Tabák a kuřácké potřeby v zákopech světové války. 4. díl – Výbava kuřáka.

Ruku v ruce s poptávkou po tabáku kráčela i poptávka po kuřáckých potřebách, jejichž ztráta pro vojáky v zákopech mohla být obdobně bolestivá, jako nedostatek samotného kuřiva. To ukazuje i případ starodružiníka Jaroslava Kukly, který před Vánoci roku 1914 ztratil při nočním přesunu v týle ruské fronty svou milovanou dýmku. „Neboť věděl, že v Rusku dýmky ke koupi nejsou,“ opustil pochodující tvar a věnoval se hledání dýmky. Zpět mezi legionáře jej přivedla až ruská hlídka, která ho našla a zajistila, ovšem bez dýmky, kterou mu kamarádi rozvědčíci museli sehnat novou.

 

V prostředí dynamického navyšování počtu kuřáků a celkové proměny kuřácké kultury rostla zákonitě i poptávka po kuřáckých potřebách. Jednalo se přitom o velmi široký konvolut předmětů, které tvoří samostatnou a rozsáhlou kategorii zákopového umění. Patří mezi ně především krátké dýmky, fajfky, pytlíky na tabák, tabatěrky, popelníky, cigaretové špičky, zapalovače nebo krytky na zápalky.

Kuřácké potřeby představují zřejmě jednu z prvních čistě funkčních forem zákopového umění, což dokládají některé spíše hrubě opracované předměty postrádající pro zákopové umění jinak typické upomínkové rytiny. Na reprezentativní vzhled se však obecně nezapomínalo a význam kuřáckých potřeb pro společenskou a kulturní identifikaci vojáků dokládají i dobové malby, které s tímto motivem úmyslně pracují.

 

Dýmky

Asi žádný ze zmiňovaných předmětů neplnil svou reprezentativní funkci tak, jako dýmka. Zatímco na konci 18. století měly běžně prodávané hliněné a sádrové dýmky charakter spotřebního zboží, na začátku 19. století se objevily křehké dýmky z „mořské pěny“ a následně i bohatě zdobené porcelánové dýmky. Svou oblibu si samozřejmě stále držely i dýmky dřevěné. Podle Marie Mackové „právě 19. století položilo základ stavu, v němž je možné úspěšně pochybovat o tom, zda kuřák dýmky je opravdu závislý na nikotinu obsaženém v jeho tabáku“.

Na začátku 20. století byla mezi vojáky populární malovaná porcelánová dýmka, tzv. reservistenpfeifen, která je dodnes atraktivním sběratelským artiklem. Dýmky byly většinou zdobeny výtvarnými výjevy s motivy z kasárenského života, v menší míře se na nich objevovali i umírající vojáci, bojiště nebo památníky padlých. Nikdy však nechybí letopočet a konkrétní vojenská jednotka. Často se přitom jednalo o práci samotných vojáků, pro které taková dýmka představovala nejen osobní památku z vojny, ale především užitný předmět.

Osobní vztah vojáka k jeho dýmce můžeme ilustrovat na příkladu legionáře Josefa Dvořáčka, který jako rakousko-uherský voják upadl na jaře 1915 do ruského zajetí. Zde se přihlásil do československých legií a po přesunu do Francie bojoval v řadách 22. čs. střeleckého pluku u Terronu, kde 28. října 1918 padl. V roce 1919 bylo jeho tělo exhumováno za účelem definitivního uložení na vojenský hřbitov, přitom byl proveden soupis věcí, s kterými byl pohřben a mezi nimi překvapivě dominuje porcelánová reservistenpfeifen s letopočtem 1911 a motivem umírajícího rakousko-uherského dragouna.

Dýmka s osobním otiskem byla důležitá i pro vojáky na frontách první světové války. Móda předválečných porcelánových dýmek však ustoupila ručně vyřezávaným kouskům, které se daly v zákopech snadněji zhotovit. Jejich výrobu podrobně popisuje Jaroslav Brda, který se začal učit kouřit pouhých několik týdnů po svém příchodu na frontu v Jižním Tyrolsku:

„Již celý týden jsem si vyráběl dýmku, z které bych si mohl zakouřit. (…) Mohl bych si sice napsat domů, aby mi nějakou dýmku poslali, ale to nechci – musím mít dýmku vlastnoruční – to je tady teď móda, hlavně u Moravanů. Ti si vyrábějí dýmky a špičky na cigarety sami. A mně se zdá, že mně z téhle ‚vlastnoruční fajfky’ bude kouření lépe chutnat – snad proto, že mně dala, potvora, tolik práce! Dnes jsem ji konečně dodělal. Ale byl to ‚mistrovský‘ kousek! Hlavička ‚volstok‛ jsou pěkně vyřezány (alespoň mně se tak zdá) z bukového dřeva, ‚mundštuk’ je z mírně zahnutého bezového prutu a špička do úst je pěkně vyřezávaná z babykové větévky a zdobená ornamentem – tu jsem si ale koupil od jednoho Maďara za dva ‚šestáky‘. Co mně to dalo práce, než jsem provrtal a rozžhaveným drátem propálil otvory do hlavičky! Kolik jsem jich zkazil, než se mi to podařilo – kolikrát mně prolezl rozpálený drát v jiném místě, než jsem potřeboval! Ale konečně se to podařilo a dnes již budu kouřit…“

 

Tabatěrky

S rozšířením cigaret v době 1. světové války se mezi osobními věcmi vojáků začaly houfně objevovat i různé modely tabatěrek, které umožnily již ubalené cigarety bezpečně přenášet v kapse stejnokroje. Reprezentativní tabatěrka se záhy stala módním doplňkem stejně jako dýmka. Zatímco mezi pěšáky se cenila „zákopová“ práce s vlastnoruční rytinou, mezi důstojníky si svou oblibu podržely i průmyslově vyrobené modely s povrchem z drahého kovu, pocházející ještě z předválečné produkce.

Ve sbírce VHÚ Praha představují tabatěrky ze všech kuřáckých potřeb nejvíce zastoupený předmět. Většinu z nich lze zařadit do jedné ze dvou základních skupin podle původu, respektive určení. Tu první tvoří tabatěrky s darovacím nápisem, které jsou leckdy doplněné i o rytinu s umělecky zajímavým motivem. Druhou skupinu tvoří tabatěrky, či spíše dřevěné krabičky, vyrobené ruskými válečnými zajatci, kteří své výrobky zpravidla nabízeli k prodeji nebo výměně za potraviny. Jak takový prodej vypadal, popisuje Karel Poláček ve svém románu Vyprodáno: „Ruští zajatci, žlutí a zarostlí, ve vybledlých stejnokrojích, tloukli štěrk. Když se k nim Jaroslav přiblížil, tu nabízeli mu ke koupi vyřezávané tabatěrky. Napřahovali ruce a mumlali: ‚Chleba nět.’“

Ruku v ruce s šířením kuřácké kultury se v druhé polovině 19. století začaly objevovat i první kapesní zapalovače různých systémů. Z luxusní a trochu kuriozní hračky bohatých se zejména díky vojákům stala pomůcka stejně rozšířená, jako třeba kapesní nůž. Surovinou pro výrobu zákopových zapalovačů se v rukou vynalézavých vojáků mohlo stát prakticky cokoli, nejjednodušší model byl udělaný z nábojnice s doletovaným kolečkovým mechanismem, ale byly i složitější modely, kdy se tělo zapalovače schovalo do obalu s rytinou. Ze západní fronty jsou známé i zapalovače v podobě tanků nebo letadel.

V některých případech byly zapalovače a krytky na zápalky kombinovány s popelníky vyrobenými z uřezaných nábojnic. Vznikl tak praktický set, který však na rozdíl od drobnějších předmětů často postrádá jakékoli zdobení, což ukazuje na jeho praktickou funkci. Do dnešních dnů se však dochovala i řada bohatě zdobených exemplářů.

Na západní frontě patřila k nejrozšířenějším předmětům krytka na zápalky, která byla známá i mezi rakousko-uherskými vojáky a jako taková je v několika exemplářích zastoupena i ve sbírce VHÚ Praha. Jednalo se o zohýbaný kov, zpravidla pocházející z dělostřeleckých nábojnic, ozdobený jednoduchou rytinou nebo přiletovanou ozdobou v podobě kulky, knoflíku nebo čepicového odznaku.

Konec války produkci kuřáckých potřeb z materiálu nalezeného na bojišti sice utlumil, ale neukončil. Zvláště podél západní fronty tyto předměty nadále vyrábělo civilní obyvatelstvo, které je jako suvenýry nabízelo koupěchtivým turistům. V některých případech pokračuje jejich produkce, ovšem již za použití moderních technologií, dodnes. Zmínit lze například krytky na zápalky, jejichž produkce z nově vyrobeného materiálu se v Yprech obnovila v 70. letech. V Rakousku lze zase vzpomenout legendární firmu IMCO, která po skončení světové války využila prázdné puškové nábojnice k výrobě zapalovačů, které byly inspirovány původní zákopovou produkcí.

 

Závěr

Kouřit tabák znamenalo za první světové války patřit k většině. Nikotin pomáhal vojákům udržet pozornost, zaháněl nudu a potlačoval hlad. Zatímco do války vstupovala většina záložníků se svou oblíbenou dýmkou, domů se vraceli s tabatěrkou na cigarety. Tato proměna byla ovlivněna jak subjektivní potřebou kuřáků, tak vnějšími okolnostmi. Obliba cigaret sice strmě rostla už od konce 19. století, válka však tento proces ještě více urychlila. Svůj odraz našla tabáková kultura i v prostředí zákopového umění, ve kterém představuje samostatnou kategorii. Mimo jiné kuřácké potřeby se mezi vojáky rozšířila i výroba benzinových zapalovačů, které po cigaretách představují další válečný příspěvek k proměně tabákové kultury.

Za pomoc s přípravou a přečtením článku bych chtěl poděkovat Mgr. Tomáši Kykalovi, Bc. Martinu Lundákovi a především Mgr. Martinu Lukešovi, bez jehož velké pomoci by článek v tomto rozsahu nevznikl. Případné chyby jsou však výhradní odpovědností autora.

Petr Bjaček

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha