Velké následky jednoho předvolebního projevu

S blížícím se koncem 2. světové války mohli představitelé vítězících Spojenců – Winston Churchill, Franklin Delano Roosevelt a Josif Vissarionovič Stalin – uvažovat o budoucí tvářnosti poválečného světa. Každý z nich vycházel z historických zkušeností své země a jejich stanoviska byla proto zásadně odlišná.

 

Britský premiér hodlal v Evropě nastolit tradiční rovnováhu sil. To předpokládalo znovuvybudování Velké Británie, Francie i poraženého Německa, aby tyto státy, podporované Spojenými státy, vyvážily sovětský mocenský potenciál. Americký president Roosevelt usiloval o nastolení takového systému, v němž by se tři vítězné mocnosti, spolu s Čínou, staly garanty udržení míru. Mír měl být podle Rooseveltových představ zachován pomocí systému kolektivní bezpečnosti, udržovaného shodou válečných spojenců a opírajícího se o vzájemnou dobrou vůli. Poválečný svět měl spočívat na „svobodě projevu, svobodě vyznání, svobodě před strachem z agrese a svobodě před nedostatkem”. President odmítl byť i uvažovat o pojistkách proti eventuální poválečné rivalitě vítězů, oddělených navzájem hlubokou ideologickou propastí. Další těžkou ránu utrpěl navrhovaný systém Rooseveltovou smrtí 12. dubna 1945.

Sovětský svaz nehodlal prohospodařit zisky, jež mu přinesl významný podíl na porážce nacistického Německa. Hodlal využít silné poválečné revoluční vlny a vlivu komunistických stran a ve střední, východní a jihovýchodní Evropě, kterou osvobodila Rudá armáda, vybudovat vlastní vlivovou sféru, jež by vyloučila nové nečekané napadení jeho území a především umožnila výrazně ovlivňovat evropský vývoj. Na tradičních strategických směrech měly být k SSSR připoutány především Polsko, Bulharsko a Rumunsko. Stalin za nesporné utrpení sovětského lidu a za vítězství svých vojsk požadoval „odměnu“ v podobě územních zisků. Mimo jiné prohlásil: „Tato válka je jiná než války v minulosti. Každý, kdo obsadí nějaké území, na něm zavede svůj společenský systém. Každý zavádí svůj systém tam, kam až dojdou jeho armády. Nemůže tomu být jinak.“

Zhroucení Německa a nutnost zaplnění vzniklého vakua vedly k rychlé akceleraci rozpadu válečného spojenectví. Německé území včetně Berlína bylo rozděleno na čtyři okupační zóny (americkou, sovětskou, britskou a francouzskou) a země měla být před svým opětovným sjednocením demilitarizována, denacifikována, dekartelizována a demokratizována. Rozdílný způsob provádění těchto opatření i představy o způsobu sjednocení Německa vedly k dalšímu narůstání rozporů především mezi USA a Velkou Británií na jedné a SSSR na druhé straně.

Po faktickém neúspěchu první schůzky ministrů zahraničí, konané na přelomu září – října 1945 v Londýně komentoval americký státní tajemník James Byrnes průběh jednání následujícími slovy: „… stáli jsme před novým Ruskem, které se zcela lišilo od Ruska, s nímž jsme jednali před rokem. Dokud nás potřebovali ve válce a dokud jsme jim pomáhali dodávkami, měli jsme s nimi uspokojivé vztahy, avšak nyní, kdy válka skončila, zaujali agresívnější postoj a neomluvitelná stanoviska k politickým a územním otázkám.“

Rozdílnost představ hlavních aktérů protihitlerovské koalice o poválečném vývoji světa se výrazně projevila již v prvním čtvrtletí roku 1946. Ve svých významných projevech ji vyjádřili nejprve sovětský vůdce J. V. Stalin a nedlouho po něm britský expremiér Winston Churchill.

Dne 9. února 1946 vystoupil před voliči svého moskevského volebního obvodu J. V. Stalin, jako kandidát do Nejvyššího sovětu, s předvolebním projevem. Poprvé od skončení 2. světové války použil ideologickou rétoriku. Vrátil se k předválečným tezím, že základním rysem kapitalistického systému je neustálá honba za surovinami a novými trhy, a proto se kapitalismus nemůže dlouhodobě rozvíjet bez krizí, katastrof a válek. „Válka … vznikla jako nevyhnutelný důsledek vývoje světových hospodářských a politických sil na základě soudobého monopolistického kapitalismu“, prohlásil. Přitom však zdůraznil zásadní rozdíl mezi první a druhou světovou válkou. Tu první označil za typický příklad válečného řešení meziimperialistických rozporů, zatímco druhou charakterizoval jako lidovou antifašistickou válku, ze které jako nejodolnější a nejsilnější vzešel sovětský systém.

Ještě větší pozornost však vyvolala další část jeho projevu. V té Stalin nejprve složil hold Sovětské armádě a sovětskému lidu za vítězství nad hitlerovským Německem. „Skončili jsme válku naprostým vítězstvím nad nepřáteli“, konstatoval a poté si položil několik otázek, na něž vzápětí odpověděl. „Jak tedy nutno chápat naše vítězství nad nepřáteli? Co může znamenat toto vítězství z hlediska stavu a vývoje vnitřních sil naší země?“

Naše vítězství znamená především, že zvítězil náš sovětský společenský řád, že sovětský společenský řád úspěšně obstál ve zkoušce ohněm války a dokázal svou naprostou životaschopnost. … sovětský společenský řád je lepší formou organizace společnosti než jakýkoliv nesovětský společenský řád.“

Válka, podle J. V. Stalina, ukázala, že sovětský společenský řád je opravdovým lidovým řádem, který vyrostl z vůle lidu a je jím mocně podporován, a sovětské státní zřízení se ukázalo být vzorem národnostního státu. Především však zdůraznil, že z války vyšla jako vítěz Rudá armáda. „Válka ukázala, že Rudá armáda … je prvotřídní soudobá armáda, mající zcela moderní výzbroj, velmi zkušené důstojnictvo a vysoké morální bojové vlastnosti.“

Tohoto vítězství však nemohlo být dosaženo bez předběžné přípravy celé země k aktivní obraně. Podle Stalina ještě před vstupem do války měl SSSR již minimálně nutné materiální předpoklady. Díky třem pětiletkám se země přeměnila ze zaostalé země v zemi pokrokovou a ze země agrární v průmyslovou. Díky tomu Rudá armáda dostala odpovídající výzbroj,

Stalin uvedl také několik konkrétních dat. V posledních třech letech války vyráběl sovětský tankový průmysl ročně průměrně více než 30 000 tanků, samohybných děl a obrněných vozů. Letecký průmysl vyráběl v téže době ročně na 40 000 letadel, dělovky vyráběly na 120 000 děl všech kalibrů apod. Za každým údajem následoval bouřlivý potlesk.

Stalin zároveň vyzval ke stejnému úsilí při obnově válkou zničeného národního hospodářství. Hlavní úkoly pětiletky spatřoval v obnově postižených oblastí země, v dosažení předválečné úrovně průmyslu a zemědělství. Pokud jde o plány na delší období, měla být předválečná úroveň průmyslu třikrát zvýšena ve srovnání s předválečnou úrovní. „Musíme dosáhnout toho, aby náš průmysl mohl každoročně vyrábět 50 miliónů tun litiny, 60 miliónů tun oceli, 500 milionů tun uhlí, 60 miliónů tun nafty.“ Vše uzavřel slovy, že až se obnoví průmysl, bude moci Sovětská armáda dostat náležité vojenské vybavení k účinné obraně sovětské vlasti.

Právě z těchto údajů mnozí vyvozovali, že Stalin nepřímo přiznal, že se připravuje na válku proti Západu, že tehdejší sovětské vedení nevěří v dlouhodobé mírové soužití se Západem. Tato interpretace významně ovlivnila průběh počáteční fáze studené války.

Jaroslav Láník

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha