelových lahví vytvářel páry těžší než vzduch, které se držely při zemi a větrem byly neseny k nepřátelským liniím. Tento útok se také stal počátkem moderní chemické války.

 

Proč k těmto zbraním válčící strany vlastně sáhly?

Důvodů, které vedly k používání chemických bojových látek, je zřejmě více, ale jeden z nich můžeme považovat za hlavní – a to je hledání východiska z dlouhé a vyčerpávající zákopové války, která přinášela obrovské materiálové a lidské ztráty, přičemž ani jedna z bojujících stran nedokázala získat rozhodující převahu. A jednou z možností, jak tuto převahu získat, byly bojové chemické látky.

 

Jak na zmíněný německý útok reagovaly státy Dohody?

Odpověď na první německý chemický útok přišla až 25. září 1915, kdy Britové provedli první spojenecký vlnový útok u Loos. Použili pět a půl tisíce ocelových lahví plněných přibližně 150 tunami plynu. Takřka půlroční zpoždění svědčí o určité nepřipravenosti dohodových mocností na tento způsob boje. První francouzský vlnový útok, při kterém je bojová chemická látka vypouštěna směrem k pozicím nepřítele pod tlakem z ocelových lahví, byl proveden v polovině února 1916 u La Neuville s necelými jeden a půl tisíci plynovými lahvemi.

První vlnový útok na východní frontě provedli Němci 31. května 1915 nedaleko Varšavy. Podle pramenů byl proveden 12 tisíci lahvemi s přibližně 240 tunami plynu. Ruská odpověď přišla až v červnu roku 1916 u Smorgoně za pomocí dvou tisíc lahví s chlórem. Rakousko-uherský vlnový útok byl proveden také až v roce 1916.

V roce 1917 se objevily v britské armádě plynomety, což byly minomety vrhající miny plněné chemikáliemi, konkrétně fosgenem. První úspěšný útok provedli 4. dubna 1917 a znamenal ústup používání vlnových útoků.

 

Pokud hovoříme o chemických zbraních – o jaké látky jde, v čem jsou účinné a vojensky využitelné?

Jedná se především o látky, které určitým způsobem vyřazují člověka z jeho činnosti. Tedy konkrétně látky, které působí na dýchací, oběhovou či nervovou soustavu člověka nebo jeho pokožku. Nejvýhodnější zbraní se ukázal plyn. Je stlačitelný do přenositelných nádob – a je jedno, jestli je nádobou ocelová lahev nebo dělostřelecký náboj, který zároveň slouží jako jeho nosič k nepříteli. Jednotlivé státy, které začaly chemické látky používat v 1. světové válce, je dělily podle různých hledisek – doby účinku, toxicity atd., přičemž označovaly často stejné látky různými názvy.

Výčet těchto chemických látek by byl dlouhý, stačí jmenovat ty nejznámější – již zmíněný chlór jako dusivá látka, použitý poprvé 22. dubna 1915, stejně tak fosgen i difosgen či chlorpikrin, který navíc působil slzotvorně a dávivě. Dalšími látkami byly silně dráždivé deriváty arsenu jako Clark I., II. a III., které pronikaly tehdejšími maskami a nutily vojáky si je sejmout, dále zpuchyřující yperit způsobující buněčnou smrt, který nese název od místa svého prvního použití – města Ypres, či podobně působící Lewisit.

 

Jsou nějaké nezbytné předpoklady pro efektivní použití těchto zbraní?

Bylo třeba splnit několik podmínek. Jednak musela být na místě vytvořena dostatečně velká koncentrace látek, aby zasáhla co největší množství živé síly protivníka a byla dostatečně účinná. Se zdokonalováním protiplynové ochrany dokázala právě vysoká koncentrace látky v prostředí splnit svůj účel, protože malé a nedokonalé filtry ochranných masek nestačily ochránit své nositele. Přitom však látka musela být účinná i v nepatrných koncentracích, stálá nebo stabilní v prostředí, kde byla používaná.

Další podmínkou bylo, aby byl útok proveden náhle, aby bylo dosaženo překvapení a zároveň omezeno použití obranných prostředků protivníkem. První útok moderní chemické války byl proveden vlnovým útokem a počátku byl velký problém získat potřebné množství vhodných ocelových lahví – jednalo se řádově o tisíce lahví jen pro jeden útok na jednom místě. Ještě silnějším omezujícím faktorem se ovšem stal samotný způsob provedení. Musí se čekat na příhodné klimatické podmínky, především na povětrnostní, které mohou v horším případě útok dokonce zcela překazit. Což se také stávalo. Proto se postupně od takových útoků ustupovalo a byly nahrazovány dělostřeleckými či minometnými útoky za pomocí dělostřeleckých nábojů a min plněných chemickou bojovou látkou.

 

Byla otázka chemických zbraní řešena z hlediska mezinárodního práva? Existovaly zábrany v jejich používání?

Používání chemických bojových látek řešila již mezinárodní mírová konference v Haagu v letech 1899 a 1907. Ale již v roce 1868 na konferenci v Petrohradě a o šest let později v Bruselu byly stanoveny zásady či zákazy, jejichž překročení znamenalo porušení dohod zde stanovených. Ale výsledné deklarace byly buď různě okleštěné, nebo nevešly vůbec v platnost. Výsledek Haagských konferencí byl podobný – pokud nebyly všechny strany v konfliktu vázány touto smlouvou, nebyla výsledná konvence závazná ani pro toho, kdo ke konvenci přistoupil. Mezi země, které nepřistoupily k této konvenci, patřilo například Srbsko. Jisté váhání v použití některých bojových plynů zmiňují některé prameny u Francouzů a Britů, ale jak jsem se zmínil, Haagská konvence nebyla v této válce závazná vlastně pro nikoho. Podle toho také padaly jakékoliv zábrany v používání chemických zbraní.

 

Šlo o finančně nákladné zbraně? A kde probíhala jejich výroba?

Především je nutné říci, že první fází celého procesu výroby chemických zbraní byl výzkum a vývoj, který byl prováděn již před válkou v k tomu vytvořených institucích, často fungujících jako věhlasné výzkumné ústavy. Odtud se nová látka či vylepšený a levnější technologický postup výroby dostal do továrny. Není třeba připomínat, že od začátku do konce se vše dělo pod armádním dohledem.

Nákladnost výroby chemikálií se lišila podle stupně dostupnosti základních surovin a podle dokonalosti technologického postupu výroby. Německo bylo před válkou jednoznačně světovou špičkou chemického průmyslu. A i když během války produkce Německa klesla, udrželo si první pozici až do konce války. Obrovský ekonomický potenciál dohodových mocností znásobený vstupem Spojených států do války však tuto výhodu dokázal zmenšit a v případě pokračování války by se s největší pravděpodobností i na tomto poli ukázal rozhodující.

 

Kdo chemické prostředky obsluhoval? Šlo o speciální jednotky?

Společně s tím, jak se prosazovala myšlenka používání chemických látek ve válce, začaly také vznikat první specializované jednotky. V každém z bojujících států to bylo trochu jinak, ale obecně můžeme říci, že chemické prostředky obsluhovali vojáci z ženijních jednotek, z nichž byly postupně vytvářeny speciální a specializované jednotky, které se staly součástí chemické služby. V průběhu 1. světové války u každé armády válčícího státu nejdřív vzniká jeden menší specializovaný útvar v rámci celé armády, a postupně podle toho, jak se rozrůstá četnost a způsoby chemických útoků, vidíme na konci války plynové jednotky u každého pluku.

 

S jakou reakcí se tento nový bojový prostředek setkal u vojáků? Zděšení, šok, panika?

Reakci vojáků si můžeme asi všichni představit sami. Sedíte v zákopu a pozorujete území nikoho před vámi, najednou se k vám začne nízko u země valit žlutozelený mrak. Neozývá se žádná střelba. A vy začínáte kašlat a dusit se a nemáte možnost úniku. Plyn je všude. Ten šok z neznámého měl asi největší účinek. Přitom úmrtnost byla proti klasickým dělostřeleckým útokům velmi malá. Ale pocit, že nemůžete utéci, smrt je všude kolem vás a vy ji na rozdíl od klasických zbraní ani neslyšíte, byl velmi silným negativním zážitkem.

 

Měly chemické zbraně od počátku na svědomí hodně životů? Kolik vojáků zemřelo během celé války v důsledku chemických útoků?

Kupodivu nebyla účinnost chemických zbraní tak vysoká. Souvisí to s jejich vlastnostmi, o kterých jsme se již zmiňovali. Na různých místech fronty byla koncentrace chemikálií různá a ne všichni vojáci jí byli zasaženi stejně. Různé povětrnostní či klimatické podmínky měnily účinky chemického útoku a samozřejmě také ochranné prostředky tyto účinky snižovaly.

I když jsou statistiky ztrát jednotlivých států známy, přesné počty padlých v důsledku chemických útoků za 1. světové války nejsou vždy zcela přesné. Různé prameny uvádějí různá čísla. Účinnost chemický zbraní se pohybovala kolem sedmi procent, některé prameny uvádějí až dvě až čtyři procenta, což je ve srovnání s ostatními zbraněmi, které jsou asi desetkrát účinnější, opravdu málo.

 

Umírali vojáci okamžitě, nebo jen onemocněli? Šlo se z následků vyléčit?

Následky po útocích chemickými zbraněmi byly různé. Přímých úmrtí nebylo tolik, ale jejich počet se zvětšoval ke konci války, kdy se začal ve větší míře používat yperit. Rychlost, s jakou chemické bojové látky účinkují, je různá, některé se projevují hned, jiné až 48 hodin po zasažení. Některé svoji dráždivostí nutí člověka k ochranným opatřením a tím v důsledku snižují svoji účinnost. Jiné, jako například fosgen, jsou nenápadné a účinek se projeví až mnohem později.

Obecně se dá říci, že následky závisely na míře zasažení a době pobytu v zamořené oblasti. Čím více a déle, tím hůře. A to se týká i možnosti léčení či vyléčení.

 

Jaká byla reakce veřejnosti na chemické zbraně?

Veřejnost byla často informována o chemických útocích tendenčně nebo nepřesně. Buď byly chemické útoky ospravedlňovány, přirozeně pokud se týká vlastních jednotek, nebo byly haněny, pokud se týká útoků nepřátel. V každém případě byla výsledkem nedůvěra a strach veřejnosti vůči používání chemických bojových látek. Ta se koneckonců hodila i v poválečných letech, při přípravě civilního obyvatelstva v protichemické obraně.

 

Plynová maska je také symbolem Velké války. Kde se poprvé objevila a kdo ji vyvinul?

Myslím, že na vzniku a vývoji ochranné protiplynové masky, jak by se měla správně nazývat celým jménem, se krásně demonstruje rychlost, s jakou může člověk, postavený před nebezpečný a smrtící problém, tento problém řešit. První ochranné pomůcky měla německá armáda při prvním útoku v dubnu 1915, ale ještě nešlo o klasickou ochrannou masku. Byly to látky napuštěné různými chemikáliemi. Takřka po celou válku byla používána vojáky v nouzi improvizační pomůcka – látka napuštěná vodou a vlastní močí. Britové vyvinuli a již měsíc po prvním útoku použili tzv. Black Veil Respirator, tedy roušku s bavlněným tamponem nasyceným různými chemikáliemi.

První klasická maska se objevila v roce 1915 u německých jednotek a byla jí tzv. Linienmaske. Vyvinuli ji chemici společností Auer, Dräger a Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii.

 

Byla maska efektivní ochranou?

Jak se to vezme… Ochranné masky chránily svého nositele vždy jen proti plynu, který byl známý nebo už používaný. Jakmile se objevil nový plyn, často se stávalo, že maska vojáka nechránila. U zpuchýřujících látek přirozeně ochranná maska nestačila. Také kvalita masek nebyla stejná, ale postupem času se zlepšovala. To souvisí přirozeně i s filtrem – filtr byl tou součástí, která umožňovala vojákovi dýchat vzduch „očištěný“ od otravného plynu.

 

Lišily se od sebe jednotlivé typy masek, nebo se ukázal jeden jako nejlepší?

Masky se od sebe lišily. Takzvané vlhké masky byly masky, které se skládaly s několika vrstev textilního materiálu. Ten byl impregnován různými chemikáliemi, jež měly deaktivovat bojové látky. Tento typ se ukázal jako neefektivní – impregnace nebyla univerzální, špatné klimatické podmínky mohly impregnaci poškodit. Z tohoto důvodu se horní vrstva masky dělala často s nepromokavého plátna (povoskovaného). Maska také ne vždy dobře těsnila.

Naproti tomu tzv. Linienmasken, které začali vyrábět Němci již roku 1915, byly předchůdci dnešních moderních masek. Byly vyráběny z pogumovaného plátna a používaly filtr, i když byl ještě pevně připevněný, tedy nevyměnitelný. Měly však problémy s těsněním, proto se na kraje masky začala přidávat těsnící páska, která vytvářela jakýsi rámeček – odtud název vylepšené masky Rahmenmaske. Obě tyto masky ještě neměly úplně klasický tvar, protože lícnice pod zorníky byla volná a těmito záhyby si mohl voják prstem otřít vlhký zorník. Tento problém řešil další německý typ – Ledermaske, který používal v zornících želatinu, která vstřebávala vlhkost.

Zajímavé je, že Německu tehdy již docházely kvalitní suroviny, jako byla třeba guma, takže tyto masky, jak napovídá název, jsou z kůže. Ta byla impregnovaná různými oleji, aby plnila dobře svoji funkci.

Rusové naproti tomu neměli problém z pryží a lícnice jejich masek byly gumové a celohlavové (takové jsou dodnes). Britové si prošli celou řadou různých typů, od vlhkých masek až po jednu z nejdokonalejších masek 1. světové války British small box respirator. Z té vzešla také vylepšená americká C.E.M. maska.

Ovšem lícnice ani zorníky nebyly ten největší problém, který museli vynálezci a inovátoři masek řešit. Co vlhká maska řešila, byť nedokonale impregnací lícnice, musela nová maska řešit filtrem. Náplně filtrů pak byly jednou z nejdůležitějších částí masky – musela splňovat požadované vlastnosti. Většinou se skládala ze dvou částí, první pórovité, která mohla být impregnována například potaší, urotropinem apod. k deaktivaci otravných plynů, a druhé z aktivního uhlí, jehož afinita k chemikáliím je obrovská. Ale problém byl v odporu filtru, který kladla náplň při dýchání. Náplň musela být natolik jemnou, aby dokázala zachytit bojové látky, ale přitom přes ni mohl voják dýchat. Ani samotné dýchání v masce nebylo vyřešeno hned. Vdechovalo se i vydechovalo přes filtr, po té přišly na řadu ventily, které od sebe vdechovaný a vydechovaný vzduch oddělovaly.

 

Měli i čeští vojáci nějakou zkušenost s chemickými zbraněmi? Existují o tom dokumenty, svědectví?

Samozřejmě. Existuje řada fotografií s našimi vojáky, ať už v rakousko-uherských uniformách nebo legionářských, v ochranných maskách. Ochranná maska se stala nezbytnou a stálou součástí výstroje vojáka, a to dodnes.

 

Chemické zbraně se za druhé války v bojích na frontách už nenasadily. Proč tomu tak bylo?

To je otázka, která nebyla pořádně nikdy zodpovězena. Němci měli velké zásoby chemických bojových látek (i nových). Ale měli také velké zkušenosti s jejich používáním i následky. Řada německých vojenských špiček se účastnila 1. světové války. Uvědomovala si, že chemické bojové látky má i protivník. Pokud Německo válku vyhrávalo, nebylo třeba je použít. A v momentě, kdy Německo ztratilo leteckou převahu ve vzduchu, by použití plynu mohlo vést k odvetným krokům, kterým by se Němci nemohli bránit. Tyto kroky by měly katastrofální důsledky.

Ochranné masky nicméně byly ve výstroji každého vojáka a vzhledem k civilní obraně, která byla mezi válkami zavedena takřka všude ve světě, ji mělo k dispozici i civilní obyvatelstvo.

 

Jak bude chemická válka představena na výstavě V zákopech 1. světové války.

V naší výstavě je jí věnován prostor v části pojednávající o tzv. nových zbraních, které se ve válce objevily, nebo dostalo jejich používání nový rozměr. Budeme v ní prezentovat vývoj německých masek, o němž jsem se již zmínil a který ovlivnil používání ochranných masek v rakousko-uherské armádě. Budou zde ukázky masek dohodových mocností, a to jak tzv. vlhkých masek, tak těch dokonalejších s filtrem. Ovšem to není vše. S chemickou válkou je spojeno také používání plamenometů a ty zde také nebudou chybět.

Andrej Halada

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha