Výstava k válečnému roku 1917

Jako první díl z řady letošních výstav před budovou Generálního štábu Armády České republiky v Praze 6 na Vítězném náměstí byla zpřístupněna expozice věnovaná válečnému roku 1917. Výstavu připravil Vojenský historický ústav Praha, konkrétně jeho historik Tomáš Kykal.

 

Vernisáž výstavy se uskutečnila ve čtvrtek 30. března. Na zahájení promluvil také náčelník Generálního štábu Armády České republiky, armádní generál Josef Bečvář.

Výstava obsahuje dvacítku panelů, které nastiňují dění na frontách i v zázemí během roku 1917. Vedle četných dobových fotografií zaujmou například i karikatury, kterými se v tehdejších tiskovinách snažily jednotlivé státy působit na veřejné mínění. To bylo v té době již unaveno dlouhotrvající válkou, na obyvatele citelně doléhaly hospodářské potíže. Ale ani rok 1917 ještě nepřinesl rozuzlení…

 

Jako obležená pevnost

Rok 1916 dohodové státy nezakončily s příliš optimistickou bilancí. Na západní frontě bitvy u Verdunu a na řece Sommě doběla vykrvácely a materiálně vyčerpaly obě bojující strany, aniž jim přinesly výraznější úspěchy. Kritickou situaci, kterou vyvolala ruská letní ofenzíva pod Brusilovovým velením, Centrální mocnosti pod německou dominancí včas zažehnaly a do konce roku 1916 navíc stačily bleskově deklasovat Rumunsko, které se přidalo k Dohodě. Na italském válčišti rakousko-uherský pokus o výpad z Jižních Tyrol sice ztroskotal, ale na sočské frontě ani drtivá italská přesila nedokázala prolomit obranná postavení habsburského vojska.

Měřeno podle rozlohy dobytých oblastí, vedly si Centrální mocnosti v této fázi konfliktu lépe. Vždyť fronta v Evropě se vinula vesměs na území států Dohody – ve Francii a Belgii, v Rusku a Rumunsku; Srbsko a Černá Hora byly okupovány, jen na řece Soča se válčilo na rakousko-uherské půdě. Avšak k protiváze k územním ziskům – pokud šlo o válečnou techniku a výzbroj, lidské zdroje, hospodářský potenciál i mezinárodně politické postavení – byla situace z dlouhodobého hlediska nesrovnatelně příznivější pro Dohodu.

Výrobní kapacity a surovinové zdroje dohodových států, jejich koloniálních říší a USA byly prakticky nevyčerpatelné, kdežto Centrální mocnosti byly v důsledku námořní blokády odkázány na vlastní vnitřní zdroje a na exploataci dobytých území. Nesmírně palčivým problémem se stávala výživa obyvatelstva, když hrozbu hladu v Německu a Rakousku-Uhersku stačila stěží mírnit nouzová opatření.

Situace Centrálních mocností se stále více podobala pevnosti, již sevřelo obležení. Pokud izolovaná posádka nemínila kapitulovat, nezbývalo jí nic jiného než mobilizovat veškeré síly a pokusit se jakýmkoli způsobem probít, anebo jinak uvolnit obležení.

Na počátku roku 1917 tak obležená pevnost Ústředních mocností s obavami očekávala, odkud a kdy přijde poslední rána. Dohoda měla na všech frontách početní převahu, na západě, na východě i na sočské frontě se očekávaly mohutné ofenzívy. Přesto situace na konci roku 1917 vypadala jinak.

Nástup dohodových armád ve Francii, provázený těžkými ztrátami, neuspěl. Italská armáda utrpěla debakl u Caporetta a c. a k. vojsko stanulo hluboko na italské půdě. Na východě žádalo Rusko mír poté, co revoluce rozložila jeho armádu. Jakkoli se na začátku roku mohlo zdát, že se Dohoda chystá k závěrečné zteči, jeho závěr přinesl Ústředním mocnostem nejen úlevu, ale dokonce naději na dosažení vítězného míru.

Co způsobilo, že se zjevná strategická převaha Dohody neprojevila? Jedním z faktorů, který to zavinil, byla nesvornost dohodových spojenců v otázkách vzájemné koordinace bojových operací. Přestože si byli na nejvyšších vojenských místech už od počátku války vědomi, že je třeba najít soulad a nastolit společný postup, praxe pokulhávala za teorií.

Pravidelně se vrcholní vojenští představitelé Dohody scházeli na konferencích, kde si slibovali, že své ofenzívy povedou současně, aby nepříteli nedali příležitost k přesunům záloh. Tyto závazky se však jen málokdy podařilo splnit. Teprve po katastrofě v Itálii Dohoda zřídila Nejvyšší válečnou radu, jež měla sdružovat vrcholné politické i vojenské představitele a závazně rozhodovat o společném postupu. Ani tento nejvyšší strategický orgán Dohody se nevyhnul soupeření a řevnivosti, a tak společná vojenská záloha vytvořená pro případ krize existovala spíše jen na papíře.

V březnu 1918 musela přijít další hrozba v podobě velké německé ofenzívy na západě, aby se Dohoda sjednotila pod společným nejvyšším velením. V porovnání s tím byla situace Ústředních mocností jednodušší – strategické priority určovalo dominantní Německo a jeho slabší spojenci, odkázaní na pomoc, neměli prostor k diskuzi.

Třebaže závěr roku 1917 na bojištích nesplnil očekávání dohodových spojenců, neotřásl jejich strategickou převahou. Sice odpadlo válkou unavené a deklasované Rusko, ale do boje vstoupily mobilizující Spojené státy americké – s čerstvými silami a ohromným hospodářským potenciálem. Německá neomezená ponorková válka nesplnila svůj cíl, a tak v novém válečném roce měly na západní frontu postupně připlout téměř dva milióny vojáků Amerických expedičních sil.

RED

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha