Vzpomínka na jeden zajímavý pluk. Esploratori otevřeli cestu legionářům v Itálii.

V pátek 12. dubna 1918 odjela z italské Paduly na frontu již čtvrtá skupina dobrovolníků, které pro “reparti esploratori” (výzvědné oddíly) vybírali v zajateckých táborech Sala Consilina, Polla a Casagione předáci tzv. Československého dobrovolnického sboru Jan Čapek (sám padl v boji u San Dona di Piave 17. června) a František Hlaváček. Na frontu tak bylo z Paduly během sedmácti dnů odesláno 49 důstojníků a 830 střelců. Právě českoslovenští „esploratori“ či výzvědčíci, jak byli nazýváni česky, byli díky své obětavosti, odvaze a úspěchům zásadním trumfem velkého úsilí československého odboje přesvědčit italské politiky k jeho oficiálnímu uznání…

 

Výsledek tohoto mnohaměsíčního úsilí se dostavil již 21. dubna, kdy byla mezi Československou Národní Radou a vládou Itálie podepsána v římském Palazzo Braschi smlouva, v níž Itálie schválila utvoření autonomní československé armády na své půdě. Velitelem budoucího čs. sboru o dvou divizích byl jmenován generál Andrea Graziani. Vraťme se však zpět k výzvědčíkům…

Ještě před tím než byly na italské frontě nasazeny první československé výzvědné oddíly, používala zpravodajská oddělení některých italských armád v letech 1916–1917 některých českých zběhů z rakousko-uherské armády ke své práci podle iniciativy a rozvahy jednotlivých italských zpravodajských důstojníků pod různými označeními jako interpreti (tlumočníci), fiduciari (důvěrníci), esploratori di guerra (váleční vyzvědači), propagandisti či informatori (zpravodajové). Tito jedinci, kteří mnohdy své zkušenosti později uplatnili v čs. výzvědných oddílech, sehráli velice důležitou roli ve změnách postojů některých italských armádních i politických špiček, které nakonec vedly, jak již bylo řečeno, k souhlasu s vytvořením čs. legií v Itálii.

V polovině roku 1918 bylo na frontě v italských uniformách s červenobílými stužkami a s typickými klobouky elitních jednotek italských alpinů již přes 1600 československých výzvědčíků. Českoslovenští esploratori byli potom 25. září 1918 formálně zařazeni do výzvědného pluku o devíti rotách, který nesl v italských štábech označení 39. Reggimento Esploratori Czeco-Slovacco. V československé armádě v letech 1919–1939 potom tento útvar působil v Bratislavě jako pěší pluk se stejným číslem a čestným názvem „Výzvědný“.

Na počátku své činnosti však první oddíly výzvědčíků používaly označení pattuglie (hlídky) či reparti (oddíly). Ještě před formálním utvořením výzvědného 39. čsl. pluku dosud samostatně působící jednotky československých výzvědčíků používaly v oficiálních italských dokumentech zpravidla označení Reparto speciale Czeco-Slovacco X-armata (Zvláštní oddíl Čechoslováků u X-té armády).

Po té byly v červnu 1918 dosavadní československé výzvědné skupiny a oddíly (Reparto Speciale C.-S.) reorganizovány v devět rot, které určitý čas nesly ve štábních dokumentech označení 4a,b,c – 5a,b,c a 6a,b,c a jejichž administrativní základnou či organizačním jádrem byl II. prapor 31. čs. střeleckého pluku formujícího se čs. legionářského sboru.

Jejich rozdělení a počty k 15. červnu 1918 vypadaly následovně:

 

Rota Armáda Počty Sídlo velitelství
4 a I. 5 + 176 Avio
4 b I. 7 + 195 Valmalunga
4 c VII. 7 + 149 Mompiano
5 a IV. 11 + 222 Cusinati
5 b VI. 12 + 249 Longa
5 c VI. 4 + 109 Breganze
6 a III. 4 + 104 Mogliano Veneto
6 b III. 14 + 220 Mogliano Veneto
6 c VIII. 14 + 174 Albaredo
celkem 78 důstojníků

1 598 mužů

 

Vzhledem k tomu, že po tomto datu již výzvědné roty nedostaly žádné podstatnější doplňky, jejich řady v říjnu 1918 tvořilo 78 důstojníků a 1 753 poddůstojníků a příslušníků mužstva. Válečná bilance ztrát výzvědného pluku představuje 135 mrtvých výzvědčíků – 69 padlých v boji, 28 popravených v zajetí, 17 zemřelých v nemocnicích na následky zranění a různých nemocí, 10 mrtvých při různých nehodách (utopení, postřelení apod.), 1 sebevražda a 10 nezvěstných. Dalších 69 mužů padlo v bojích či zemřelo na následky zranění v roce 1919 po návratu do vlasti především během bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku.

Následující přehled však již vychází z číselného označení výzvědných rot z konce války, které potom běžně v letech předmnichovského Československa používala memoárová legionářská literatura a pro zpřehlednění i čs. vojenská historiografie, přestože například první větší skupina československých výzvědčíků, která mohla odejít v italských uniformách již 1. listopadu 1917 na frontu k dispozici zpravodajskému oddělení 6. italské armády (tzv. “srbská vojenská mise” – 22 Čechů a 4 Jugoslávců z tzv. carzanské akce slovinského kapitána Ljudevita Pivka) dala v březnu 1918 základ “až” 5. výzvědné rotě.

Jednotlivé roty, které byly k dispozici zpravodajským oddělením VII., I., VI., IV., VIII. a III. italské armády, působily prakticky po celé italsko-rakouské frontě od švýcarských hranic od hory Ortler (3 905 m n. m.) až po dolní tok Piavy a její ústí do Jaderského moře. Právě podle tohoto rozložení zleva doprava dostaly potom tyto roty své očíslování s tím, že čísla 4, 8 a 12 byla rezervována budoucím kulometným rotám, které byly přičleněny k výzvědnému pluku až po skončení války před jeho odjezdem do vlasti. Ale to už je zase jiný příběh…

Jindřich Marek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha