Vpád Pasovských do Čech roku 1611

Dne 15. února 1611 vpadla do Prahy přes Újezd nepřátelská vojska a na Malé straně došlo k tvrdým bojům. Kdo a proč tak učinil, se pokusíme přiblížit v rámci této stručné připomínky 604. výročí této události.

 

„Spor domu habsburského“ (1606-1611) v našem obecném povědomí nefiguruje jako ucelený dějinný konflikt, ale jen jako série samostatných událostí, a proto bývá často opomíjena jejich nutná návaznost a kontext. Vylíčení celého průběhu konfliktu překračuje meze tohoto příspěvku. Stručně tedy připomeňme, že spor domu habsburského měl v některých fázích podobu občanské války v habsburských dědičných zemích, jindy pak balancoval na její hraně. Za jeho vznikem stála nezodpovědná vnitřní i zahraniční politika císaře Rudolfa II., který kromě faktického rozdělení vlády v českých korunních zemích také dvakrát přivedl své země na pokraj války se silným zahraničním nepřítelem (Turecko, Francie).

Začněme tedy zkráceně až Rudolfovým majestátem z roku 1609, přičemž předchozí události si připomeneme při příležitosti výročí libeňského míru, který fakticky rozdělil vládu mezi císaře Rudolfa II. (jemuž zůstaly Čechy, Lužice a Slezsko) a mezi jeho bratra arcivévodu Matyáše, který získal svatoštěpánskou korunou (a s ní i vládu v Uhrách, ale mimo to i v Rakousích a na Moravě).

 

Rudolfův Majestát 1609

Po podepsání libeňského míru museli oba soupeřící bratři, císař Rudolf II. i arcivévoda Matyáš, saturovat své stoupence naplněním svých slibů. To se ale ani jednomu z Habsburků nechtělo. Matyáš za svoji podporu uherským, rakouským i moravským stavům musel tvrdě zaplatit privilegii a Uhři i Rakušané si na něm dokázali vymoci ústupky rovněž v oblasti náboženství, byť se to neobešlo bez harašení zbraněmi a Rakousko se ocitlo na prahu občanské války. Moravané nebyli tak houževnatí jako jejich uherští a rakouští kolegové, spokojili se s ústními přísliby náboženské tolerance a nakonec se jakýchkoliv písemných záruk nedočkali.

Stejně jako Matyáš také Rudolf musel platit. Český sněm se sešel v lednu 1609 a předložil císaři své požadavky na zrušení pronásledování jednoty bratrské, uzákonění takzvané České konfese a také požadoval pod správu protestantů pražskou univerzitu. To vyvolalo zděšení mezi dvorskou katolickou stranou, která uvažovala dokonce o naverbování vojska. Hrozba náboženské občanské války se znovu vynořila. Sněm byl 1. dubna rozpuštěn, aniž by něčeho dosáhl. Stavové ale ihned svolali nový sněm na květen, začali zbrojit a vyslali poselstva k říšským protestantským knížatům a k Matyášovi. V Praze začalo docházet ke srocování ozbrojeného lidu a ohroženy byly především katolické kláštery. Koncem června stavové zahájili verbování žoldnéřského vojska a hrozba občanské války se znovu stala realitou. Na druhé straně Rudolfovi již v této době jeho radikální rádci, mezi předními císařův mladý bratranec Leopold, biskup pasovský a štrasburský, radili použít proti protestantské opozici vojsko. Nicméně vzhledem k tomu, že císař vojáky k dispozici neměl a zahájit jejich verbování by v dané situaci jen přililo oleje do ohně, nezbylo mu nežli nevybíravému nátlaku ustoupit. Teprve 9. července Rudolf II. podepsal svůj manifest o náboženské svobodě, známý jako Rudolfův Majestát.

 

Spor o následnictví v knížectví Jülich-Kleve 1609–1614

Vedle fatálních Rudolfových neúspěchů na východních hranicích monarchie a na vnitropolitické scéně vyvstal počátkem roku 1609 další závažný problém, tentokráte na západě v říši. Úmrtím Jana Viléma Jülišského 25. března se uprázdnil stolec knížectví a o jeho obsazení měl rozhodnout císař spolu s říšskými stavy. Dříve než k tomu došlo, převzali v červnu vládu kurfiřt Jan Zikmund Braniborský a falckrabě Wolfgang Vilém Neuburský – významní říšští protestanti. Jülich-Kleve se navíc nacházelo v sousedství se Španělským Nizozemím a bylo důležitým strategickým bodem. Rudolf II. přistoupil na návrh svého mladého bratrance Leopolda, biskupa pasovského, který chtěl Jülich-Kleve pro císaře dobýt silou a kterého Rudolf v témže měsíci ustanovil císařským komisařem v knížectví.

Leopold sice získal jülišskou pevnost, ale díky diplomatickým neúspěchům vyvstala hrozba války s Francií, jelikož strategicky důležité knížectví nechtěl francouzský král Jindřich IV. Navarský ponechat v rukách Habsburků. Stejně tak zbrojila protestantská unie v říši. Počátkem roku 1610 nevypadala situace pro Rudolfa příliš dobře. Španělští Habsburkové uzavřeli v předchozím roce dvanáctileté příměří s nizozemskými generálními stavy a nechtěli se nechat zatáhnout do nové války. Jindřich IV. jednal s protestantskými knížaty i s nizozemskými generálními stavy o utvoření koalice a Leopold za své skromné prostředky začal v lednu verbovat vojsko jak v Jülichu, tak především v Pasově.

Leopold jülišské knížectví opustil již v červnu, neboť jeho postavení bylo proti koalici nepřátel neudržitelné. Konflikt ale zůstal v lokálním rozměru, protože velkou válku s Francií zažehnalo zavraždění francouzského krále Jindřicha Navarského. Jülich padl počátkem září po měsíčním obléhání do rukou protestantů.

Boje na čas utichly, i když celý spor skončil až po nové vojenské konfrontaci v letech 1613–1614 rozdělením správy knížectví mezi protestantského braniborského kurfiřta Jana Zikmunda a Wolfganga Viléma Neuburského, který mezitím konvertoval ke katolicismu. Přestože kauza následnictví v knížectví Jülich-Kleve skončila jen jako malý lokální konflikt, podařilo se císaři Rudolfovi II. svojí zahraniční politikou znovu přivést zemi na pokraj velkého válečného střetu.

 

Vpád Pasovských 1611

Po Leopoldově fiasku v Jülichu se Rudolf II. zbavil ožehavé otázky tím, že veškeré nároky na knížectví převedl již v červenci 1610 na saského kurfiřta Kristiána II., a následné dobytí Jülichu protestanty tak nepoškodilo pověst jeho císařského veličenstva.

Mezitím Rudolfa nadále užírala myšlenka odplaty za předchozí příkoří, a proto se zabýval spřádáním nereálných plánů na odčinění pohany, již mu připravil podle jeho názoru Matyáš libeňským mírem. Svolal do Prahy konvent s účastí říšských knížat a kurfiřtů, stejně jako příslušníků habsburského rodu a jejich prostřednictvím se snažil donutit Matyáše k ústupkům a k obnovení své vlády nad celou monarchií. Také se pokoušel ustanovit svým nástupcem Leopolda Pasovského. Nereálnost císařových požadavků ale žádné ovoce nepřinesla a v září byl ratifikován pouze formální smír mezi bratry, který však na faktickém stavu věcí nic nezměnil. A tak císař začal koketovat s myšlenkou, jež mu byla předložena již předešlého roku, tedy zkrotit vnitřní stavovskou opozici s pomocí vojska. Strašák občanské války znovu vystrčil své růžky.

Leopoldovo vojsko dosud zůstávalo ve svých táborech v Pasově a již v dubnu 1610 vyvstal problém, jak je živit. Leopold se z peněz vydal a vojsko, jemuž byl dlužen žold, nebylo možné rozpustit. Možnost jeho použití proti českým protestantským stavům se tedy přímo nabízela. Císař v té době začal hrozit českým stavům přesunem vojska do Čech, neboť ve vyjedeném Pasově tak či tak zůstat nemohlo.

Přestože se čeští stavové snažili o složení peněz k vyplacení pasovských žoldnéřů, na což apeloval rovněž uherský král Matyáš, veškerá jednání o jejich rozpuštění Rudolf sabotoval a kritická situace trvala do konce roku 1610. V noci z 21. na 22. prosince se Leopoldovo vojsko přesunulo přes Dunaj a vpadlo do Horních Rakous. Po několika dnech stočili pochod k severu a kolem poloviny ledna stanuli na českých hranicích, odkud vyslali posla do Prahy s žádostí o povolení vstupu do země.

V posledních lednových dnech Pasovští překročili hranice a zmocnili se Českých Budějovic. Postup na Prahu pak pokračoval, 3. února byl obsazen Tábor a 11. února podlehl nočnímu přepadu Beroun. Dne 13. února stálo vojsko na Bílé Hoře a chystalo se k útoku na Prahu. Za sebou nechávalo vyloupenou a zpustošenou zemi.

Čeští stavové již zahájili verbování vojska, jež mělo být mustrováno 15. února, a do zbraně byla též povolána zemská hotovost. Přesto byla Praha bráněna nedostatečně převážně měšťanskou milicí a ozbrojenou chudinou. Dne 15. února vtrhli Pasovští přes Újezd na Malou Stranu. Zde došlo k tvrdým bojům, neboť na odpor se postavilo jak nepočetné stavovské vojsko, tak měšťané. Část obyvatel zahraničního původu se však postavila se zbraní v ruce na podporu Pasovských, což následně podpořilo represálie vůči cizincům na Starém a Novém Městě. Nakonec museli obránci ustoupit na Pražský hrad a na Staré Město, kam se po Karlově mostě pokusili proniknout i Pasovští. Za mosteckou bránu však pronikla jen malá část jezdectva, neboť se podařilo spustit mříž. Jezdci, jimž byla odříznuta ústupová cesta, byli při honičce v ulicích bez milosti pobíjeni.

Ozbrojená chudina nalezla pár Pasovských ukrytých v klášteře v Emauzích, které na místě pobila, a poté se vrhla na další katolické kláštery. Zatímco na Malé Straně plenili Pasovští, na Starém a Novém Městě rabovala a vraždila chudina. Nejhůře dopadl klášter Panny Marie Sněžné, paradoxně bez úhony vyvázli jezuité, které vzalo pod ochranu stavovské vojsko, neboť zde bylo přítomno díky strategické pozici Klementina. Lynčování neunikli ani příslušníci katolických národnostních menšin, v prvé řadě Italové.

Císař byl potěšen obsazením Malé strany a Leopold nařídil sloučit pasovské vojsko s tou částí stavovských jednotek, která zůstala odříznuta na Pražském hradě, čímž se snažil legalizovat jejich pobyt v zemi. Ke společné přísaze císaři došlo 17. února. Následně požadoval vpuštění vojska do Starého a Nového Města, což ovšem stavové odmítli. Z Malé Strany na Staré Město se podařilo uprchnout též raněnému Jindřichu Matyáši Thurnovi a Linhardu Kolonovi z Felsu, předním vůdcům opozice. Ani 18. února nebyla císařská delegace vpuštěna do Prahy a Leopold nařídil ostřelování města z děl. To však Rudolf odmítl.

Síla opozice v následujících dnech rychle rostla, ku Praze dorážely oddíly zemské hotovosti a ačkoliv docházelo k šarvátkám a přestřelkám, naděje na úspěch císařských vojsk a pokoření pravobřežního města klesala.

 

Druhé Matyášovo tažení na Prahu a Rudolfova abdikace 1611

Nabídnuté příležitosti se chopil i uherský král Matyáš a již 21. února oznamoval, že vyrazí českým stavům na pomoc proti Pasovským. Ve stejný den, 28. února, kdy stavové zvolili sbor 30 direktorů, vyrazilo od Jihlavy Matyášovo vojsko a 5. března stanulo u Českého Brodu.

Císař pochopil, že jeho plán na potlačení opozice neuspěl, a od počátku března se snažil Pasovských zbavit a odsunout je z Čech. V následujících dnech se již pasovští velitelé začínali vytrácet a v noci z 10. na 11. března opustili také poslední vojáci Malou Stranu. Po jejich odchodu na Hradčanské náměstí vpochodovaly stavovské jednotky spojené s Matyášovými Rakušany a Moravany a vynutily si vstup do hradu. Sám Matyáš dorazil do Prahy až 24. března večer za nadšených ovací Pražanů.

Pasovské vojsko mezitím spořádaně ustoupilo k Českým Budějovicím na krumlovské panství, jak jim císař nařídil, a očekávalo vyplacení žoldu. To se ovšem protáhlo, jelikož Leopold potřebnou sumou nedisponoval a Rudolf do vlastních financí nesáhl. Matyáš byl ochoten zaplatit, ale ani on neměl dostatek prostředků a až koncem jara peníze shromáždil díky půjčce od Petra Voka z Rožmberka.

Od 12. dubna zasedal český zemský sněm, který měl zvolit Matyáše novým českým králem. Rudolfovi zůstal titul císaře bez faktické moci, to bylo vše. Přesto se jednání o Rudolfově dalším osudu protahovala, neboť je svými vysokými nároky na finanční zajištění výrazně zpomaloval. Nakonec podepsal abdikaci až 23. května 1611, tedy v den Matyášovy korunovace.

Habsburská monarchie byla znovu sjednocená pod jedním vladařem, stejně jako země Koruny české. Nyní mělo začít nové kolo soupeření o moc a náboženské svobody mezi stavy a panovníkem. Tentokráte ale s mnohem tragičtějšími následky.

Zdeněk Munzar

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha