Vyšlo letošní první číslo časopisu Historie a vojenství

Vyšlo letošní první číslo časopisu Historie a vojenství

29. 03. 2022

V novém vydání časopisu Historie a vojenství 1/2022 nalezne čtenář pestrou nabídku textů, studií a článků, které se věnují například leteckým bojům za druhé světové války nad českým územím, osudům ukrajinských vojáků po druhé světové válce, ale také podílu ázerbájdžánských příslušníků Rudé armády na osvobozování našich zemí v roce 1945.

V úvodním slově, kterým je letošní první číslo Historie a vojenství otevřeno, píše ředitel Vojenského historického ústavu Praha, brigádní generál Aleš Knížek, následující:

„Rok 2022 je pro Vojenský historický ústav Praha rokem několika významných událostí. Tou úplně nejdůležitější bude – rovných 90 let od zpřístupnění Muzea Památníku osvobození – znovuotevření Armádního muzea Žižkov po generální rekonstrukci, zahájené v roce 2018. Stálým čtenářům časopisu Historie a vojenství, na jehož stránkách jsme postup rekonstrukce průběžně představovali, není jistě třeba podrobně vysvětlovat, o jak zásadní přelom pro VHÚ a současně všechny zájemce o vojenské dějiny jde. Komplex budov na úpatí pražského vrchu Vítkov si sice zachoval svůj architektonicky cenný exteriér s  citlivě zrekonstruovanou fasádou, uvnitř je však všechno jinak. Návštěvníci zde najdou zcela novou, několikanásobně větší a  moderně pojatou expozici, která zpřístupní rekordní počet exponátů z bohatých sbírek VHÚ a nabídne neotřelé pohledy na vojenskou i  válečnou minulost našich zemí.

Zcela nové podobě Armádního muzea Žižkov se bude věnovat i jedno ze dvou částečně monotematických čísel Historie a vojenství, které na letošní rok chystáme. Zatímco na muzejní se můžete těšit na podzim, už na jaře to bude částečný speciál zaměřený na další významné vojenskohistorické jubileum: 80. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. VHÚ Praha tuto klíčovou akci druhého odboje tentokrát představuje už od podzimu 2021 až do října 2022 v rámci projektu ATENTÁT 80, který můžete sledovat na našich internetových stránkách www.vhu.cz.“

Aleš Knížek dále připomíná, že právě před sedmdesáti lety byl časopis Válka a revoluce, založený v roce 1947, přejmenován na Historie a vojenství. Tomuto tématu se o několik stránek dále věnuje text Jaroslava Láníka nazvaný Výročí časopisů vydávaných Vojenským historickým ústavem. Láník mimo jiné zmiňuje: „Před 90 lety, v roce 1932, vydal Památník osvobození první svazek Vojensko historického sborníku. Navazoval na Zprávy vojenského archivu a muzea RČS, jeho záběr však byl mnohem širší. Kladl si za úkol shromáždit „vážné vědecko-literární a publicistické práce, jakož i poznámky i dokumenty z oboru válečných dějin, zvláště ovšem z dějin československého vojenství“.

První stěžejním materiálem v HaV 1/2022 je text Vlastimila Ondráka Osudy příslušníků Ukrajinské povstalecké armády a Organizace ukrajinských nacionalistů, internovaných v Československu v průběhu akce B. Součástí článku je i vysvětlení pojmu „banderovci“.

Autor uvádí: „Pojem radikálního ukrajinského nacionalismu si většina občanů České republiky nejspíše spojí s termínem „banderovci“, v dané době i dnes hojně skloňovaným médii. Z jakých souvislostí však tento termín pochází a proč se v této studii takřka nevyskytuje? Podobně jako v  případech husitů nebo vlasovců je i  tento výraz odvozen od jména konkrétní osoby, zde evidentně od Stepana Bandery. Poprvé se objevil v roce 1940, kdy došlo k rozkolu původně jednotné Organizace ukrajinských nacionalistů na dvě frakce: první průměrným věkem starší a  tvořenou především meziválečnými emigranty z  Ukrajiny druhého providnyka (vůdce/předsedy) OUN Andrije Melnyka, odtud označení „melnykovci“, v literatuře vžitá zkratka OUN(m); a frakci mladší, radikálnější a domácí vedenou Banderou, ergo „banderovci“, OUN(b). Oba termíny vznikly zejména k odlišení jedné frakce od druhé konkurenčními entitami, neboť obě hlásaly vlastní kontinuitu původní OUN. S těmito termíny se v letech druhé světové války i po ní můžeme setkat jak v pramenech německé, tak i polské, ukrajinské a sovětské provenience. Postupem času došlo k translaci významu i na příslušníky Ukrajinské povstalecké armády podřízené OUN(b), kteří sami sebe obecně nazývali ukrajinskými partyzány či povstalci.

V československých pramenech se s  termínem „banderovci“ můžeme poprvé setkat v květnu 1945, kdy ze severovýchodu Slovenska dorazila hlášení o výskytu neznámých ozbrojenců provádějících politickou agitaci, avšak pod termínem „Bandírovci“. Nalézt lze i další zkomolené výrazy, např. „benderovci“ nebo „bandierovci“, jednou psané s velkým počátečním písmenem, jindy s malým. V některých hlášeních autoři spekulovali nad původem tohoto pojmu: např. odvození od jména „prof. Benderov“ či „Bandierov“, nebo „snad dle italského výrazu bandiera=zástava“. V jiných pramenech byl nesmyslně vztažen i na tzv. Karpatskou síč, snažící se vybojovat nezávislost Karpatské Ukrajiny v březnu 1939.

V Československu byl výraz „banderovci“ před rokem 1948 i po něm často používán jako synonymum slovního spojení „kriminální“ či „loupežné bandy“, ne náhodou kvůli podobnosti obou slov a mimo jiné i proto, že různé skupiny vyvíjející kriminální činnost se tou dobou na východním Slovensku a v polském pohraničí, překrývajícími se s operačním prostorem UPA, často vyskytovaly. Je nepochybné, že do této kategorie spadaly i některé její menší oddíly, ovšem v jakém rozsahu, lze pouze spekulovat. V dobových československých pramenech existuje nepřeberné množství různých označení pro jednotky a příslušníky UPA. Mezi nejčastější patří zejména „banderovské bandy“ či „banderovské tlupy“. Vzhledem k těmto negativním konotacím a vnějšímu původu označení „banderovci“ bylo rozhodnuto tento ani jiný příbuzný termín v rámci této studie – se samozřejmou výjimkou v  podobě citací dobových dokumentů – neužívat.“

Text historika VHÚ Jiřího Rajlicha 4:0 nad Tachovem se vrací k události z 20. ledna 1945, kdy se podařilo čtyřem americkým letcům-stíhačům vybojovat vítězné střetnutí nad desetinásobnou německou přesilou, a to v prostoru nad Tachovem a Mariánskými Lázněmi. Rajlich zmiňuje: „Boj trval bezmála dvacet minut a nakonec ukázal, že ne vše podléhá matematickým zákonům. Nejenže Fiedlerova čtyřka Mustangů nedopustila útok na Fortressy, ale dva její piloti sestřelili celkem čtyři německé stroje, dle jejich hlášení všechny v onom prostoru „severně od Řezna“. Čtveřice přitom neutrpěla žádné vlastní ztráty. To je zvlášť pikantní, uvážíme-li, že tři piloti patřili k nováčkům, úspěšně nakonec stříleli jen dva piloti, jeden nemohl střílet vůbec a sám velitel čtyřky celou akci charakterizoval jako „komedii plnou omylů a chyb z naší strany“.“

Období druhé světové války zpracovává ve svém textu Výsadková operace DESTROYER a čs. odboj v Paříži v roce 1944 rovněž další historik VHÚ, Jindřich Marek. Ten zmiňuje: „Výsadková operace DESTROYER a její spolupráce s československým odbojem ve Francii v červenci a srpnu 1944 zůstávala u nás bez ohledu na lakonickou zmínku válečného korespondenta Jiřího Muchy v jeho pamětech, publikovaných opět v roce 1966, desítky let zcela mimo pozornost české historiografie i publicistiky… Až v  roce 1986 se objevuje první článek podrobněji charakterizující tuto operaci na základě informací velitele paraskupiny Karla Tichého a v roce 1990 byla operace DESTROYER dána v zásadních obrysech jejího průběhu konečně do širších souvislostí historie československých parašutistů ve službách londýnského exilu. Od té doby si česká historiografie i publicistika vystačila s opakováním již publikovaných základních údajů o této operaci. Jedinou výjimkou se stal v roce 2014 Jiří Plachý v obsáhlé publikaci o represích komunistického režimu vůči „západním“ paraskupinám, v níž zachytil osudy obou účastníků operace Karla Tichého a Bohumila Menšíka po roce 1948.“

Petr Vágner je autorem článku „Pamatovali si pozdrav salam…“ Podíl ázerbájdžánských vojáků na osvobození Čech a Moravy. Vágner o svém přístupu k problematice a tématu píše: „Tento příspěvek se pokouší na příkladu vojáků ázerbájdžánské národnosti prozkoumat možnosti kvantitativního i kvalitativního výzkumu účasti jednotlivých národů bývalého SSSR ve druhé světové válce…. Do českých učebnic dějepisu před rokem 1989 vešlo konstatování, že Československo bylo osvobozeno Rudou armádou, a národnostnímu složení této armády nebyla věnována větší pozornost, i když nebylo zcela opomíjeno. Měl to totiž být další důkaz svornosti početné rodiny sovětských národů, která se ctí přestála osudovou zkoušku. Téma nebylo zásadněji zpracováno ani v sovětských historických publikacích. A pokud mu byla věnována pozornost, potom ve stejném duchu. Situace se změnila po rozpadu Sovětského svazu roku 1991, kdy se začaly psát dějiny jednotlivých nástupnických států.“

Plk. v zál. Pavel Löffler a kpt. Pavel Stehlík jsou autory textu Od mrazivého Islandu k tropické Africe: 10 let monitoringu zahraničních operací. „V letošním roce uplyne třicet jedna let od prvního nasazení vojáků tehdejší Československé armády v operaci Desert Shield ve válce v Zálivu,“ píší autoři. „Právě tehdy se začala psát jedna z prvních kapitol novodobé historie naší armády a jejího působení v zahraničních misích. Možná nikdo z tehdejších velitelů, vojáků a politiků netušil, jakým zásadním milníkem pro další směrování armády se ono nasazení stane.“

Dále pokračují: „Již deset let provádí Vojenský historický ústav Praha soustavnou historicko-dokumentační činnost v místech nasazení jednotek Armády České republiky (do roku 1992 Československé armády) v zahraničí se speciálním zaměřením na období od roku 1990 do současnosti. Perský záliv, Balkán, Afghánistán, Irák, Mali, Sinajský poloostrov, Island, Pobaltí, mezinárodní štáby a velitelství ve strukturách NATO. To jsou jen některá z mnoha míst, kde čeští vojáci v zahraničních operacích působili.“

Jana Raila Hlavsová a Petra Juklová jsou autorkami souhrnného textu Historie a současnost Národního památníku hrdinů heydrichiády. Text velmi přehledně shrnuje historii místa, popisuje osudy památníku, který byl založen v roce 1995, a věnuje se i minulosti chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Text doplňuje početné portfolio fotografií, které zachycují i různé významné osobnosti, které památník navštívily.

Mezi další materiály čísla patří studie Cvičné bombardování objektu lehkého opevnění u Černčic aneb se Stukou proti řopíku od Jana Lakosila, Historie a historiografie vojenství v hledáčku historické antropologie: zamyšlení nad knihou Petra Wohlmutha Východ proti Západu? od Jiřího Hutečky či text Jana Plachého „Paměťová stopa“ cílí na osudy vojáků.

Časopis Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha, číslo 1/2022 v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích.

Aktuálně



Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část čtvrtá. Zážitkový sál, zákopy první světové války.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část čtvrtá. Zážitkový sál, zákopy první světové války.

02. 10. 2022
Pro první světovou válku byl charakteristický zákopový způsob boje. V zákopech se žilo,…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část třetí. Období první světové války 1914-1918.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část třetí. Období první světové války 1914-1918.

28. 09. 2022
Třetí částí nové expozice v Armádním muzeu Žižkov je věnována válečnému konfliktu, který…
Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

26. 09. 2022
Před 84 lety, noci z 29. na 30. září 1938, byla podepsána…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

23. 09. 2022
Druhá část nové expozice v rekonstruovaném Armádním muzeu Žižkov je věnována období od…
Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

20. 09. 2022
Letošnímu třetímu číslu časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…