V Armádním muzeu Žižkov byla otevřena výstava věnovaná V. Havlovi

K prvnímu výročí úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla byla ve slavnostním foyer Armádního muzea Žižkov ve čtvrtek 20. prosince otevřena výstava výtvarných děl věnovaná této významné osobnosti českých moderních dějin.

+10

Výstava pořádaná Vojenským historickým ústavem Praha, občanským sdružením Symposion a Knihovnou Václava Havla nabízí díla akademického malíře Jiřího Sozanského z cyklu Odcházení. Představena je také busta Václava Havla od akademického sochaře Lubomíra Janečky, jejíž bronzová podoba je umístěna v sídle Rady Evropy ve Štrasburku. Výstava potrvá do konce února 2013, vstup na ni i do prostor muzea je zdarma.

Výstavu zahájil krátkým proslovem ředitel Martin Palouš z Knihovny Václava Havla. Hovořil i publicista Karel Hvížďala, který společně s Havlem napsal dvě knihy rozhovorů; úryvek z knihy Dálkový výslech přečetl šéf činohry Národního Divadla Michal Dočekal.

Sozanského soubor a Janečkova busta jsou vůbec poprvé představeny české veřejnosti. Bustu Václava Havla vytvořil Lubomír Janečka pro sídlo Rady Evropy, kde byla také v říjnu 2012 slavnostně odhalena. Projekt měl záštitu ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, na organizaci výstavy se podílelo MZV ČR a občanské sdružení Symposion. Bustu financovala Knihovna Václava Havla. Havlova busta vznikla na základě impulsu generálního tajemníka Rady Evropy Thorbjorna Jaglanda. Umělecké předměty v sídle Rady Evropy jsou tradičně dary členských států a busta V. Havla tak byla prvním darem České republiky Radě Evropy.

Jiří Sozanský k svému havlovskému cyklu Odcházení říká: „Cyklus kreseb s autentickými texty Václava Havla byl iniciován mým posledním setkáním s prezidentem na počátku listopadu 2011. S Václavem Havlem jsem se znal od roku 1984. Vždy mně zajímaly jeho texty, které měly něco mnoho společného s mojí výtvarnou tvorbou, ve které se od studijních let věnuji problematice „člověka v mezní situaci“, jak v totalitě nacistické, tak i komunistické.

Václav Havel, jak jsem ho v průběhu let od disidenta po prezidenta sledoval, měl velké charisma a podržel si do pozdní dospělosti vnější podobu rozpačitého chlapce, která byla příčinou toho, že pro mě, jako výtvarníka, nebyla jeho tvář inspirativní. To se změnilo a při našem posledním setkání jsem viděl tvář člověka, který již nebyl zcela přítomen v tomto světě a všechno, čím prošel a procházel, měl vepsáno v obličeji, ve svém výrazu. Maska chlapeckých rozpaků zmizela, byla setřena tíhou života, nemocemi a tlakem okolností, kterým Václav Havel na sklonku života musel čelit po té, co se vrátil k dramatické tvorbě. Ve výrazu jeho tváře se objevila zvláštní směsice utrpení, laskavosti a smíření.

Setkání jsem si jako silný zážitek rychle zpracoval a věděl jsem, že se pokusím o jeho výtvarnou reflexi. Toto rozhodnutí umocnil fakt, že krátce po té Václav Havel odešel z tohoto světa. Titul jeho poslední hry „Odcházení“ se tak stal symbolickou tečkou za jeho životem.

Nikdy jsem neměl v plánu pracovat na portrétech Václava Havla prezidenta. Cyklus deseti portrétů není oficiální verzí politika a prezidenta, ale člověka v závěru své životní pouti, kdy byl pevný rozměr jeho osobnosti v kontrastu s křehkostí jeho fyzické schránky. Portréty jsou mojí poctou člověku, se kterým jsem někdy nesouhlasil, ale kterého jsem si nikdy nepřestal vážit.“

Akademický malíř Jiří Sozanský (*1946 v Praze) studoval v letech 1967-1973 malbu v ateliéru prof. Františka Jiroudka na Akademii výtvarných umění (byl zde i spolužákem Lubomíra Janečky ve stejném ročníku). Od roku 1973 se věnuje malbě, kresbě, grafice, plastice, instalacím, environmentům a filmovým dokumentům.

Autor busty V. Havla, akademický sochař Lubomír Janečka (*1948 ve Zlíně), studoval v letech 1967-1976 sochařství u profesora Karla Lidického na Akademii výtvarných umění, v roce 1984 emigroval do Rakouska a od roku 1985 žije s rodinou ve Spojených státech. Podle historika umění doc. PhDr. Jiřího Šetlíka, CSc. se Janečka v případě Havlovy busty zhostil úkolu šťastně. „K předpokladům splnit převzatý úkol svědčí netoliko vysoká úroveň sochařova umění, kterou osvědčuje svou tvorbou. Jsou jimi rovněž jeho názory a postoje, pro které po absolutoriu pražské AVU nucen opustit rodnou zemi a emigrovat do svobodného světa. Hlavu Václava Havla pojal ve střízlivé věcnosti, především se mu však podařilo vystihnout vnitřní svět portrétovaného, sdělit v modelaci tváře a rozvrhu hlavy sílu jeho myšlení i vůli k činu.“