Tabák a kuřácké potřeby v zákopech světové války. 2. díl – Každodenní spotřeba.

Spotřeba tabáku v průběhu první světové války stoupala a někteří jednotlivci potřebovali k uspokojení své závislosti až stovku cigaret denně. Ačkoli takové množství není v porovnání s nedávnou dobou nijak závratné, stejně dalece převyšuje vydávané příděly rakousko-uherské armády, a náruživí kuřáci tak byli odkázáni doplňovat kuřivo i z jiných zdrojů. Prvním cílem se stali především vojáci-nekuřáci, jejich zásoby však byly omezené, a navíc jejich počet s pokračující válkou klesal.

 

Vyhledávaným cílem kuřáků se tak staly vojenské kantýny, které existovaly nejen v kasárnách, ale v omezené míře vznikaly i na klidných úsecích fronty. Pro armádu a válečné námořnictvo platily v tomto případě zvláštní ceníky tabákových výrobků, které nebyly shodné s běžnými cenami pro civilní sektor, ale rozdíly nebyly tak velké jako u limito tabáku určeného pro mužstvo. Zdá se, že hlavním důvodem zvýhodněné ceny byla skutečnost, že se část armády nacházela za hranicemi a tabákové výrobky pro ni určené by tak podle platného celního zákona podléhaly vývoznímu clu. Tato skutečnost byla vyrovnána zvláštním cenovým ustanovením, kterým byly zároveň stanoveny speciální dodávky tabákových výrobků pro armádu.

Během pobytu v zápolí nebo etapě byla možnost navštívit i civilní trafiky, protože prodej tabáku nebyl až do roku 1917 vázán na lístky. Civilní nabídka však v průběhu války začala co do kvality rychle zaostávat a nebyla zřejmě příliš využívána. Zapomenout nelze ani na balíčky posílané vojákům z domova nebo vzácněji od dobročinných organizací. V teplé části roku mohli vojáci nastavit komisní tabák nasbíranými bylinami, což byl zvyk známý na venkově už před válkou.

 

Možnost přivýdělku

Pro nekuřáky a podnikavce se komisní tabák stával pochopitelně i vděčným obchodním artiklem. Navzdory opakovaným zákazům patřil přeprodej limito tabáku už před válkou mezi tradiční formy vojenského přivýdělku a válka na tomto zvyku nic nezměnila. Nebyla to přitom pouze záležitost mužstva, ale i důstojníků a jimi výdejem tabáku pověřených osob. Opět nechme prostor pro vzpomínky Jaroslava Brdy, který atmosféru vojenského korupčního prostředí zachytil během svého pobytu u náhradního tělesa c. a k. pěšího pluku č. 28 v Brucku nad Murou na podzim 1916:

„Večer byl ‚fasung‘ tabáku. Tzv. ‚komisní‘ tabák ve velkých balíčcích se teď už nefasoval. Dostávali jsme jednou za 10 dní dva obyčejné balíčky a platili jsme za ně 3 krejcary. Tentokrát rozděloval tabák zugsfír Kraus – a ten byl chytrák. Předem prohlásil, že tabák dostanou jen ti, kteří kouří ‚fajfku‘, ačkoli to nebylo správné. Tabák náležel každému.

Pan zugsfír seděl za stolem, na němž měl několik kol tabáku a tvářil se tak hrozivě, že se jen někteří nesměle přibližovali ke stolu. A pan zugsfír pouštěl hrůzu, nadával a hromoval, aby co nejvíce kuřáků odradil – aby mu co nejvíce tabáku zbylo. Sem tam některému ‚tatíkovi‘ hodil dva paklíky, aby se neřeklo, a většinu odmítal. Rozumí se, že mne také. – A to mne ‚namíchlo‘.

Řechka se mi smál a říkal: ‚Já to věděl, že ti ten pohunek tabák nedá, třebaže také ten ‚kanálek‘ kouříš, proto jsem tam ani nešel. Vykašli se na tabák, nestojí to za to.‘ To se mi však nezdálo. Počítal jsem, že na Vánoce snad dostanu dovolenou a schovával jsem také tabák pro tatínka a těšil jsem se, jak ho překvapím. On chudák doma kouřil místo tabáku listí, které se tehdy v zázemí prodávalo jako tabák v trafikách.“

Brda svůj tabák po intervenci důstojníka nakonec obdržel, ale pomstychtivému četaři se několik dní raději vyhýbal. Jak je patrné, s rostoucí bídou se i mezi vojáky-nekuřáky stal kvalitní vojenský tabák všeobecně akceptovaným uchovatelem hodnoty, což je patrné i z výše citovaného příspěvku, ve kterém autor zamýšlí využít svého privilegovaného přístupu k nedostatkovému tabáku nikoli pro vlastní potřebu, ale jako dárek pro tatínka k Vánocům.

 

Tabák od nepřítele

V případě potřeby se dal tabák koupit i od nepřítele, což byla skutečnost, kterou při svých rozvědkách využívali i českoslovenští legionáři v Rusku a Itálii. Karel Teringl vzpomíná na jednu takovou rozvědku v březnu roku 1917:

„Dohodli se, že každý půjde do půl cesty, Moucha že mu dá chléb a Němec za to cigarety. Moucha měl z odznaků na uniformě zjistit číslo pluku. Zaujali jsme místo u střílen; nemohli jsme být jisti, že najednou Němec, který byl zrovna obr, nechytne milého Mouchu do náručí a neodnese si ho do zákopů. V tom případě měli jsme usmrtit oba. Němec i Moucha jdou tedy proti sobě. Opatrně; jednak si tuze nevěří, jednak pásmo mezi zákopy je plno nevybuchlých střel, zbytků ostnatých drátů. Setkali se, podali si ruce, odevzdali dary, pohovořili a šli zase nazpět.“

Hodnota tabáku se stala natolik univerzální, že na některých frontách převzal mezi vojáky funkci oběživa. Například mezi britskými vojáky na západní frontě se říkalo, že nový sestřih má v zákopech hodnotu dvě cigarety. Stejnou měnu používali i českoslovenští legionáři v Rusku, krejčí 2. roty 2. čs. střeleckého pluku Emanuel Rajnhard zase přešíval vojákům stejnokroje „za trochu tabáku, cigaret, ba i za vlídné slovo nebo úsměv. Penězi platili jen důstojníci, kaptěnarmus a artělščík.“

Pokud už přišla skutečná tabáková krize, což byl běžný jev především v zajateckých táborech, představovala absence nikotinu pro vojáky skutečná muka a hodnota tabáku na směnném trhu strmě stoupala, náruživí kuřáci pak byli kvůli němu ochotni obětovat své osobní předměty nebo jídlo. Rudolf Jansa tak vzpomíná na situaci v italských zajateckých táborech na sklonku roku 1918:

„Nyní nastaly doby strádání tak velikého, že je nelze v plné sytosti barev vylíčiti. Hladoví, promrzlí, churaví vláčeli jsme se blátem tábora, zapadajíce do něho po kotníky. Velmi mnozí otrhaní, bez pláště, jiní bez čapky. Nejednomu bylo vidět roztrhanými kalhotami košili. A k tomu jiná tíseň. Muka pro kuřáky, neboť za celou dobu zajetí jsme nedostali ani jediné cigarety. Jaký to otřes organismu pro dlouholetého kuřáka, přestane-li náhle kouřiti! Kuřivo se opatřovalo jen výměnou, měl-li kdo něco cenného. Ke drátům přicházely skupiny tučných Angličanů s různými lákadly: čokoládou, cigaretami, chlebem. Kdo co měl, z hladu vyměnil. Nejvíc se dostalo za vyznamenání. Kdo neměl co k výměně, zalezl raději do stanu, aby se aspoň nedráždil. Jiný zdroj, byť i velmi skrovný, otevřel se nám později. Když choroby a úmrtnost povážlivě stoupaly, dovolil velitel tábora procházky. Při nich se sbíraly ‚špačky’ a sem tam i něco se dostalo od civilistů. Specialisty na žebrání od civilistů byli maďarští nižší záložní důstojníci — židé. Pozoruhodné je ještě to, že snad žádný z nich nekouřil, ale vyměňovali tuto vzácnost (třeba to byl oharek nejsprostšího italského doutníku) za jídlo. A našli se vždy, kteří za trochu tabáku dali svou porci chleba, konservy atd.“

Tuto zkušenost neměli jen špatně zásobovaní vojáci v zajateckých táborech, ale mohla se lehce stát i vojákům na frontě nebo v týlu. Nevyhýbala se ostatně ani mnohem lépe zásobovaným spojeneckým armádám. Francouzský legionář Jan Mráz vzpomíná na náruživé kuřáky z 22. československého střeleckého pluku, kteří trpěli nedostatkem kuřiva na počátku svého pobytu v Cognaku:

„Nouze o tabák, bez něhož voják nemůže býti, dostupuje takové výše, že bratří silní kuřáci, nemohouce se nikde dovolati patřičného přídělu, sbírají nenápadným způsobem (poněvadž se stydí) po ulicích odhozené odpadky cigaret a takovým způsobem získaný tabák používají k ukojení své vášně. Někteří si dělají z prutů hůlky, na jejichž konce upevňují špendlík, aby mohli ještě nenápadněji sbírati zahozené odpadky cigaret. Druzí, kteří nejsou tak vášniví kuřáci, tento zlořád potírají, poukazujíce na možnost různých nákaz — ale marně, vášeň jejich je příliš veliká.“

Jiní situaci řešili alespoň cíleným pasivním kouřením, jak vzpomíná budoucí plukovník ruských legií Josef Švec: „Mnozí kouřili o sto šest, měli ještě zásobu machorky i vonného tabáku, ale já s Hamatou neměli jsme ani peněz, ani kouření. Lovili jsme tedy ve vzduchu obláčky dýmu, vycházejícího z hořících papiros kamarádů a snažili se uspokojiti podrážděné průdušky. Byla to tehdy bída!“

Petr Bjaček

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha