Výstava o sočském pekle ve stínu nádherných hor

Od středy 23. září si můžete v budově Armádního muzea Žižkov prohlédnout výstavu Vzpomínky na sočskou frontu, která zobrazuje boje první světové války v alpských oblastech, na jižní hranici někdejší rakousko-uherské říše. Výstavu zahájil ředitel VHÚ plukovník Aleš Knížek společně s velvyslancem Slovinska v České republice Leonem Marcem. Autorem expozice je historik VHÚ Tomáš Kykal.

 

Výstava Vzpomínky na sočskou frontu představuje veřejnosti na šestnácti panelech boje, které do dějin první světové války vstoupily nejen díky mnoha desítkám tisíc obětí, včetně těch z řad českých vojáků, ale také kvůli výjimečnému prostředí, v němž probíhaly. Horské vrcholy i průsmyky vytvořily jedinečnou scenérii pro bitvy, kterých se zde v letech 1915-1917 odehrála více než desítka.

Ve slovinských dějinách a národní tradici zaujímá řeka Soča výjimečné postavení. Stala se symbolickou obrannou linií slovinské národní identity vůči italskému vlivu. Když 23. května 1915 Itálie vypověděla válku Rakousku-Uhersku, propůjčila tato „smaragdová řeka“ své jméno skutečnému bojišti rozprostřenému v jejím povodí. Za devětadvacet měsíců mimořádně urputných a vyčerpávajících bojů si řeka osvojila nové přízvisko – „krvavá“. Soča se stala společným jmenovatelem válečného utrpení všech národů bývalé habsburské monarchie. Nemalá oběť, kterou přinesli i vojáci z českých zemí, se dodnes těší vážnosti a pietě místních obyvatel.

 

Z historie bojů na sočské frontě:

Po měsících deklarované neutrality vstoupila v květnu 1915 Itálie do války na straně Dohody. K útočným operacím proti svému někdejšímu spojenci zvolila nejpříhodnější část hranic při Jaderském moři a s velkorysým plánem strategického průlomu do nitra habsburské monarchie se upnula k oblasti lemované tokem řeky Soča.

Proti přesile se slabé rakousko-uherské síly musely nejprve stahovat. Díky včasnému zasazení posil se jim však podařilo zachytit v obranných postaveních a napříště odolávat sérii hromadných frontálních útoků italské armády, jimž předcházela stále mohutnější a delší dělostřelecká příprava.

Jestliže rakousko-uherská obrana na sočské frontě do března 1916 odrazila s obtížemi, ale bez výraznějších územních ztrát prvních pět italských ofenzív, další – šestá v pořadí – už vyústila v nucené vyklizení Gorického předmostí a části Doberdské planiny. První úspěch, nehledě na nebývale vysoké ztráty, zvýšil útočný apetit italského vrchního velení, a tak následující ofenzívy přinesly zasazení stále početnějších italských sil.

Vyčerpaní rakousko-uherští obránci čelili převaze jen za cenu dalších ústupů a bylo otázkou, jak dlouho ještě mohou stoupajícímu tlaku odolávat.

Ani nejmohutnější poslední italská ofenzíva v pozdním létě 1917 nedosáhla kýženého průlomu. Utrpěné lidské, materiální i územní ztráty však rakousko-uherské velení přesvědčily, že není možné donekonečna svádět tyto opotřebovávací poziční boje.

Jediné strategické východisko z kritické situace skýtala pomoc německého spojence. První a poslední útočná operace spojených německo-rakousko-uherských sil na sočské frontě, zahájená 24. října 1917, se soustředila do oblasti horního toku Soči. Drtivý úder, který v úseku Bovec – Kobarid – Tolmin smetl italskou obranu, přivodil v dalších dnech úplné zhroucení italské fronty a přesunutí dalších bojů k řece Piavě.

Past poziční války, v níž na sočské frontě záhy uvízli oba protivníci, je nutila nejen k soustředění stále větších sil do oblasti bojů, ale také k jejich účelnějšímu nasazení. Fronta volala po technických i taktických inovacích. Neúčinné masové frontální útoky postupně vystřídaly výpady malých speciálně vycvičených úderných jednotek s úkolem prorazit cestu do nepřátelských postavení.

Dělostřelectvo systematicky ovládlo bojiště a jeho palba představovala všudypřítomné nebezpečí, před nímž vojáci nacházeli bezpečné útočiště jen v kavernách. Zdejší boj nabral ráz opotřebovávacích materiálových bitev srovnatelných s těmi na západní frontě.

Krasová oblast na jižním úseku sočské fronty, kde rakousko-uherské vojsko nejčastěji odráželo italské pokusy o průlom, byla nehostinným místem pro život v míru, natož ve válce. Rozlohou nevelká kamenitá pustina se přitom na více než dvě léta změnila v hustě obydlenou aglomeraci. Za zákopy bitevní linie se život soustředil do krasových dolinek, přirozených terénních prohlubní, v nichž vyrostl bezpočet příbytků, skladišť a různých týlových zařízení. V bocích dolinek vojáci hloubili ve vápencovém masivu kaverny jako bezpečné úkryty před dělostřelbou. Nejen smrt se promítla do zdejší krajiny, ale i život tu během války zanechal svůj otisk.

Na sočské frontě během let 1915–1917 utrpělo zranění více než 330 000 rakousko-uherských vojáků. Stále větší koncentrace dělostřelectva a „lidského materiálu“ spolu se vzrůstající intenzitou jejich nasazení se hlavní měrou promítly do hrozivě stoupajících statistik ztrát. Právě účinky dělostřeleckých granátů umocňované úlomky vápencových skal způsobovaly vojákům nejčetnější zranění. Byla-li zranění „šťastná“ či „šikovná“, skýtala jim krátký únik z útrap bojového nasazení. Jindy, navzdory možnostem a umění válečných chirurgů, poznamenala vojákův život natrvalo.

Podle armádních výkazů se krajina nad Sočou stala prokazatelným místem smrti pro 76 383 vojáků habsburské monarchie. K nim je však nutno přičíst blíže neznámý počet z kategorie téměř 185 000 nezvěstných a zajatých. Ovšem kolik mužů zmizelo beze stopy ve víru strojového válčení a kolik jich pohřbili jako neznámé, to už nikdo nezjistí. Technické i taktické inovace se postaraly o rozšíření škály způsobů, jak na zdejším bojišti mohl voják přijít o život – v bubnové dělostřelecké palbě, otráven bojovým plynem v kaverně či v týlu náhodně zasažen leteckou pumou.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha