Unifikace československé branné moci

Již brzy po vzniku samostatné Československé republiky bylo zřejmé, že před jejími tvůrci stojí jeden z nejzávažnějších úkolů ‒ vybudování jednotné armády. Tento odborně složitý a politicky citlivý proces vstoupil do historie pod pojmem unifikace. Jeho podstatu přibližuje dnešní příspěvek.

 

Československé vojsko se rodilo ve vlasti jako nesourodá síla s nesjednocenou organizací, výzbrojí a dalšími podstatnými atributy. Jednotlivé zakládající skupiny vojenských osob vůči sobě zaujímaly konkurenční postoje. Vojenští profesionálové kromě toho přehlíželi domácí dobrovolnické formace. Tento stav byl trvale neudržitelný. Zakončení válečných operací na Slovensku umožnilo vojenské správě přikročit během na podzim roku 1919 k zrušení dosavadních prvků, vzniklých na dobrovolnické bázi bez vazeb na systém doplňování, jejž československá armáda převzala po zaniklé rakousko-uherské branné moci.

Zásadní politický a odborně vojenský problém ovšem reprezentovalo utvoření jednotné armády, vybudované splynutím sil, vytvořených ve vlasti bývalými příslušníky rakousko-uherské branné moci, s jednotkami dobrovolníků Československé autonomní armády v zahraničí. Vzhledem k síle a politickému významu nebylo možné složky zahraničního původu zrušit prostým administrativním rozhodnutím po jejich příjezdu do vlasti.

 

Stabilizace vyšších velitelství

Během druhé poloviny roku 1919 vojenská správa přikročila ke stabilizaci vyšších velitelství a jim podřízených útvarů. Šlo o důležitá opatření, jež v souhrnu vytvářela předpoklad pro budoucí unifikační proces. Z celé řady tehdejších organizačních kroků je zapotřebí zmínit zejména výnos z 10. října 1919, jímž se upravovala organizace zemských vojenských velitelství. Zatím sice pro přechodnou dobu, ale dokument specifikoval podrobně kompetence těchto orgánů i jejich územní obvody.

Zemská vojenská velitelství byla čtyři, to v Praze, Brně, Bratislavě a v Užhorodě. Měla status nejvyššího velitelského orgánu v každé zemi, přesněji v obvodu své velitelské a správní působnosti. Jim přímo podléhaly všechny vojenské útvary, které se nenacházely v divizních svazech. Pro další mírovou výstavbu armády měl rozhodující význam organizační výnos čj. 51 700/org. z 21. prosince roku 1919, nazvaný splynutí zahraničního a domácího vojska. Datum jeho vydání i rozkazu, podle něhož se musel realizovat, nebylo náhodné. Šlo o první výroční den příjezdu prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka do vlasti. Cíl spočíval v utvoření jednotně organizované armády, jež měla vzejít ze sloučení dosud různě organizovaných jednotek a vojskových těles, která vznikla po převratu, s útvary, jež se postupně vracely ze zahraničí.

Tento proces se nazýval unifikací. Její ideový základ vystihl armádní rozkaz ministra národní obrany. Konstatovalo se v něm: „Dnem 1. ledna 1920 stanete se všichni jedním tělem, ovládaným týmž duchem. Pluky zahraničního vojska francouzského, italského i ruského stávají se ve smyslu své slavné tradice základem nových pluků, doplněných oddíly vojska domácího, dávají jim své jméno, své osvědčené velitele, své slávou pokryté prapory. Kéž se na nové pluky přenese také jejich skvělý duch, který je proslavil mezi všemi národy, jejich zápal pro svobodu vlasti, jejich nezlomná vůle k vítězství.” Na jiném místě se upřesňovalo: „Tam, kde nové pluky nebudou spojovány z vojska zahraničního a domácího, přeneste, vojáci, do našich nových pluků ty lepší složky své vojenské minulosti, posilte v nich nového ducha republikánského vojska československého, jak jste ho vytvořili od převratu až po dnešní dobu, aby nebylo rozdílu ani v mravní výši ani v kázni mezi Vámi a pluky ostatními.”

K tomuto citátu je vhodné podotknout, že šlo sice o armádní rozkaz, současně ale je možné jej interpretovat jako dobře a citlivě promyšlený politický dokument. Velmi senzitivně totiž respektoval realitu, která se vyvinula za války a po jejím skončení. Jak vyplývá zejména z posledně citované pasáže, bývalí příslušníci rakousko-uherské branné moci se jeho prostřednictvím fakticky uznávali jako zkušení bojovníci, kteří měli své ryze vojenské kvality, a citovaný rozkaz je nijak nezpochybňoval, dát do vínku vlastní republikánské armády. Nutno ovšem uznat, že šlo o počátek. Skutečná homogenita armády vyžadovala celá léta velkorysého přístupu a nadhledu.

 

Základní dokument

Organizační prvky čs. branné moci byly dány organizačním řádem Org-1 z roku 1920. Tento základní dokument zaváděl hierarchii vyšších jednotek a diferencoval vojsková tělesa. Vyšší jednotky řadil v posloupnosti od nejvyššího sestupně níže následujícím způsobem. Ústředním orgánům podléhala zemská vojenská velitelství, následovaly divize a za nimi brigády. Jejich velitelství měla status vyšších velitelství. Vojsková tělesa se členila obecně na oddíly, setniny, čety a družstva. Ekvivalentem oddílu byl u pěchoty prapor. V rámci dělostřelectva spočíval na stejné úrovni dělostřelecký oddíl. U jezdectva se úrovňově souhlasná jednotka nazývala korouhev a u letectva peruť. Analogicky se o stupeň níže nacházela na totožné úrovni u pěchoty rota a u dělostřelectva baterie. V jezdectvu šlo o eskadronu a u letectva o letku.

Územně se vojenská správa členila na obvody čtyř zemských vojenských velitelství, 12 divizních obvodů a 48 doplňovacích okresních velitelství. Posledně zmíněný počet odpovídal množství mírových pěších pluků. Způsob doplňování se ustálil na tzv. exteritoriálním principu. To znamená, že muži, konající prezenční službu, nesloužili zpravidla přímo v oblastech, odkud narukovali. Docházelo tak k záměrnému mísení národností i sociálních skupin.

Po ukončení unifikačního procesu a po vydání předpisu Všeobecná organizace čs. branné moci v roce 1921 se útvary diferencovaly na útvary zbraní a služeb. Status hlavních zbraní měla na prvním místě pěchota, následovaná dělostřelectvem, letectvem a jezdectvem. Soubor pomocných zbraní spoluvytvářelo ženijní vojsko, telegrafní pluk, ženijní pluk, vozatajstvo a automobilní vojsko. Členění služeb bylo následující. Šlo o služby technické, konkrétně zbrojní, leteckou, ženijní, telegrafní, automobilní, stavební, železniční a vozatajskou. Vedle nich existovaly služby zdravotnická, hospodářsko-správní, justiční, duchovní, doplňovací a početní, remontnická a veterinářská.

Následující popis přibližuje v základních obrysech skladbu armády z let 1920–1921. Respektuje přitom výsledky unifikačního procesu. Základní vyšší jednotkou byla divize. Organizace divizí a jim podřízených brigád se ustálila v roce 1920. V téže době obdržely nová čísla a definitivní posádky. Čs. armáda měla 12 divizí, z nichž 5 se nacházelo v Čechách, 3 na Moravě a ve Slezsku, 3 na Slovensku a 1 na Podkarpatské Rusi. Každá z nich se skládala ze 2 pěších brigád, 1 dělostřelecké brigády a z technických, dopravních a pomocných oddílů a útvarů. Některým divizím byly přiděleny hraničářské prapory, jelikož se jejich dislokační místa nacházela v příslušných divizních obvodech. Pěší a jezdecké brigády se skládaly ze 2 pěších nebo jezdeckých pluků.

Do každé dělostřelecké brigády náležel pluk polních kanónů, pluk polních houfnic, oddíl hrubého dělostřelectva a oddíl horského dělostřelectva. Od roku 1921 se posledně zmíněný typ brigád členil na jeden lehký a hrubý dělostřelecký pluk a horský dělostřelecký oddíl. Horské pěší a dělostřelecké pluky se slučovaly do horských brigád. Každá z nich byla složena ze 2 horských pěších pluků a horského dělostřeleckého pluku. Těžké dělostřelectvo utvořily 3 těžké dělostřelecké brigády, a to po jedné pro Čechy, Moravu a Slovensko. Společným jmenovatelem horských a těžkých dělostřeleckých brigád bylo to, že nenáležely k žádné divizi. Podřízeny byly přímo příslušným zemským vojenským velitelstvím.

 

Skladba útvarů

Skladba útvarů hlavních zbraní vyzrála v letech 1920–1921 následujícím způsobem. Mírovou organizaci pěchoty tvořilo 48 pěších pluků (1–48), 4 horské pěší pluky (1–4) a 10 hraničářských praporů (1–10). Pěší pluk se skládal z velitelství a třech polních praporů. Každý polní prapor tvořily ve výchozí organizaci z roku 1920 dvě pěší a jedna kulometná setnina (rota), vyzbrojená těžkými kulomety. Náhradní prapor pečoval o augmentační zásoby, což znamená, že plnil funkci mobilizační základny. Tvořily jej tři náhradní setniny, vyzbrojovací a vystrojovací sklad a vozatajský sklad.

O rok později v rámci pěších pluků již působila pomocná a technická rota. Prapory tvořily tři pěší a jedna kulometná rota. Horské pěší pluky se skládaly z velitelství a jemu podléhajících třech praporů, které ale charakterizovala značná míra samostatnosti. V čele každého z nich stálo praporní velitelství. Jemu se podřizovaly tři pěší a jedna kulometná setnina. Náhradní setnina každého z uvedených praporů plnila na příslušné úrovni funkce, jež byly zmíněny již u náhradních praporů pěších pluků. Disponovaly proto náležitým výzbrojním, výstrojním a vozatajským skladem. Hraničářské prapory měly charakter samostatných vojskových těles. Skládaly se ze dvou pěších, jedné cyklistické a jedné kulometné setniny. Náhradní setnina měla obdobné složení a shodné úkoly jako náhradní setnina horského praporu. Později k pěchotě náležel ještě prapor útočné vozby a Hradní stráž.

Do září 1920 z unifikace vzešlo v kategorii lehkého dělostřelectva 8 pluků po 6 bateriích, 4 pluky po 5 bateriích, 1 pluk o 4 bateriích, 1 pluk o 3 bateriích, 1 pluk o 9 bateriích a 1 pluk se v té době nacházel v organizační výstavbě. Hrubé dělostřelectvo disponovalo 11 pluky po 2 bateriích, 1 plukem o 6 bateriích, 1 plukem o 3 bateriích a 1 pluk byl teprve organizován. Horské dělostřelectvo mělo 2 pluky o 4 bateriích, 1 pluk o 3 bateriích, 11 oddílů po 1 baterii a 1 oddíl o 3 bateriích.

Těžké dělostřelectvo disponovalo 3 pluky po 3 bateriích a 2 pluky procházely organizační výstavbou. Speciální dělostřelectvo reprezentoval 1 pluk minometů, z jehož předpokládané skladby fungovalo v té době zatím pouze velitelství, 1 pluk proti letadlům o 3 bateriích, 1 dělostřelecká měřická rota, 1 autooddíl pro dělostřelectvo s důstojnickou školou. V roce 1921 dělostřelectvo mělo souhrnně 16 lehkých, 14 hrubých a 2 horské dělostřelecké pluky. Kromě nich existovalo ještě 12 horských dělostřeleckých oddílů, 5 těžkých dělostřeleckých pluků a 3 pluky dělostřelectva proti letadlům. Dělostřelecké oddíly byly složeny ze dvou až tří baterií s různým počtem děl.

Letectvo se vyrovnalo s etapou strukturálních provizorií v září 1920. Před zavedením stabilizované organizace je reprezentovalo velitelství čs. letectva, podřízené Ministerstvu národní obrany, 10 leteckých rot a 1 balónová rota. Tyto jednotky se od konce posledně zmíněného letopočtu začlenily do tří leteckých pluků.

Jezdectvo disponovalo 10 jezdeckými pluky. Každý z nich se skládal z velitelství, 2 velitelství korouhví, 4 eskadron, 1 technické a 1 kulometné eskadrony. Náhradní korouhev sestávala z remontní eskadrony a augmentačního skladu. Později se počet eskadron v korouhvích zvýšil na 3. Do září 1920 vznikly ještě 3 cyklistické eskadrony.

Ve skupině pomocných zbraní existovalo podle stavu, dosaženého v roce 1921, 5 ženijních pluků, 1 samostatný ženijní prapor a 1 železniční pluk. Telegrafní vojsko v téže době disponovalo 4 prapory. Každý z nich se skládal z velitelství s hospodářskou správou a ze 2 až 5 telegrafních rot. Automobilní vojsko tvořily 3 prapory. K jejich velitelství náležela hospodářská a technická správa. Podléhalo jim několik automobilních rot a náhradní rota, obhospodařující augmentační a technický sklad.

Vozatajstvo členilo své síly na 5 praporů. Ty byly vnitřně organizovány na velitelství s hospodářskou a technickou správou, několik vozatajských rot. Každý prapor měl standardně náhradní rotu, jež spravovala augmentační sklad. Zvláštní, kvantitativně malou, část armády reprezentovalo ozbrojené loďstvo, jež mělo dva oddíly a pro své potřeby využívalo též lodní dílny. Na konci roku 1921 bylo rozhodnuto utvořit samostatný vodní prapor, jenž v sobě sloučil oddíl válečného loďstva pro Labe, obdobný oddíl pro Dunaj a mostní rotu od ženijního pluku 4.

 

Služby, školství atd.

Kromě útvarů zbraní se konstituovala též struktura služeb. Náležely k nim vojenské ústavy, úřady a souvisely s nimi též instituce vojenského školství a vědecké ústavy. V roce 1920 patřilo do okruhu vojenských ústavů 12 zásobáren s odbočkami, 2 ústavy oděvnictví, 1 ústřední zbrojní skladiště, 2 armádní zbrojnice, 7 divizních zbrojnic, 10 zbrojních dílen, 5 vojenských kontrolních a přejímacích orgánů, 8 posádkových nemocnic s odbočkami (záložní a oddílové nemocnice), 1 invalidovna, 6 lázeňských léčebných ústavů, 3 stálé koňské nemocnice a 1 polní koňská nemocnice. K úřadům náležela doplňovací okresní velitelství, orgány evidence koní, divizní a brigádní soudy a vojenská trestnice.

Vojenské školství v dané fázi vývoje reprezentoval Kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu, Vojenská akademie, Intendanční škola, Instrukční kurz pro pěchotu, Dělostřelecká instrukční škola, Ústřední jezdecký ústav, Střelecká škola pro dělostřelectvo, Pilotní škola, Odborná vozatajská škola a Škola pro důstojníky zásobovacího sboru. Vědecké ústavy reprezentoval Vojenský zeměpisný ústav. Nejvyšší stupeň vojenského vzdělávacího systému významně doplnila 1. listopadu 1921 Válečná škola v Praze. Tato instituce, jež byla jádrem tvorby čs. vojenské doktríny, navázala na již zmíněný Kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu.

Od vzniku v září 1919 do zřízení Válečné školy se uskutečnil třikrát a úspěšně splnil základní cíl. Ten spočíval v urychleném vyškolení skupiny důstojníků pro vyšší štábní funkce. Čs. branná moc se uskutečněním unifikace stabilizovala. Přesto ale bylo nutné považovat ji za stále se rozvíjející a živý organismus. Jeho další vývoj, podoba a hodnota však závisely nejen na zásadách rodícího se čs. vojenského umění, ale hlavně na ekonomických možnostech státu a politických záměrech jeho budovatelů. Jejich rozhodnutí byla pro činnost čs. branné moci jedině určující.

Karel Straka

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha