Sto let od konce Velké války. Znamenalo vítězství spojeneckého tábora výhru míru? 1. část.

Před sto lety, přesně 11. listopadu 1918, skončila první světová válka. Vojenský konflikt do té doby s ničím nesrovnatelný, který znamenal zásadní přelom v moderní historii lidstva a do značné míry určil další dění v celém 20. století. Přinášíme vám první část sumarizačního textu historika Karla Straky z Vojenského historického ústavu Praha, v němž se ohlíží za celým konfliktem a jeho důsledky.

 

První globální válečný konflikt znamenal skutečný předěl v dějinách světa. Dimenze jeho dosahu byla vskutku nevídaná a do té doby nepředstavitelná. Války se zúčastnilo 37 států. Na straně dohodových a spojeneckých mocností šlo o 33 zemí. Alianci centrálních mocností tvořily čtyři státy.

Za celou válku bylo mobilizováno celkem 70 156 000 mužů. Spojenci povolali 44 558 000 a centrální mocnosti 25 598 000. Lidské ztráty dosáhly celkové výše 9 442 000 padlých. V tomto množství ztracených životů jsou započítáni zabití přímo v boji, zemřelí na následky zranění, po útoku plynem, v důsledku nemoci a ti, kteří skonali z různých důvodů v zajetí, nešťastnou náhodou i z jiných příčin.

Spojenci ztratili celkem 5 413 000 a centrální mocnosti 4 029 000 padlých. O netušeném rozsahu bojů svědčí skutečnost, že celkový počet obětí čtyřnásobně převýšil souhrn všech zemřelých z předcházejících válek, k nimž došlo ve druhé polovině 19. století a ve 20. století do vypuknutí 1. světové války. Škody na majetku, které zanechala válka, byly vyčísleny na 29 960 000 000 dolarů. Přímé a nepřímé náklady bojujících států dosáhly výše 337 993 377 789 dolarů.

Stěží představitelný rozměr této tragédie navozuje legitimní otázku, zda zkáza povětšinou mladých životů, které si vyžádala porážka původců války, nebyla zbytečná, uvážíme-li, jak se s těžce dobytým vítězstvím nakládalo, po odeznění posledních výstřelů? Nejde ale jen o ni. Nabízí se celá řada způsobů, jak se ptát.

 

Ještě do léta nebylo rozhodnuto

V průběhu války nebylo dlouho rozhodnuto o tom, komu bude náležet konečný triumf. Analyzujme sled základních skutečností a jejich vzájemný vztah.

Celkový vývoj války spěl v průběhu roku 1918 k závěru konfliktu. V první polovině a pak ještě dlouho do léta tohoto letopočtu by ale o brzkém konci války mohl hovořit pouze přesvědčený optimista. Počátkem uvedeného letopočtu totiž centrální mocnosti získaly na svou stranu zásadní výhody strategické dimenze. Z nich také plně těžily. Na východní frontě německá a rakousko-uherská vojska využila aktuální slabosti Rudé armády, vznikající po nedávné bolševické revoluci, která přivodila definitivní rozvrat na ruské frontě. Obě spojenecké armády zahájily rozhodný postup. Jejich následný zisk byl obrovský. Ovládly Bělorusko s Pobaltím. Staly se pány na kontinentální Ukrajině. Zmocnily se Krymu a dospěly do Zakavkazska. Na ruském území postoupily až na čáru Pskov‒Orša. Němci vstoupili též do Finska.

V čem spočíval přínos těchto obrovských teritoriálních záborů? Především v tom, že ústřední mocnosti jimi získaly zdroje, které nahrazovaly hospodářské ztráty způsobené blokádou na moři. Nešlo jen o zisky ve smyslu přísunu zásob. Po uzavření tzv. brestlitevského míru 3. března 1918 se centrální mocnosti mohly plně soustředit na západoevropské a jižní válčiště. Uvedený smír s ruskými bolševiky jim dovolil dále vyčerpávat zdroje z východu, ale hlavně odpoutat z východní fronty potřebné divize. Neváhaly je vrhnout na ostatní fronty.

Pro výsledek války měla rozhodující význam západní fronta. A právě zde takto posílená německá armáda zahájila již 21. března řetězec rozsáhlých útočných akcí, zvaných souhrnně Ludendorffova ofenziva. Němci měli v podstatě velmi blízko k rozpojení bludného kruhu zákopové války. Počínali si rozhodně a flexibilně. Objektivně správně pochopili, že v pozičních bojích nelze spoléhat jen na manévr vlastní palbou. Docenili význam manévru palebných zdrojů, rozdělených do menších celků, které se hbitě pohybovaly po bojišti. V tom spočívalo jádro později rozvinuté diference mezi francouzskou a německou doktrínou. Uvedenou taktikou Němci získávali. Dokázali se opět probojovat k Marně a závažně ohrozit metropoli nad Seinou. Inovace taktiky ale přišla příliš pozdě. Celkový charakter bojů již zásadně nestačila změnit.

Na místě je otázka, zda mohla válka pokračovat i nadále. Jinými slovy, mohlo Německo zvítězit? V té podobě a rozsahu, v jakém válka trvala ještě v roce 1918, se tato možnost jeví jako nereálná. Vezměme opět k ruce klíčová fakta. Rozhodující obrat přišel následkem porážky Němců ve druhé bitvě na Marně v létě 1918. Postupně se začala projevovat účinnost posil ze Spojených států. Německo čelilo na západní frontě třem armádám: francouzské, britské a americké. Třebaže první dvě byly vyčerpány několika lety nepřetržitých bojů, během nichž francouzská armáda prošla hlubokou krizí, šlo o stále narůstající masu sil a prostředků. Alianční armády Dohody měly možnost přisouvat čerstvé zálohy a nahrazovat těžké ztráty. Stál za nimi obrovský potenciál válečného průmyslu a surovinových zdrojů. Za této situace Německo se svými spojenci, které své zálohy i zdroje fakticky vyčerpalo, nemohlo i po uvolnění sil z východu dlouho odolávat. Poslední měsíce války to dokládají.

 

Francie nejsilnější

Boje na frontách skončily. Jaký však byl přínos úspěchu spojeneckého tábora? Hodnota dosaženého vítězství spočívá mimo jiné i v tom, jak jej vítěz dokáže uchovat, případně upevnit a rozvinout. Nejde tedy jen o triumfální salvy na počest dosaženého zdaru. Jeho kvalitu a dosah nelze úplně hodnotit prvními dny, týdny a měsíci. Teprve následná léta jsou průkazná. Jako vojensky nejvýznamnější stát Dohody byla uznávána Francie. Její politické a vojenské špičky si to pochopitelně dobře uvědomovaly a ambiciózně si podle toho počínaly od příměří a pak během pařížské mírové konference. Postupovaly tvrdě a nekompromisně. Paříž vysílala řadu vojenských misí do tradičních i nově vzniklých států. Mimo jiné tím utužovala budovanou protiněmeckou koalici. Stále nepouštěla ze zřetele možnost obnovy nepřátelství s Německem. V tomto naladění setrvávala do poloviny 20. let.

Polovina prvního poválečného desetiletí byla vůbec rozhodující. Podstatně se měnila kvalita vztahů mezi dřívějšími soupeři z válečných let. Připomeňme jenom Rýnský garanční pakt z října 1925, stabilizující a garantující státní hranice v západní Evropě. Německo se fakticky vracelo mezi velmoci. O rok později jej přijali do Společnosti národů. Zásadní význam měly vnitropolitické změny ve Francii. Nacionalisticky laděnou pravici střídala smířlivější levice. Její zahraniční politika zvolna a zpočátku málo zřetelně začala projevovat ochotu ke korekturám versailleského systému v Evropě. Z klubu nových států a současně francouzských spojenců vycítilo potenciální nebezpečí zejména Polsko. Není divu. Mělo tradiční německá území a od integrálního Německa oddělovalo Východní Prusko. Celou situaci od té doby poznamenával přístup, který západní historikové pojmenovávají následujícím způsobem. Francie byla stále ještě garantem bezpečnosti spojeneckých států ve střední a jihovýchodní Evropě, ale ne jejich hranic. Byl to i případ Československa.

Nejen Francie, ale též ostatní mocnosti vítězného tábora nedokázaly svůj triumf během poválečných let pozitivně, tedy ve prospěch obecného trvalého míru, úspěšně přizpůsobovat podmínkám měnícího se poválečného světa. Mimo jiné i na vůli s tím spojené závisela do velké míry funkčnost versailleského mírového systému.

Nelze však přejít případnou otázku, kdo z války nejvíce vytěžil? V prvním plánu zřejmě vytanou mnohým na mysli akcionáři zbrojařských firem. Nesporně jejich zisky stouply. Myslím si ale, že tím, kdo z této války těžil pro své záměry přebohatě, byl z dlouhodobé dějinné perspektivy někdo úplně jiný. Byli to vyznavači komunistické ideologie. První světová válka jim dala možnost uchopit moc v Rusku. Když se faktický vývoz socialistické revoluce bezprostředně po válce nezdařil, upevnila se komunistická totalita během meziválečných let do důsledků v Sovětském Rusku, pozdějším Sovětském svazu. Tuto zem pak ovládla na sedm desetiletí. Po roce 1945 utvořila blok podmaněných satelitů. Zažili jsme to i my v našem geopolitickém prostoru.

Připomeňme ale, že Češi a Slováci, příslušníci čs. legií v Rusku, byli od jara 1918 fakticky prvními, kteří se jí kromě samotných Rusů a ostatních národů někdejšího carského Ruska postavili do cesty. V boji s bolševiky plně obstáli. Nebylo vůbec jejich vinou, že jejich obětavost se nakonec z mnoha důvodů nezužitkovala.

Po skončení války došlo k paradoxní situaci. Vítězi drželi v rukou triumf, ale od počátku se objektivně dopouštěli fatálních chyb. Zdá se, že si se svým úspěchem nedokázali poradit. V dimenzi značně idealizovaných představ o uspořádání poválečného světa lze za chybu označit, že nedošlo k položení základů skutečně efektivního systému kolektivní bezpečnosti. Pamatujme na skutečnost, že fronta vítězů nebyla jednotná. Vítězi si byli navzájem i rivaly. Dokumentuje to francouzsko-britský poměr. Když se na pařížské mírové konferenci rodila Společnost národů, francouzská vláda předložila návrh na zřízení mezinárodních sil, zjednodušeně řečeno jakési nadnárodní armády. Podléhala by Společnosti národů. Zúčastněné státy by jí předaly svou těžkou výzbroj ofenzivního charakteru, jejich branné síly by byly pouze defenzivní. Mezinárodní armáda měla fungovat jako represivní nástroj proti případným agresorům. I když je v pozadí citelná francouzská snaha profitovat z momentální vojenské převahy, byl to návrh moderní a ve srovnání s naší současností pozoruhodný. Velká Británie se však nejvýznamněji zasloužila o to, že tento konkrétní návrh nepřekročil písemný záměr.

Za jednu z největších chyb se skutečně fatálním dosahem je nutné považovat stažení Spojených států amerických z evropských záležitostí. Snahy o kolektivní bezpečnost nemohly být úspěšné za situace, kdy hospodářsky nejsilnější velmoc světa ztratila z vlastních vnitropolitických důvodů zájem o dění v Evropě se všemi z toho plynoucími důsledky do dalších let.

Karel Straka

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha