Výstava Tvoříme nový svět. Na válečných troskách.

„Opona padá na dlouhé frontě ve Francii a ve Flandrech. Léčivé ruce Času a Přírody a rychlá pomoc mírumilovného průmyslu uhladily již téměř jámová pole a brázdy zákopů, které v širokém pásu od Vogéz až k moři pokrývaly černými skvrnami usmívavé nivy Francie. Zříceniny jsou znovu vybudovány, rozštípané stromy znovu vysázeny. Jen hřbitovy, pomníky a pahýly věží a tu a tam puchřející zákop neb tůně na místě jámového pole připomínají pocestnému, že před méně než dvaceti lety tu zápasilo pětadvacet milionů bojovníků, z nichž dvanáct prolilo svoji krev neb zahynulo v tomto největším ze všech lidských bojů. Minulost se halí v milosrdný závoj zapomnění; mrzáci se odkulhávají; truchlící pozůstalí se uchylují do šerého soumraku vzpomínek. Nové mládí vyžaduje svých práv a nekonečný proud života protéká dále i bojištěm, jako by vše ostatní bylo jen snem a pohádkou.“

 

Výše citovanými slovy popsal situaci po Velké válce Winston Churchill. Právě především na vyhlášení příměří v jedenáct hodin jedenáctého dne jedenáctého měsíce roku 1918 a poválečnou obnovu se zaměřil výstavní projekt londýnského Imperiálního válečného muzea nazvaný Tvoříme nový svět.

Tento název je odvozen od stejnojmenného obrazu Paula Nashe, který v něm znázornil „měsíční“ krajinu tvořenou krátery a pahýly stromů. Krajinu, kterou vytvořila válka. Muzeum tímto způsobem připomnělo stoleté výročí konce prvního globálního válečného konfliktu.

Projekt tvoří čtveřice samostatných výstav: Obnova – Život po první světové válce ve fotografiích; Mimesis: Africký voják; Chvíle ticha a Byl jsem tam: Sál hlasů.

 

Obnova – Život po první světové válce ve fotografiích

Tato expozice je jedinou tradiční expozicí celého cyklu. Tvoří ji na sto třicet výhradně černobílých fotografií, na nichž můžeme vidět ruiny měst, především belgických Yprů, trosky tanků, ale i radostné obličeje britských vojáků, kteří se vracejí ze zajetí. Na druhé straně méně radostné obrázky válečných invalidů. Nechybějí tu ale ani snímky z mírové konference ve Versailles v roce 1919 nebo intervence v Rusku proti bolševické revoluci.

Černobílé fotografie pak doplňují různé dobové plakáty či trojrozměrné předměty. Autory vystavených snímků, které pocházejí z bohatého fotografického archivu muzea, bohužel neznáme, jejich tvůrci zůstali v anonymitě.

 

Mimesis: Africký voják

Tento vizuální projekt vytvořil britský umělec John Akomfrah (* 1957), pocházející z Ghany. Připomíná většinou opomíjenou účast milionů afrických a koloniálních vojáků v první světové válce, kteří ale významnou měrou přispěli k vítězství Dohody. Na tři vedle sebe umístěné plátna se paralelně promítají různé záběry – kombinace archivních snímků s novými scénami, které Akomfrah natočil po celém světě. Také díky hudebnímu doprovodu se mu podařilo vytvořit velmi působivé dílo.

 

Byl jsem tam: Sál hlasů.

V této části zní hlasy 32 různých lidí, očitých svědků první světové války, vojáků i civilistů, mužů, žen i dětí, kteří vzpomínají na den příměří, tedy 11. listopad 1918 Muzeum tu využilo svůj rozsáhlý zvukový archiv, který zahrnuje více než 33 tisíc nahrávek.

Například Dolly Shepherd, které bylo v den příměří 31 let a sloužila jako řidička u Women´s Army Auxiliary Corps v Calais, mj. řekla: „… Bylo to divné, ale my jsme plakaly, protože to ticho bylo děsivé. Byly jsme zvyklé na hluk děl, celý den, celý den, celý den… To ticho bylo tak divné.“

Jinak na tento den vzpomínala Clara Thompson, která byla třináctiletou školačkou: „Vynesli ven klavír a uprostřed ulice uspořádali stoly. Všichni tancovali a zpívali. Ach, bylo to tak úžasné.“

Vesměs tu zní jen hlasy „obyčejných“ lidí, neslyšíme žádné státníky. Proto si dovolím připojit vzpomínku Winstona Churchilla. „A teď náhle první úder jedenácté. Pohlédl jsem znovu na širokou třídu pod mýma nohama. Byla opuštěna. Z průjezdu jednoho z velkých hotelů, v nichž byly umístěny vládní kanceláře, vyletěla štíhlá postava písařky, šíleně gestikulující, zatím co zněly nové údery. A pak se ze všech stran seběhli muži i ženy. Budovy vychrlily proudy lidí. Londýnské zvony se rozezvučely. Northumberlandská třída byla teď nabita sty, co pravím, tisíci osob, které se valily sem tam, bláznily, křičely a výskaly radostí.“

 

Chvíle ticha

Tato část se věnuje dvěma minutám ticha, kterými Britové uctívají padlé ve válkách. Je rovněž založena na zvukových záznamech. Poprvé byly takto dvě minuty ticha zachyceny v roce 1929 u londýnského Kenotafu na třídě Whitehall, další nahrávky vznikly na mnoha rozličných místech – například v horolezeckém táboře na Mount Everestu, na palubě ponorky HMS Ambush, na hřišti fotbalového klubu Derby County, u londýnského nádraží Liverpool Street, u katedrály Sv. Pavla či u válečných památníků v Brixtonu a Shropshiru.

 

Síň vzpomínek

„Zvuky“ ticha pak doplňuje virtuální prohlídka Síně vzpomínek (Hall of Remembrance), která měla být vybudována po konci Velké války, ale zejména z finančních důvodů nebyla nikdy realizována. Kurátoři muzea však letos připravili podle původních plánů a náčrtků, které navrhl britský architekt Charles Holden,[3] alespoň virtuální prohlídku síně, která měla obsahovat především pro tento účel objednaná výtvarná díla. Obrazy od významných britských oficiálních válečných malířů včetně Paula Nashe či Johna Singera Sargenta tak nakonec skončily ve sbírce Imperiálního válečného muzea. Deset z nich je až do 24. února 2019 vystavena v manchesterském Imperiálním válečném muzeu Sever. V Londýně si tak jedinečné výtvarné práce můžeme obdivovat alespoň při virtuální prohlídce Síně vzpomínek.

Výstavní projekt Tvoříme nový svět je v londýnském Imperiálním válečném muzeu zdarma přístupný do 31. března 2019.

Jaroslav Beránek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha