Tabák a kuřácké potřeby v zákopech světové války. 3. díl – Vítězství cigarety.

První světová válka je všeobecně považována za okamžik definitivního vítězství cigarety nad dýmkou. Zatímco v západní Evropě není toto vítězství překvapivé a například ve Velké Británii dosahoval podíl cigaret na tabákovém trhu již před válkou 38 %, v Rakousku-Uhersku bylo toto číslo před válkou podstatně nižší.

 

Představu o předválečném rozšíření cigaret v Rakousko-Uhersku si můžeme udělat z oficiální statistiky prodeje. V roce 1873 dominoval trhu dýmkový tabák, který se na celkovém prodeji tabákových výrobků podílel 74,5 %, po něm následovaly doutníky se 17,6 %, šňupací tabák se 7,4 % a nově objevivší se cigareta byla s 0,2 % společně se žvýkacím tabákem na samotném okraji zájmu. V roce 1913 stále dominoval dýmkový tabák, který tvořil 67,4 % všech prodaných tabákových výrobků, následovaly cigarety s 15,5 % a doutníky s 13,5 %, na chvost klesl s 2,8 % šňupací tabák a zbylých asi 0,8 % tvořil tabák žvýkací.

Dýmkový tabák si mírnou převahu udržel ještě v prvních poválečných letech. Válka však proměnu české kuřácké kultury výrazně urychlila a v roce 1928 Československý legionář konstatoval: „Doby, kdy učeň, vykonav zkoušku tovaryšskou, dostával jako důkaz dospělosti darem dýmku, kdy oráč na poli, ať to byl čeledín nebo majitel statku, kouřil jen z dýmky, kdy dělník při práci i po práci vesele ‚hulil‘ z dýmky, kdy v hostincích seděli hosté zahaleni kouřem z dýmek jako v oblacích, doby spolků dýmkařů minuly. Dýmka stala se popelkou, ustoupila doutníku a především cigaretě.“

 

Není čas na napěchování

Kuřáci cigaret se před válkou rekrutovali především z dynamicky se rozvíjejícího městského prostředí, kde chyběl čas potřebný k napěchování tradiční dýmky. Cigareta se tak stávala znakem moderní doby – pracovně vytížených lidí, kteří musí hospodařit se svým časem a jejichž počet v desetiletí před první světovou válkou rychle narůstal. V některých vzpomínkách je pak vnímána jako doslova revoluční a provokující symbol. Cigaretě jako symbolu moderního průmyslového věku pak odpovídají i údaje z poválečného období, kdy nejvyšší spotřebu cigaret vykazovaly průmyslové Čechy a Slezsko, zatímco v agrárních oblastech republiky stoupal počet dýmkařů.

Převaha cigaret je v prostředí rakousko-uherské armády poměrně přesvědčivě zdokumentována fotografickým materiálem. Vysvětlit jejich náhlý vzestup je však složitější. Dýmka byla tradičním atributem dospělého muže a představovala nepostradatelnou součást vojenské výbavy, kterou si vojáci přinesli z domova, případně zakoupili na místě před odchodem na frontu. Ve prospěch dýmky hovořil i komisní dýmkový tabák, který patřil mezi náležitosti vydávané vojákům v poli. Už během prvních bojů na srbské frontě se však můžeme setkat s tím, že si vojáci z nafasovaného komisního dýmkového tabáku „kroutili papirosy“.

Počáteční oblibu cigarety mezi vojáky lze vysvětlit především jednoduchou manipulací, kdy se cigareta dala rychle zapálit, vykouřit a v případě potřeby i zahodit. Navíc tabatěrka s „pohotovostní“ dávkou cigaret se dala snadno přenášet např. v kapse stejnokroje. Oproti tomu dýmka se před použitím musela vyčistit, naplnit a doba jejího kouření byla v porovnání s cigaretou přeci jen delší. Kromě toho byla cigareta společně s doutníkem rozšířena v horních vrstvách společnosti, které svým životem spíše sváděly k napodobování. Pro některé muže se pak z tohoto důvodu stávalo kouření cigaret společensky závazné.

Specifickou konotaci vyvolávalo kouření cigaret u vojáků, kteří před válkou sloužili ve městech s továrnou na tabákové výrobky. Jedním z takových byl i „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch, který se v roce 1914 zúčastnil v řadách píseckého c. a k. pěšího pluku č. 11 tažení v Srbsku: „Až do odpoledne jsme kosili a prohledávali kukuřičná pole, abychom uchránili oddíly postupující za námi před zákeřnými přepady. V přestávce řekl někdo z nás, že bychom si mohli ukroutit cigarety do zásoby. Udivilo mě, jak všichni vojáci najednou zesmutněli a začali mluvit o svých rodinách. Teprve za chvíli jsem to pochopil – nikdo nekroutil a necpal cigarety tak dobře jako jeho manželka; vždyť jejich známost začala, když ještě byla dělnicí v písecké tabákové továrně a on ještě aktivně sloužil u jedenáctého.“

Na rozdíl od osobní dýmky bylo možné cigarety i poměrně snadno sdílet, což ve vojenském prostředí neznamenalo právě málo – mezi vojáky tak kolovala před bojem nebo po něm, bylo možné ji dát raněnému a pro muže tak představovala jednotící element. V době nedostatku pak cigareta umožňovala spravedlivé rozdělení společného tabáku. Rudolf Jansa například vzpomíná na výrobu cigaret z nalezených nedopalků v italském zajateckém táboře na konci roku 1918: „Členové stanu položili, kdo co měl, na papír. Z novinového papíru se točil jemně rozkrájený tabák na cigarety. Na každé se tužkou (po pečlivém měření nití) poznačil díl jednotlivcův. Kouřil-li jeden, kontrolovalo pět ostatních, aby nepřekročil čárku.“

Na tomto místě je nutné podotknout, že ačkoli motiv „poslední cigarety“ sdílené širokým kolektivem patří k hojně využívaným symbolům oslavovaného vojenského kamarádství, vojenští lékaři proti tomuto zvyku opakovaně brojili. Kromě jiných nemocí totiž sdílená cigareta nebo dýmka mohla přenášet i smrtelně nebezpečnou tuberkulosu či syfilis.

 

Stmelovací prostředek

Ačkoli v prostředí zákopů působí takové varování spíše úsměvně, sdílení dýmky v praxi nepřekročilo nejužší skupinu kamarádů. Naproti tomu cigareta umožnila i věnování nedokouřeného nebo zcela nového kusu bez nebezpečí bakteriologického přenosu, což přeneslo sdílení tabáku z roviny úzké primární skupiny do širšího kolektivu napříč stavovskými skupinami. V případě kvalitního důstojnického kuřiva se navíc nejednalo jen o otcovské gesto, ale i o příjemné chuťové zpestření a takováto ve vhodné chvíli nabídnutá cigareta mohla představovat účinný stmelovací prostředek.

Cigarety ostatně pomáhaly prolomit led i při prvním kontaktování potenciálních dobrovolníků pro československé zahraniční vojsko. Někdejší poručík francouzských legií František Kryštof například vzpomíná na své návštěvy zajateckých táborů na soluňské frontě takto: „Oddělili jsme československé zajatce od ostatních a podílejíce je cigaretami a jinými dárky, snažili jsme se, abychom probudili v nich zájem o naše vojsko a dostali je z tohoto chmurného očistce na svobodu. Počáteční nedůvěra a nerozhodnost rychle mizela, zvláště když bodrý Jelínek k mému proslovu přidal několik slov po svém způsobu.”

Své výhody však měla i dýmka. Její čištění mohlo v období dlouhé nečinnosti představovat vítané zpestření a podle dobového názoru byla i zdravější. Malé kompaktní modely byly navíc relativně nenápadné a nebyly vidět na takovou dálku jako zapálená cigareta, která „vábila střelce“. Vojáci na frontě se sice snažili schovávat zapálené cigarety do rukávů nebo pod plášť, ale tento způsob kouření byl poměrně nekomfortní a odepřít si nikotin úplně bylo pro některé vojáky až příliš náročné.

Patrně tím nejdůležitějším faktorem však byla vlastní produkce rakouské tabákové režie, která se s pokračující válkou stále více orientovala na výrobu cigaret, jejichž výroba byla levnější a rychlejší než u dýmkového tabáku a navíc dovolila zpracovat i podřadnější části rostlin, které by se jinak vytřídily. Cigarety se tak staly součástí vydávaných náležitostí a jejich vyšší míra návykovosti v porovnání s do té doby preferovanou dýmkou udělala zbytek. Navzdory tomu bylo až do konce války dost takových, kteří vyznávali jen jeden ze dvou nejrozšířenějších způsobů inhalace tabáku a druhý odmítali.

Petr Bjaček

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha