Václav Vlček

Příkladný voják a vlastenec vynikl nejen jako voják ale i jako pedagog či propagátor odboje v době druhé světové války. Přes svoji oddanost vlasti zemřel jako exulant v cizině.

 

Narodil se 9. Května 1897 v Uhlířských Janovicích. Po maturitě na gymnáziu v Domažlicích byl již v srpnu 1915 odveden do rakousko-uherské armády. Na frontě v Haliči přeběhl v červnu 1916 k Rusům. V srpnu 1917 vstoupil do československých legií a jako nadporučík se vrátil do vlasti. V armádě zůstal a sloužil zejména jako zpravodajský důstojník či instruktor ve škole pro záložníky. V letech 1927-1930 vystudoval Válečnou školu, od roku 1931 sloužil na Hlavním štábu, na odborných stážích poznal polskou i francouzskou armádu. Na konci třicátých let se stal profesorem Vysoké školy válečné.

Po 15. březnu 1939 se podplukovník Vlček zapojil do Obrany národa. Před zatčením byl nucen z okupované vlasti uprchnout již v létě 1939. Přes Polsko a Francii dorazil do Velké Británie, kde zprvu vedl československou vojenskou expozituru. Od října 1939 pak byl přednostou odboru československé vojenské správy v Paříži. Podílel se na propagaci československé vojenské akce a díky své pozici měl výborný přehled o událostech ve složité situaci Francie roku 1940. Po evakuaci do Velké Británie se stal styčným důstojníkem u belgické exilové vlády ale zejména přednostou vojensko-propagačního oddělení československého Ministerstva zahraničních věcí. Spolupracoval na organizaci i řízení obsahu vojenského rozhlasového vysílání z Londýna. Sám také vystupoval ve vysílání, od podzimu 1944 mimo jiné s cyklem pravidelných rozhlasových školení metod partyzánského boje na území nepřítele. Pod pseudonymem V. Vuk vydal v Londýně roku 1942 významnou knihu „Proti přesile“, což bylo první a nadlouho jediné soustavné dílo věnované vzniku a bojům 1. československé divize ve Francii let 1939-1940.

Vlčkova manželka a dva synové se v protektorátu aktivně podíleli na odbojové činnosti v Obraně národa i při pomoci parašutistům. V době Heydrichiády byli synové zatčeni a starší Luděk zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře. Manželka Božena Vlčková se skrývala rok, až byla dopadena v souvislosti s činností Vladimíra Krajiny. Po dvou a půl letém věznění se dočkala v květnu 1945 osvobození. Jak ona, tak zemřelý syn Luděk obdrželi po válce čs. válečné kříže.

V hodnosti brigádního generála byl Václav Vlček přemístěn v říjnu 1944 do funkce přednosty 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu a po návratu do vlasti sloužil do konce roku 1945 rovněž na Hlavním štábu jako přednosta 1. oddělení. Václav Vlček patřil po válce pro komunisty mezi neperspektivní vojáky. Proto byl odsunut do funkce velitele divize v Českých Budějovicích a později velitele armádního sboru v Banské Bystrici. Po únoru byl jako přesvědčený demokrat odstraněn 1. června 1948 z armády do výslužby. Na podzim téhož roku uprchl s manželkou a synem z vlasti, aby se do ní již nikdy nevrátil. Po čtrnácti měsících pobytu v uprchlickém táboře Ludwigsburg se usadil s rodinou v Kanadě. V Montrealu založil českou doplňovací školu, byl předsedou odbočky Čs. národního sdružení, neúnavně se věnoval sociální a kulturní práci mezi krajany. Brigádní generál Václav Vlček zemřel 5. ledna 1971 v Montrealu ve věku téměř 74 let.

 

Prokop Tomek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha