Tabák a kuřácké potřeby v zákopech světové války. 1. díl – Tabák za Rakouska.

Málokterý fenomén je s armádou spjat tak pevně jako tabák. Jeho příchod do Evropy je spojen již s první objevitelskou cestou Kryštofa Kolumba do Ameriky, odkud si jej někteří námořníci přivezli do Španělska. Zprvu byl považován za léčivou bylinu a od španělských námořníků jej záhy převzala aristokracie a vojáci.

 

Do střední Evropy proniklo kouření tabáku za třicetileté války v souvislosti s přesuny žoldnéřských armád. V této době však ještě nedocházelo k nijak masivnímu šíření mezi civilním obyvatelstvem a kouření samotné bylo na veřejnosti dokonce zakázáno kvůli obavě z požárů. Pro žoldnéře 17. století však byla práce se žhavým doutnákem v blízkosti hořlavého střelného prachu pomyslným „denním chlebem“ a kouření tabáku se mezi nimi těšilo velké oblibě. Oceňován byl nejen pro své povzbuzující účinky, ale i jako náhražka teplého jídla či prostředek směnného obchodu. O oblibě tabáku ve vojenském prostředí svědčí i označení Herba Militaris, s nímž se v této době můžeme setkat.

Armáda je spojena i s další velkou událostí v dějinách kouření, a tou je nástup cigarety v první polovině 19. století. Existuje hned několik verzí tohoto příběhu, které se liší rokem, místem i konfliktem, přičemž nejstarší z nich jsou zasazeny už do období napoleonských válek. Všechny příběhy však mají víceméně společný základ, podle kterého vojáci obdrželi tabák jako odměnu za statečnost, protože však neměli dýmku, vysypali papírovou patronu a místo střelného prachu do ní napěchovali tabák. Inspirací jim měli být španělští žebráci, kteří podobným způsobem zpracovávali a kouřili zbytky doutníků, smíchané se šňupacím tabákem.

V rakouské armádě jsou cigarety poprvé zmiňovány v roce 1848, kdy je během bojů v Itálii nechal vojákům vydávat maršál Radecký. Mělo se tak dít čistě z propagačních a manifestačních důvodů v reakci na italský bojkot rakouských tabákových výrobků. Nutno podotknout, že v tomto případě není zřejmé, zda se jednalo o cigarety nebo cigarilla – viržinka. Dobový kontext odpovídá spíše druhé z nastíněných variant, neboť doutníky figurovaly na rakouském trhu již od roku 1843, zatímco na prodej cigaret si zákazníci v Rakousku museli počkat ještě 20 let

Pevné místo armády jako prostředí pro tabákovou kulturní výměnu můžeme pozorovat i v dnešní době. Zahraniční mise představují v tomto ohledu ideální prostor a řada českých veteránů v nich získala nejen bojové zkušenosti, ale i návyk na žvýkací tabák. Vzhledem k velikosti současné profesionální armády a celospolečenskému přístupu k tabáku však není příliš reálné, aby se tento zvyk významněji rozšířil.

 

Tabák v Rakousku-Uhersku

V Rakousku-Uhersku podléhal veškerý prodej tabákových výrobků monopolu, který byl poprvé zaveden patentem Leopolda I. z 20. května 1701 a po třech letech byl nahrazen dávkou z tabáku. Podruhé byl tabákový monopol zaveden roku 1723 a až do roku 1783 jej stát propachtovával. Velké zisky pachtovních společností však byly pohnutkou pro císaře Josefa II. k využití výnosu monopolu pro potřeby říše. V dubnu 1784 vyšel patent o tabákovém monopolu, kterým stát převzal dosud pronajímaný tabáční důchod do vlastní správy. Od té doby byl výkup tabáku, výroba a distribuce tabákových výrobků v rukou státu, respektive tabákové režie. Zisky z prodeje tabáku přinášely do státní kasy zhruba třetí největší příjem, a navíc nepodléhaly hospodářským krizím.

Stejně jako jinde v Evropě představoval ještě v 18. století značnou část prodeje žvýkací a šňupací tabák. Společně s dřevěnými stavbami se však z měst vytrácela i obava z otevřeného ohně a rostla obliba kouření, které na konci 18. století zatlačilo ostatní způsoby konzumace tabáku do marginality. V polovině 19. století se na rakouském trhu objevily i doutníky a krátce po nich cigarety. Svůj podíl na rozvoji kouření měla jak cena dýmkového tabáku, který byl ze všech nabízených druhů nejlevnější, tak rozvoj společenského života a pánských klubů, které kouření dodaly sociální rozměr.

Rakousko-Uhersko bylo na konci 19. století druhým největším pěstitelem tabáku v Evropě a po stránce spotřeby bylo plně soběstačné. Produkci zajišťovaly především Uhry a země na jižní hranici monarchie; Bosna a Hercegovina, Dalmácie a Jižní Tyroly, které doplňovala ještě tradičně zemědělská Halič a příhraniční obce z Bukoviny. Luxusní zboží pro náročné spotřebitele doplňoval import ze zahraničí, který nabízely specializované trafiky s příslušnou licencí.

V Čechách se tabák pro průmyslové zpracování v omezené míře pěstoval na panství Častolovice, dále kolem Kolína, Berouna a Rakovníka. V našich podmínkách se však tabák nestal výnosnějším artiklem a od roku 1807 bylo jeho další pěstování zastaveno. Neznamenalo to však konec tabákového průmyslu v Čechách. K roku 1913 existovalo v Předlitavsku 32 státních továren na zpracování tabáku, z nichž sedm bylo v Čechách a šest na Moravě. Tím se z obou zemí staly dvě nejsilnější oblasti průmyslového zpracování tabáku v Předlitavsku, kterým mohla konkurovat pouze Halič.

V průběhu první světové války se rakousko-uherský tabákový monopol rozšířil i na okupované Srbsko, Černou Horu a Rumunsko, což poskytlo vojenské správě účinný prostředek k čerpání zdrojů z dobytých území. Jen v samotném Srbsku se tak do roku 1918 vyrobilo téměř 800 milionů cigaret, které zásobovaly nejen domácí srbský trh, ale i rakousko-uherskou a německou armádu. Výměnou za vypěstovaný tabák pak srbští zemědělci dostávali jiné plodiny.

Rozsáhlému tabákovému průmyslu odpovídala i poměrně široká nabídka. Ještě v roce 1915 eviduje ceník určený pro civilní sektor devět druhů domácích luxusních doutníků, 34 druhů jemných doutníků, 25 druhů cigaret, 12 druhů cigaretového tabáku, 18 druhů dýmkového tabáku, sedm druhů smotaného tabáku a 24 druhů šňupacího tabáku. Z dovozového sortimentu bylo alespoň podle ceníku stále k dispozici 52 druhů havanských doutníků, pět druhů manilských cigaret, sedm druhů tureckých cigaret a 14 druhů egyptských cigaret. Skutečná nabídka však už byla v této době často rozdílná a o rok později představoval kvalitní tabák na civilním trhu podpultové zboží.

Specifickým rakouským jevem byl limito tabák. Ten od roku 1784 patřil mezi naturální požitky poskytované státem za dotovanou cenu konkrétním skupinám obyvatel, které byly vystaveny ohrožení života nebo extrémnímu vypětí. Mezi jeho příjemci tedy nalezneme vojáky až do hodnosti šikovatele, postupně snad všechny další muže sloužící se zbraní státu, horníky ve státních dolech, ale také členy a členky řeholních řádů, které se staraly o nemocné.

Dýmkový limito tabák se tradičně distribuoval v balíčcích po čtvrtlibře (107 g), tento váhový poměr zůstal v platnosti až do konce trvání monarchie, i když se ostatní tabákové produkty začaly vážit v metrických měrách. Maximální měsíční odběr na osobu byl 8 balíčků, tedy 856 gramů. Ačkoli se jednalo o hrubý a nepříliš kvalitní tabák, dotovaná cena z něj udělala žádaný benefit. Cena balíčku byla pro vojáky stanovena na 4 krejcary, tedy 8 haléřů, a tato cena zůstala zachována ještě v době první světové války. Pro srovnání cena toho nejlevnějšího dýmkového tabáku známého pod prodejním názvem Landtabak byla v roce 1915 26 haléřů za 100 gramů.

Pokud oprávněná osoba limito tabák neodebírala, její nárok propadl a nebylo možné jej převést na někoho jiného, případně jej se ziskem prodat. Z toho důvodu byl výdej limito tabáku pečlivě evidován a případný prodej třetí osobě byl kvalifikován jako přestupek nebo přečin. Přesto se tak dělo poměrně často, o čemž svědčí jak neustálé zpřísňování předpisů pro jeho evidenci a výdej, tak vzpomínky oprávněných osob. Například Václav Pletka vzpomíná na svou službu u benešovského c. a k. pěšího pluku č. 102 v roce 1883 takto: „Tabák se ‚fasoval‘ na 8 dní a to 2 balíčky, na které se připlácelo 4 krejcary. Tabák prodávali jsme civilistům po 8 krejcařích, abychom si tak pomohli k penězům na přilepšenou.“

 

Kuřáci v zákopech světové války

Na začátku první světové války dosahovala roční spotřeba tabáku v Čechách asi 1,5 kg na osobu. Nezanedbatelnou část starší mužské populace vstupující do války tak tvořili alespoň příležitostní kuřáci. Tomu odpovídaly i předválečné příděly proviantu, podle kterých měl voják v poli nárok na 18 g tabáku denně v rámci normální, respektive 36 g v rámci plné dávky. Během pobytu v zápolí pak vojáci měli místo dávek nárok na nákup limito tabáku za zvýhodněnou cenu.

Snadná dostupnost tabáku, stres, hlad, nuda a v neposlední řadě potřeba sounáležitosti byly hlavní důvody, proč se počet kuřáků mezi muži odvedenými do armády zvyšoval. Pravidelný přísun nikotinu povzbuzoval přepracovaný organismus a vojákům umožnil krátkodobý únik před realitou – dostupnou chvilku uvolnění, kterou armáda dokázala zajistit. V atmosféře vojenského prostředí pak výběr kuřiva a jeho konzumace poskytovaly prchavý okamžik osobní svobody.

Jaroslav Brda vzpomínal na své kuřácké začátky, kdy jako čerstvě osmnáctiletý pěšák přišel před Vánoci roku 1915 na jihotyrolskou frontu, takto: „Tabák tu zbytečně leží, a když jsem viděl, jak ta fajfka jiným chutná zkusím to také. (…) Že by mi to chutnalo, nemohu říci. To snad ale časem samo přijde. (…) Tabák je jistě výborný, ale mne, protože jsem dýmku nikdy nekouřil – mne trochu štípe a pálí do jazyku – ale sakra – už trochu hodně! V ústech mně hořkne a pálí až hrůza! Oči mě slzí, ale báním statečně dál, hezky zhluboka, aby se mi kamarádi nevysmáli. Důstojnost musí býti zachována! Však už mne Hlaváček zase kárá: ‚Člověče, musíš tahat pomalu – dyť kouříš, jak když pečeš chleba – copak takhle se kouří?!‘ – A tak jsem se, díky poučování přítele Hlaváčka, naučil správně kouřit. Od té doby kouřím denně večer s Hlaváčkem, až je kolem husto.“

Za tohoto stavu se velmi rychle prohlubovala závislost na nikotinu a po příchodu na frontu si takoví vojáci začali podvědomě zapalovat ve stresových situacích. Po 18 měsících kouření popisuje Jaroslav Brda své jednání ve chvíli, kdy se během 10. sočské bitvy dostal do první linie a italská palba ho donutila hledat úkryt za nízkou kamennou zídkou: „Ze zoufalství jsem si nacpal dýmku a kouřím, ale žízeň se tím jen zvyšuje. Jazyk mě pálí, v ústech, v hrdle mám sucho, a rty rozpraskané, ale kouřím, jen abych se něčím zaměstnal.“

Už při svém příchodu do Evropy byl zapálený tabák vnímán jako suchý a teplý element, prospěšný při zápase s vlhkem a zimou. Z některých vzpomínek se zdá, že tento pohled podvědomě přetrval i mezi vojáky za první světové války. Například někdejší kapitán 8. československého střeleckého pluku Jaroslav Štěrba vzpomíná na své nasazení na ussurijské frontě v roce 1918 takto: „Nebylo vidět ani na dvacet kroků. Chlad nás probudil. Srazili jsme se do hromady a zapálili si cigarety, třeba nás opatrnější od toho zrazovali.“ Tabák se tak stával i symbolem klidu a pohodlí, s čímž počítala i vojenská teorie, která této vlastnosti dokázala obratně využít: „Jsi-li velitelem, uměj se ovládat! Chraň se, abys ukázal jen zákmit strachu. Poť se třebas krvavým potem, ale jdi do útoku s cigaretou v ústech.“

Mimořádně důležitý efekt nikotinu bylo zahánění hladu. Ačkoli pocit takového nasycení byl velmi ošidný, pomáhalo kouření alespoň krátkodobě překlenout výpadky v přísunu proviantu. Takové situace byly v čase pohybu fronty celkem běžné, nám již známý Jaroslav Brda vzpomíná na jednu takovou chvíli během jihotyrolské ofenzivy v létě 1916: „Bohužel vody zde není a máme strašnou žízeň – máme také hlad, ale po naší polní kuchyni nikde ani vidu, ani slechu. Zůstala kdesi za námi. Mnozí si zapálili dýmky a cigarety, aby zahnali hlad a žízeň – což je ovšem názor hodně problematický. Jakáž tedy pomoc, budu kouřit také.“

V této souvislosti je třeba zmínit, že na rozdíl od poměrně častých výpadků v přísunu proviantu bylo zásobování tabákem přece jen plynulejší, a zvláště v prvních letech války si někteří vojáci dokázali našetřit poměrně bohaté zásoby. Václav Křivánek si například přebytečným tabákem napěchoval batoh, doufaje, že jej takto bude „lépe chránit před střelbou“, a Jaroslav Brda používal pytel s tabákem jako polštář v naději, že „je dobrý na vši“. Svého sekundárního využití se však dočkal i popel z vykouřených cigaret, kterým si vojáci na frontě čistili zuby.

Petr Bjaček

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha