Válka ve slunné krajině: Britové v Itálii 1917–1918

Přestože v britské veřejnosti je povědomí o první světové válce značně rozšířené, zapojení Britského expedičního sboru do bojů na italské frontě v letech 1917 a 1918 je překvapivě ve Spojeném království poměrně málo známé. Po katastrofální porážce italské armády u Caporetta na konci října 1917 převeleli ze západní fronty na sever Apeninského poloostrova několik britských a francouzských divizí, aby pomohly svým spojencům a udržely tak Itálii na straně Dohody. Zůstaly tam až do konce války.

 

Britští vojáci a letci se tak ocitli v krajině, která byla naprosto odlišná od rovinatého terénu Flander a severní Francie. Bláto a častý déšť, které měli v čerstvé paměti ze zákopů západní fronty, vystřídaly horské masivy a modrá obloha se sluncem. Podle všech svědectví se jen velmi pomalu přeorientovávali na italskou stravu bohatou na těstoviny, ale bez problémů přivykli na vino rosso.

I v severní Itálii však najdeme typické prosté britské válečné hřbitovy. Ztráty Britů na italské frontě činily téměř sedm tisíc mužů, z toho více než tisíc padlých. Mezi nimi byl také Edward Brittain, bratr známé spisovatelky, feministky a pacifistky Very Brittain, která během války pracovala jako zdravotní sestra. V polovině roku 1918 dostala stručný, stereotypně formulovaný telegram, jehož se děsila. „S lítostí vám musím oznámit, že kapitán E. H. Brittain, vyznamenaný Vojenským křížem, padl 15. června v Itálii.“ Jak uvedl historik Martin Gilbert, „stalo se tak krátce poté, co v čele svých vojáků dobyl zpět zákop, byl zasažen do hlavy střelou rakouského odstřelovače. ,Působilo krajně ironickým dojmem, ´ napsala jeho sestra, ,že byl zastřelen krajanem houslisty Fritze Kreislera, jehož obdivoval ze všech nejvíc.´“ Vera Brittain tak během první světové války ztratila postupně snoubence, dva z nejlepších přátel a nakonec i bratra…

Britskou účast na italské frontě připomněla výstava v londýnské galerii Estorick Collection, která si jinak zaměřuje téměř výhradně na moderní italské umění. Expozice nazvaná Válka ve slunné krajině: Britové v Itálii 1917–1918 přiblížila tuto kapitolu dějin první světové války prostřednictvím 24 obrazů a kreseb malíře Sydneyho Carlina a padesáti snímků fotografů Ernesta Brookse a Williama Josepha Brunella.

Londýnský rodák Sydney William Carline (1888–1929) byl nejen vynikajícím malířem, ale také skvělým pilotem. Výtvarného vzdělání se mu dostalo na proslulé londýnské Slade School of Art, kterou absolvoval v roce 1910. Když vypukla první světová válka, vstoupil dobrovolně do armády. V roce 1915 se přihlásil, opět dobrovolně, k letectvu, do Royal Flying Corps (RFC). Podle kurátora výstavy historika Jonathana Blacka z Kingston University byl Carline vynikající stíhací pilot, byly mu uznány dva sestřely. V srpnu 1916 jej nad Sommou sestřelili. Utrpěl vážné zranění, dlouho nebylo jasné, zda se ještě k létání vrátí… Naštěstí se zcela uzdravil a na konci roku 1917 jej převeleli na italskou frontu. Mezi lednem a červencem roku 1918 absolvoval více než stovku bojových letů nad rakousko-uherskými liniemi. Jeho Flying Log Book, zahrnující jeho službu u RFC od května 1916 do června 1918, má ve svém archivu Imperiální válečné muzeum (IWM), které rovněž vlastní některé jeho další písemnosti a zejména desítky obrazů a kreseb.

Sydney Carline nezapomínal na výtvarné umění ani v bojových podmínkách. V intervalech mezi služebními povinnostmi stačil například vytvořit návrh pro pamětní medaili námořní bitvy u Jutska.

V srpnu se jej Ministerstvo informací jmenovalo oficiálním válečným malířem; stal se součástí nově zřízené RAF Fine Art Section. Mohl ale i nadále létat na svém dvouplošníku Sopwith Camel, v jehož kokpitu pořizoval skici pro své obrazy. Knipl držel mezi koleny a kreslil… Vznikla tak zcela ojedinělá díla, která přibližují atmosféru leteckých bojů na italské frontě. Sydney Carline se však nevyhýbal ani figurální malbě. Kreslil například rakouské válečné zajatce nebo zachytil okamžik, kdy jeho zraněného kolegu, kapitána Moodyho, odvádějí po přistání na ošetřovnu.

Na počátku roku 1919 vyslalo IWM Sydneyho Carlina spolu s jeho mladším bratrem Richardem (1896–1980), rovněž výtvarníkem a letcem, na Blízký východ, aby tam jako oficiální váleční malíři zachytili probíhající letecké boje.

Sydney se v listopadu 1919 vrátil do vlasti. V následujícím roce pak spolu se svým bratrem uspořádali v Londýně úspěšnou výstavy svých válečných obrazů a kreseb. V roce 1922 se stal učitelem kreslení na Oxfordské univerzitě. Nikdy však nezapomněl na svou zkušenost z italské fronty, tamní krajina mu přímo učarovala. Počátkem roku 1929 se proto chystal na cestu do Toskánska. Osud mu ji však již nedopřál. Sydney Carline zemřel 14. února na zápal plic, když prochladl za mrazivého večera po návštěvě svého přítele, válečného malíře Johna Nashe, bratra proslulejšího výtvarníka Paula.

Z obou fotografů, jejichž černobílé snímky galerie vystavila, je známější Ernest Brooks (1878–1941). Vyrůstal ve Windsoru, kde jeho otec pracoval na královském panství. Ernest tam často potkával členy královské rodiny. V deseti letech dostal na starost mulu, kterou lord Kitchener daroval královně Viktorii. Již jako malý chlapec vstoupil do armády, k 3rd Dragoon Guards. Po odchodu z armády získal místo u lady Vivian, kde se poprvé seznámil s fotografováním. Pořídil si vlastní fotoaparát a díky dobrým stykům se služebnictvem ve Windsoru měl přístup ke členům královské rodiny a záhy se stal jejich oficiálním fotografem. V roce 1911 proto doprovázel krále Jiřího V. na cestě do Indie. Po návratu si pak zřídil ateliér nedaleko Buckinghamského paláce.

Necelý půlrok po vypuknutí první světové války, 25. ledna 1915, narukoval Brooks ke Královskému námořnictvu, které využilo jeho zkušeností a jmenovalo jej oficiálním fotografem. Podle některých zdrojů se tak stalo na přání Prvního lorda Admirality Winstona Churchilla, jenž byl v minulosti válečným zpravodajem. Brooks tak mohl vytvořit například snímky z vylodění v Gallipoli. V březnu 1916 jej převeleli z Admirality pod Ministerstvo války a poslali s propůjčenou hodností poručíka na západní frontu jako oficiálního válečného fotografa. Proslul zejména svými záběry z prvních dnů bitvy na Sommě.

V listopadu roku 1917 jej převeleli na italskou frontu, kde fotografoval až do září 1918, kdy se vrátil na západní frontu. V Itálii však již nepořizoval dramatické záběry z frontové linie, pracoval převážně v zápolí. Ale i tak vznikly velmi působivé snímky britských vojáků Zajímavá je například jeho fotografie z konce roku 1917, na níž zachytil Královské ženisty pozorující italské ženy, které jim perou prádlo. Jeho prací si ostatně později velmi vážil jiný válečný fotograf – legendární Robert Capa.

V září 1918 nahradil Brookse v roli válečného fotografa stejně starý William Joseph Brunell (1878–1960), o němž však bohužel mnoho informací nemáme. V britském Národním archivu v Kew je však složka, v níž se můžeme seznámit s jeho dlouhým odvodním řízením do armády.

Připomeňme, že od ledna 1916 se ve Spojeném království vojenská služba vztahovala na všechny muže od 18 do 41 let. Brunellovi, který byl profesionálním fotografem specializujícím se na automobilismus (měl svůj ateliér v londýnské Hanover Street), bylo tehdy 38 let, byl ženatý a měl jedno dítě. Jeho stárnoucí rodiče záviseli na jeho podpoře, protože sestra byla vdaná, měla tři děti. V rámci „válečného úsilí“ působil také jako zvláštní konstábl Headquarters Central Division Metropolitní policie. Když i on v červnu 1916 dostal povolávací rozkaz, požádal armádu o záruku, že bude platit jeho rodičům příspěvek ve výši 10 šilinků týdně. Tuto žádost mu zamítli, on se okamžitě odvolal. V lednu 1917 dostal konečné rozhodnutí, v němž mu udělili výjimku z nástupu do armády pod podmínkou, že bude pracovat pro Ministerstvo války, protože to je „v národním zájmu“. Kdy se přesně stal válečným fotografem, není známo, ale jisté je, jak již bylo uvedeno, že od září 1918 působil na italské frontě.

I on stejně jako Brooks pořizoval snímky v týlu. Měl velký cit pro zachycení okolní hornaté krajiny. Fotografoval britské vojáky během přesunů nebo rakouské válečné zajatce. Vytvořil také řadu snímků italských žen, které pro Britskou armádu pracovaly. Po válce se vrátil k fotografování svých oblíbených automobilů a motocyklů. Jak si poznamenal, válečný „výlet“ do Itálie jej zbavil nevinnosti.

Jaroslav Beránek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha