Velká i pozapomenutá: bitva u Žďáru 30. září 1745

Bitva u Žďáru patří k těm větším bitvám, které se na našem území odehrály. Přesto je v dnešní době prakticky zapomenutá a překryta novějšími válečnými událostmi, které se ve stejném prostoru odehrály o století později, při rakousko-pruské válce v roce 1866.

 

Mračna se stahují

Válka o dědictví rakouské byla prvním velkým střetnutím velmocí od vyčerpávajících válek o španělské dědictví. Šlo svého druhu o poměrně komplikovaný konglomerát vzájemně propojených konfliktů, v kterých se prolínaly obchodní a dynastické zájmy. Jednak v této době eskaloval konflikt britsko-francouzsko-španělský, který se týkal především koloniálně obchodních záležitostí v Severní Americe, Indii a Africe. Druhá část pak řešila potvrzení platnosti prubířského kamene rakouské diplomacie dvacátých a třicátých let 18. století – Pragmatické sankce. Tento dokument jednak řešil posloupnost následnictví v „nejjasnějším rakouském arcidomu“ a to tím způsobem, že opětovně potvrzoval možnost následnictví i v ženské linii. Druhou podstatnou věcí bylo, že Pragmatická sankce deklarovala nedělitelnost habsburských dědičných držav.

Rakouská diplomacie vynaložila velké množství energie a peněz, aby dosáhla jejího uznání, a tak k roku 1740 tento dokument uznaly všechny hlavní mocnosti Evropy s výjimkou Bavorska. Bavorský kurfiřt Pragmatickou sankci nepodepsal z toho důvodu, že díky sňatkové politice měl alespoň teoretický nárok na „rakouské dědictví“. Druhým mužem, který si mohl z podobných důvodů činit jistý nárok na rakouské dědictví, byl saský kurfiřt Fridrich August II. (který však pragmatickou sankci nakonec podepsal). V obou případech měli pánové za manželky dcery císaře Josefa I.

Tyto požadavky však bez pomoci některé z velmocí nemohly představovat reálnou hrozbu. Do jisté míry mohlo být problematické i Prusko, protože císař Karel VI. (jež nastoupil po zmíněném Josefovi I.) znemožnil pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. získat nástupnictví ve vévodstvích Jülich a Berg. Pruský král v reakci na tento fakt začal navazovat užší vztahy s Británií, kde ale nedosáhl prakticky ničeho, a s Francií, kde se mu od kardinála Fleuryho určité míry podpory dostalo (kardinál tak jednal primárně proto, aby oslabil vliv Rakouska v říši).

Faktem bylo, že ani kardinál Fleury, ani britský ministerský předseda Robert Walpole nechtěli svoji zemi zatáhnout do velké evropské války. Avšak rok 1740 měl přinést velké změny na evropských trůnech. V květnu zemřel pruský král, „kaprál na trůně“ Fridrich Vilém I. a byl vystřídán svým synem Fridrichem, druhým toho jména. Koncem října opustil tento svět císař Karel VI. a jen o pár dní později ho následovala ruská carevna Anna Ivanovna. Ačkoli změn na trůnech nebylo málo, málokdo očekával nějaké zásadní události. Marie Terezie po svém nástupu neměla mít nijak obtížnou pozici, avšak dočkala se, stejně jako celá Evropa, překvapení.

 

První slezská válka

Tím, kdo roztočil nové kolo velmocenské politiky, byl nový pruský král Fridrich II. Krátce po nástupu Marie Terezie na trůn jí zaslal nabídku, že odkoupí celé Slezsko, bude garantovat další celistvost zemí habsburské monarchie a bude hlasovat pro Františka Štěpána Lotrinského (manžela Marie Terezie) při eventuální volbě císaře. Marie Terezie nabídku samozřejmě odmítla. A tak Fridrich II. se svojí armádou vpadl 16. prosince do Slezska. Slezsko bylo velmi slabě bráněno, protože většina rakouské armády byla v té době na jižní hranici monarchie či se přesunovala z nedávno skončené války proti Osmanské říši, a pruskému králi tedy nic nečinilo potíže, aby ho – vyjma pevností, které odolávaly – obsadil. Tím začala takzvaná první slezská válka.

Jaká byla motivace a důvody pruského krále? Hlavní motivací byla snaha pozvednout Prusko do velmocenského stavu a na to potřeboval získat území i obyvatele – a Slezsko se svým nerostným bohatstvím, rozvinutou manufakturní výrobou a milionem obyvatel bylo ideálním kandidátem, navíc pruský král si mohl činit nároky na některá slezská území díky příbuzenským svazkům. Druhotnou záminkou, a je otázka, byla-li vůbec vážně míněná, se stalo opětovné nárokování nástupnictví vévodství Jülich a Berg, o které neúspěšně usiloval již Fridrichův otec.

Rakušané samozřejmě nečinně nepřihlíželi a pokusili se o protiakci. Do Slezska byl vyslán sbor pod vedením polního maršála hraběte von Neipperg, který měl obležené pevnosti vyprostit. Výsledkem tohoto snažení však byla rakouská porážka v dubnu 1741 v bitvě u Mollwitz.

Porážka rakouské armády spustila sérii událostí, kvůli kterým se z v podstatě dvoustranného konfliktu stala prvořadá mezinárodní záležitost. Sasko a Bavorsko vycítily příležitost, že pokud by se někdy mohlo změnit uspořádání Evropy v jejich prospěch, tak je to právě teď. K tomu všemu, ve Francii již kardinál Fleury nedokázal odolávat „jestřábům“ z tzv. válečné strany, jejichž vedoucí postavou byl maršál Belle-Isle a kterým šlo o to, aby Francie vedla aktivnější a důraznější politiku proti Habsburkům. Velmi rychle dohodl koalici mezi Francií, Saskem a Bavorskem. Španělsko přislíbilo spolupráci. K této dohodě podepsané na zámku Nymphenburg v Bavorsku v květnu 1741 se v červenci připojil i pruský král. Spojenci zahájili válečné operace v polovině srpna.

Marii Terezii tak začalo hrozit reálné nebezpečí, že přijde o všechny své državy s výjimkou Uher, Dolních a Vnitřních Rakous. Avšak jak se ukázalo, Fridrich II. nebyl zrovna spolehlivým spojencem a chránil si především své vlastní zájmy, a tak když se v průběhu jeho tažení proti Habsburkům naskytla možnost podepsat vítězný a tedy i výhodný mír, což nastalo po pro Prusy vítězné bitvě u Chotusic, neváhal. V říjnu 1742 bylo sjednáno příměří ve Vratislavi a definitivní mír byl podepsán 28. července v Berlíně.

Tzv. berlínskou mírovou smlouvou získal Fridrich II. záruky na držbu Slezska. To mu zcela dostačovalo. Pokračování ve válce pro něj již nebylo prioritní a navíc také nepotřeboval příliš velké oslabení Rakouska. S podmínkami míru souhlasilo i Sasko. Saský kurfiřt si jasně uvědomoval, že šance na získání Moravy je v danou chvíli naprosto nulová a je pro něj výhodnější se dalších bojů neúčastnit. Oba státy tedy vystoupily z koalice, čímž uvolnily ruce rakouské armádě, které se nakonec podařilo Francouze a Bavory z Čech na přelomu let 1742-1743 definitivně vyhnat.

Pro pochopení celé situace je třeba ještě dodat, že bavorský kurfiřt v prosinci 1741 dosáhl toho, že byl ve francouzsko-bavorsko-saským sborem obsazené Praze provolán českým králem jakožto Karel III (ke korunovaci nedošlo, protože korunovační klenoty se v té době nacházely ve Vídni). V lednu 1742 byl Karel Albrecht zvolen císařem Svaté říše římské, lesk císařské korunovace konané 12. února byl však poněkud zkalen, protože ten samý den rakouská armáda obsadila Mnichov – wittelsbašské císařství se silně otřáslo již v den svého vzniku.

 

Druhá slezská válka

Podruhé zasáhla válka české země roku 1744, když pruská armáda opět vpadla do Čech. Tehdy se pruský král rozhodl, že si musí pojistit zisk Slezska, protože Rakousko začalo i díky podpoře z Velké Británie získávat na síle. Tím začala druhá slezská válka.

Pruská armáda pronikla ku Praze, kterou po krátkém obléhání obsadila, a podařilo se jí zabrat i značnou část Čech. Výrazné posílení Pruska aktivovalo evropskou diplomacii – Británie, Sasko, Rakousko a Nizozemí podepsaly v lednu 1745 tzv. varšavskou alianci a Francie dala najevo ochotu ke smíru s Rakouskem. Navíc zemřel bavorský kurfiřt a císař Karel VII., načež Rakousko promptně uzavřelo smlouvy s jeho synem Maximiliánem III. Josefem, kterému vrátilo jeho dědičné země. Kurfiřt se za to zavázal respektovat Pragmatickou sankci a slíbil hlasovat při císařské volbě pro Františka Štěpána, což se později také stalo.

Na Fridrichův výpad do Čech musela rakouská armáda, která se v té době nacházela již za Rýnem, adekvátně reagovat. Bavorsko vyklidila, přesunula se do Čech. Podařilo se jí vytlačit Prusy z Prahy, načež následovala fáze poměrně komplikovaného manévrování a „strategického baletu“, který se však obešel bez velkých střetů. Dlužno podotknout, že na tomto poli válečného umění se Rakušanům dařilo výrazně více a Fridrich byl nucen po jistém intermezzu v jižních Čechách ustupovat zpět do Slezska.

Prusko, ač silné vojensky, se začalo vyčerpávat ekonomicky a hrozila mu i diplomatická izolace. Fridrich se rozhodl situaci zvrátit ve svůj prospěch a po dlouhém ústupu armádu zastavil a dne 4. června 1745 svedl s Rakušany generální bitvu u vsi Hohenfriedberg, kde rakouskou armádu pod velením prince Karla Alexandra Lotrinského drtivě porazil. Následoval ústup rakouské armády ze Slezska do Čech. Fridrich se pustil do pronásledování rakouské armády až do Čech – k Hradci Králové.

V té době do Fridrichových karet hrál i vývoj na západní frontě této války. Britové byli poraženi v bitvě u Fontenoy 11. května 1745 a ještě ke všemu část jednotek museli v červenci stáhnout zpět kvůli potlačení jakobitského povstání ve Skotsku, jež v té době vypuklo.

Británie po těchto událostech začala tlačit na Marii Terezii, aby co nejdříve uzavřela mír s Pruskem a to za podmínek z roku 1742 (důvodem bylo prodražení války a také to, že Británie potřebovala volné obě ruce, aby mohla naplno bojovat s Francií). Uherská a česká královna se však odmítala vzdát. Na audienci, kterou 2. srpna udělila britskému velvyslanci, prohlásila: „Dokud je princ Karel schopen s Prusy bojovat dál; nemluvte mi tu o míru!“ a pak dodala: „Vyčkejte do října, ještě jednu bitvu!“

Tou bitvou se měla stát právě bitva u Žďáru.

 

Ležení u Studence a popis bojiště

Fridrich se po ukončení postupu Čechami začal se svojí armádou stahovat obvyklou trasou přes Jaroměř, Úpici a Trutnov zpět do Slezska.

Koncem srpna vojsko tábořilo u Semonic nedaleko Jaroměře a zůstalo tam až do 16. září. Fridrichova armáda pak krátce tábořila u Úpice, aby nakonec vybudovala svůj tábor o něco dál u vesnice Studenec. Tam dorazila 23. září. Tábor, který byl něco přes 3km dlouhý, se rozkládal na výšině severně od silnice spojující Studenec se vsí Radeč. Nacházely se tam všechny Fridrichovy síly, které čítaly něco přes 22 000 vojáků a několik tisíc koní. Na západním kraji ležení byly postaveny dvě dělostřelecké šance, stejně tak se stalo i na východním konci, nad Radčem. Podobně byla hlídána i silnice z Úpice.

Bojiště je vymezeno vesnicí Radeč na východě, kam zasahoval pruský tábor, přes vsi Studenec a Hajnice po Horní Žďár na západě. Těmito obcemi je zároveň určena i jižní strana bojiště. Severní strana pak zhruba osou Radeč – Nový Rokytník. Západní kraj bojiště bychom mohli vyznačit obcí Nový Rokytník, osadou Hajnův Dvůr a vsí Horní Žďár. Bojišti dominuje vrh Hranná, v němčině zvaná Granner Koppe, který byl zcela zásadní pro průběh bitvy, stejně jako vesnice Střítež, která je situovaná jižně od něj a která v průběhu bitvy vyhořela.

Krajina je zde zvlněná, s úvozovými cestami a remízky, avšak místo největších střetů bylo tehdy, stejně jako dnes, obyčejné pole. Les na vrchu Hranná, který měli Rakušané ve svém výchozím postavení za zády, se, co do rozlohy, také příliš nezměnil a je protkán hlubokými úvozovými cestami, které Rakušané při přesunu zřejmě použili. Tyto cesty, respektive jejich stav, také vysvětlují obtíže, jež měli Rakušané s přepravou svého těžkého dělostřelectva na vrch Hranná.

 

Bitva

Bitvě předcházelo několik dílčích srážek rakouského průzkumu s předními pruskými strážemi, avšak Fridrich se z místa svého tábora nehnul. Z rakouského pohledu bylo smyslem těchto bojů především získat informace o pruském postavení a síle, což se celkem obstojně dařilo. 28. září princ Karel Alexander provedl průzkum terénu dokonce osobně a následně ještě upravil dispozice pro pochod. Dne 29. září odeslal dozadu trén a bagáž a připravil armádu k bitvě, což znamenalo i vydání definitivních rozkazů pro velící důstojníky, ale i zákaz rozdělávání ohňů a zákaz hraní hudby. Přesun do výchozích postavení proběhl v noci z 29. na 30. září. Samotná bitva se pak měla odehrát 30. září. Záměr Karla Alexandera Lotrinského spočíval v tom, že provede útok do boku nepřátelského tábora. Bitva měla být z rakouské strany vedena ofenzivně, jenže se tak nestalo.

Překvapený pruský král se o hlavní rakouské armádě dozvěděl 30. září po páté hodině ráno. Válečná mlha opět jednou zafungovala. Rakušané se mezitím začali, dle svých dispozic, rozvíjet na výšinách za nynější hlavní silnící ze Dvora Králové na Trutnov. Levé křídlo rakouské armády začínalo na vrchu Hranná, kde byla také umístěna baterie těžkých děl. Střed byl zhruba za vsí Střítež a pravé křídlo se táhlo až téměř k Německé Brusnici, což je dnes ves Hajnice. Rakouským záměrem byl útok do boku pruského tábora.

Události nabraly, na poměry válčení poloviny 18. století, velmi rychlý spád. Friedrich sice chtěl místo ležení v deset hodin dopoledne opustit, ale teď mu bylo jasné, že musí bojovat. Pruskému králi se podařilo v nejvyšší rychlosti rozvinout armádu, která pravým křídlem tvořeným jezdectvem pod velením polního maršála von Buddenbrocka dosahovala až k, nebo spíš ještě kousek za Nový Rokytník. Rozvinout armádu tak, aby stála čelem k rakouské, znamenalo jedinou věc: otočit celou armádu o 90 stupňů. Jednalo se o velmi delikátní manévr a o okamžik, kdy byla pruská armáda jednoznačně nejzranitelnější.

Rakouská kavalerie pod velením polního maršála Jiřího Kristiána knížete z Lobkowicz byla v několika liniích rozložena na severní straně vrchu Hranná. Po jejich pravé ruce, na vrcholu kopce, pak byla umístěna baterie těžkého dělostřelectva chráněná 10 granátnickými kompaniemi z pluků Harrach, Neipperg, Franz Lothringen a několika dalšími prapory řadové pěchoty.

Jižně od Nového Rokytníku, kde stálo Buddenbrockovo jezdectvo, přímo proti baterii na kopci Hranná, se rozvinulo 11 praporů pruské pěchoty do dvou linií. Jižně od nich, prakticky proti vsi Střítež, následovaly další prapory včetně gardového pod vedením prince Ferdinanda Brunšvického. Rakouská sestava se táhla od kopce Hranná v souvislé linii až k nynější vesnici Hajnice. Rakouská linie byla tedy víc než dvojnásobně delší než pruská. Rakušané, jakkoli se jim podařilo pruského krále „nachytat v nedbalkách“, však nebyli v tak výhodném postavení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jejich jezdectvo umístěné na kopci Hranná bylo stěsnáno na velmi malém prostoru. Ještě ke všemu kvůli délce bitevní sestavy a členitějšímu terénu Rakušané nedokázali nasadit značnou část své armády.

Bitva začala jezdeckou srážkou na severní straně kopce Hranná. Pruský král nečekal, až se Rakušané zformují a zaútočil první. Své těžké jezdectvo vyslal proti rakouské kavalérii. Ta se nenechala zaskočit a vyrazila proti Prusům. Střet dopadl pro jezdectvo knížete Lobkowitze katastrofálně. Díky velmi malým rozestupům mezi jednotlivými eskadronami došlo k následující situaci. První linie vystřelila na valící se Prusy ze svých palných zbraní, chtěla se otočit, stáhnout o kus zpět a vytasit chladné zbraně a opět na Prusy vyrazit. Avšak ve chvíli, kdy se již otočila, tak se na ni natlačily další dvě linie. V tu chvíli do dezorientované rakouské kavalérie narazilo pruské jezdectvo. Zavládl chaos a zmatek a rakouské jezdectvo, jež se těšilo pověsti nejlepšího v Evropě, bylo prakticky rozprášeno.

Zhruba v tu samou dobu, kdy pruská kavalérie vítězila nad rakouskou, vyrazilo již zmíněných 11 praporů pěchoty seřazených ve dvou liniích přímo proti baterii těžkých děl na kopci Hranná. Tento pruský útok byl nejprve odražen protiútokem rakouských granátníků, avšak po vystřídání střelbou a střetným bojem opotřebované první pruské linie druhou linií (jedinou zálohou, kterou pruský král na pravém křídle měl) byl útok obnoven a Prusové začali Rakušany z jejich pozic vytlačovat.

Mezi tím se rozhořely boje na pruském levém křídle, potažmo na středu rakouské sestavy. Rakušané se snažili jednotkám na svém levém křídle ulehčit tím, že se pokusili provést útok přes vesnici Střítež, jež se nachází prakticky uprostřed bojiště. Prusové však dokázali zareagovat včas. Prapor pruského pěšího pluku Kalckstein, jemuž se podařilo do vsi dostat jako prvnímu, vzdálenější (z pruského pohledu) stavení zapálil. Mezitím dorazil i zbytek pruské pěchoty. O ves se i tak rozhořel prudký boj, avšak Prusové své pozice udrželi a rakouský útok se v těchto místech rozpadl.

Nadešla poslední fáze bitvy. Rakouské vojsko prakticky vyklidilo své levé křídlo na kopci Hranná a zformovalo se o nějakých 1 000-1 500 metrů jižněji, otočené o 90 stupňů proti svému původnímu postavení. Rakouská sestava tedy v tuto chvíli připomínala písmeno L, které svojí kratší stranou bylo obraceno proti Prusům na Hranné. Pruská kavalerie byla z pravého křídla, kde její přítomnost už postrádala význam, převelena na levé, kde vytvořila druhou linii za pěchotou. Vše tím bylo přichystáno pro závěrečný nápor proti rakouské linii, rozložené za vsí Střítež, které v místě pruského útoku velel rakouský generálmajor princ Ludvík Brunšvický.

V čele pruského útoku, který následoval, byl první prapor královy tělesné stráže (I. Leibgarde), kterému velel princ Ferdinand Brunšvický, čímž boj dostal doslova bratrovražedný nádech. Bránící se Rakušané (a jejich saská záloha) měli výhodu relativně obtížného terénu a způsobovali Ferdinandovým vojákům značné ztráty. Členitost terénu poskytovala neustále příležitosti k novým a novým střetům. Rakušané se urputně bránili a tam, kde to bylo nutné, spořádaně ustupovali. Přesto se pruský postup nedařilo zastavit. Rakušané byli nakonec nuceni se stáhnout směrem na dnešní Horní Žďár, kde také pruské pronásledování a tím i bitva skončila, a armáda prince Karla Alexandra Lotrinského ustoupila zpět ke Dvoru Králové.

Kromě tohoto hlavního střetu patří do děje bitvy i diverzní akce vedená Nádasdyho husary a Trenckovými pandury. Ti měli vpadnout pruské armádě do týlu, čímž by velmi pravděpodobně získali pro rakouské barvy vítězství, nebo alespoň výrazně změnili situaci na bojišti. Bohužel však nedisciplinované lehké jezdectvo a nepravidelná pěchota začaly plundrovat pruský tábor, v kterém kromě jiného ukořistily armádní pokladnu, osobní zavazadla pruského krále a zajaly jeho sekretáře, sluhy a psy. Vliv na bitvu však neměly.

V bitvě (dle díla Oesterreichischer Erbfolge-krieg 1740 – 1748, VII band, Wien 1903) proti sobě stálo 38 410 mužů na rakousko-saské straně, z nichž 12 706 tvořilo jezdectvo. Pruská armáda čítala 22 562. Ztráty na padlých, raněných a zajatých čítaly na spojenecké straně 7 433 vojáků a důstojníků a celkem 1 171 koní, dále 8 praporů a 7 plukovních a 12 těžkých děl. Pruské ztráty na padlých, raněných a zajatých čítaly 3 766 vojáků a důstojníků a 648 koní.

Bitva u Žďáru bylo jedním z nejkrvavějších střetnutí války o dědictví rakouské. Také to ale byla bitva, kdy Rakušané měli zřejmě největší šanci zvrátit výsledek války. Leč tak se nestalo a prohra v bitvě u Žďáru pouze zkomplikovala rakouskou vyjednávací pozici při mírových jednáních v prosinci roku 1745 a navíc popudila britského spojence Rakouska. Mírová smlouva podepsaná v Drážďanech 25. prosince 1745 mezi Rakouskem, Pruskem a Saskem znamenala status quo ante bellum. Tedy v podstatě jen potvrzovala mírovou smlouvu z roku 1742 a držba Slezska byla opět přiznána Prusku. V praxi se tedy jednalo o jednoznačné pruské vítězství.

Petr Prouza

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha