Vzpomínka na válečného veterána, generála Milana Píku

Ve středu 20. března 2019 zemřel ve věku 96 let válečný veterán, český a slovenský generál Milan Píka. Svůj život zasvětil památce svého otce, generála Heliodora Píky, jenž mu krátce před popravou řekl: „Milane, nemsti se! Buď spravedlivý, a až přijde čas, očisti moje jméno.“ Poslední rozloučení s Milanem Píkou se uskuteční se všemi vojenskými poctami ve čtvrtek 28. března v Bratislavě.

 

Milan Píka se narodil 28. července 1922 jako jediné dítě generála Heliodora Píky a jeho manželky Marie. „První vzpomínka na otce? Byly mi tři roky. Přijel na koni a já byl šťastný a hrdý, že ten krásný člověk je můj táta.“ Heliodora Píku popisovali jeho vojenští velitelé jako jemného a laskavého člověka, který zcela opovrhuje nebezpečím.

„Když otec studoval Vojenskou vysokou školu v Paříži, byli jsme tam s ním celá rodina. První a pátou třídu jsem ale zůstal v Hranicích u babičky a maminčiny sestry Berty. Do Rumunska, kde otec působil jako vojenský atašé, jsem jezdíval jenom na prázdniny, “ vzpomínal Milan Píka.

Heliodor Píka odešel z protektorátu do Bukurešti 29. března 1939, čtrnáct dnů po německé okupaci. Vedl československý odboj na Balkáně pod krycím názvem Dora. „Čtvrt roku jsem nevěděl, kde otec je. Na konci června 1939 mi maminka řekla, že pojedeme do Rumunska. Trochu se bála kontroly na hranicích. Vezla v kufru otcovu uniformu…” vzpomínal tehdejší student pražského Masarykova reálného gymnázia Milan Píka, který chodil po vyučování na Hrad a před německými vojáky provokativně pískal Marseillaisu.

 

787 046

Z Rumunska Milan Píka po několika měsících pokračoval do libanonského Bejrútu, kde 4. března 1940 předstoupil před odvodní komisi. Čtrnáctého dubna byl prezentován v československé zahraniční armádě v jihofrancouzském Agde. Prozatím mu však byla udělena dovolená k dokončení středoškolských studií. Maturitu nakonec složil v červenci 1941 na Československé státní škole ve Velké Británii.

V té době však byl již vojákem „na plný úvazek“. Jen několik týdnů po příjezdu na britské ostrovy, 11. července 1940, byl přijat k letectvu. Stal se jedním z prvních Čechoslováků v řadách dobrovolnické zálohy RAF, o čemž svědčí i jeho osobní číslo 787 046 (pro čs. vojáky byla v té době vyhrazena řada matričních čísel začínajících trojčíslím 787). Vstupní výcvik absolvoval na základně RAF v Gloucesteru a následně byl přidělen pozemnímu personálu 310. čs. stíhací peruti RAF. Zde byl zařazen jako písař (Clerk).

To jej neuspokojovalo a snažil se dostat k létání. Na jaře 1941 byl zařazen do výcviku leteckých pozorovatelů (u/t Observer). V jeho průběhu však u něj byla zjištěna oční vada, která mu splnění snu o létání znemožnila, a v září 1942 se vrátil ke svému původnímu zařazení.

„Chtěl jsem se stát navigátorem, absolvoval jsem kurs, jenže moje plány zhatila oční vada, o níž jsem neměl tušení. Ve změti barevných bodů jsem nerozluštil žádné obrazce,“ popisoval Milan Píka a dodal: „Zažádal jsem tedy o odjezd do Sovětského svazu. Chtěl jsem bojovat v československé jednotce, již můj otec vytvořil. Moje žádost však byla zamítnuta.“

Počátkem roku 1943 se Milan Píka stal frekventantem letecké záložní důstojnické školy a v září téhož roku složil úspěšně důstojnickou zkoušku. Den po zahájení invaze, 7. června 1944, byl odeslán také k britské No 1 Officers School, kde absolvoval Officers Initial Course.

Následně mu byla 20. července propůjčena první důstojnická hodnost Pilot Officer. Definitivního povýšení do této hodnosti se dočkal 14. září a v den státního svátku, 28. října 1944, následovalo i jmenování československým podporučíkem. V té době byl přidělen RAF School of Administration pro No 21 Officers Elementary Administration Course. V listopadu 1944 se stal administrativním důstojníkem u Československého depotu ve Wilmslow v hrabství Cheshire. Na tomto místě pak zůstal až do konce války, resp. do návratu do vlasti koncem září 1945. Od března téhož roku již v hodnosti Flying Officer. Těsně po návratu do Československa, 1. října 1945, byl Milan Píka povýšen na poručíka a zároveň s tím na nadporučíka letectva v záloze.

Za účast v zahraničním odboji byl během války, nebo těsně po ní vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenskou pamětní medailí se štítky Francie – Velká Británie, britskými medailemi War Medal a Defence Medal a důstojnickým stupněm Řádu rumunské koruny (Ordinul Coroana României).

Milan Píka se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání, v roce 1946 byl povýšen na kapitána, zároveň se snažil doplnit si i civilní vzdělání. Od podzimu 1945 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Události po únoru 1948 a zatčení jeho otce všechno změnily…

 

Falzifikát jako důkaz

„Na konci února 1948 jsem se otce zeptal: ‚Tati, co myslíš, že teď bude?‘ ,Mě pověsí na první lucerně,‘ odpověděl. Znělo to jako žert, tak jsme se k tomu už nevraceli,“ vzpomínal Milan Píka. Do exilu generál Heliodor Píka odejít nechtěl. „Několikrát jsme o tom s otcem mluvili. Vždycky mi zdůrazňoval: ,Milane, já tady zůstanu.‘“

Na konci března 1948 podstoupil Heliodor Píka ve střešovické nemocnici operaci žlučníku. „Znovu jsem otci navrhoval, že se pokusím vymyslet, jak ho dostat za hranice. Odmítl.“ To už spolu mluvili šeptem. „Před dveřmi nemocničního pokoje vartovali dva chlápci v civilu.“ Pátého května tam už nestáli. Generálovo lůžko bylo prázdné.

„Přišel jsem za otcem na návštěvu a uviděl jen čistě povlečenou a ustlanou postel. Nikdo nám nedokázal říci, kde otec je.“ Milan Píka se ptal lékařů i sester. „Nevím, nevím, nevím, to byla jediná odpověď. Kdyby aspoň řekli: ,Nemůžeme nic říci.‘ Nevěděli jsme, na koho se obrátit, abychom se dozvěděli, co se s otcem stalo.“

Heliodor Píka byl odvezen na příkaz Bedřicha Reicina, náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany. Trestní oznámení pro podezření z velezrady bylo podepsáno o týden později. Jeden z hlavních důkazů proti Píkovi byl na objednávku vytvořený falzifikát. Do spisu ho vložil Karel Vaš, vojenský prokurátor a vyšetřující soudce v jedné osobě.

 

Jako voják v poli

Milan Píka byl zatčen v listopadu 1948. „Byl jsem obviněn z přípravy otcova únosu. S kamarádem Rajmundem, synem generála Mrázka, jsme si povídali o tom, jak by bylo možné vysvobodit otce z vězení. Byly to spíš filmové představy. Vyšetřovatelé obsah našich rozhovorů znali… Na Pankráci jsem byl šťastný. Ze dvorku, kde jsem při ranních rozcvičkách ostatním vězňům předcvičoval, jsem viděl na okno otcovy cely,“ vypravoval Milan Píka. „Tatínek tam stál a díval se na mne. Na konci ledna jsem tvář v okně nepoznal. Otec měl strhané rysy a byl smrtelně bledý. Večer bachař utrousil: ,Píka dostal provaz.‘“

Heliodor Píka poslal svému synovi dva motáky. „Není tak těžko zemřít zcela nevinně při vědomí, že jsem se celý život snažil poctivě prospívat národu a vlasti. Nedovedeš si představit, čím jsi pro mne byl – hvězdou, paprskem jasu, klidu a oporou. Když jsem tě oknem spatřil, vše se mne spadlo, necítil jsem té hrůzy, která mne trápí.“

V polovině února byl Milan propuštěn. Přišlo mu oznámení, že ho vyhodili z právnické fakulty. Bylo mu to jedno. Stále myslel na otce.

„Když jsem se dozvěděl, že otce převezli do Plzně, ulevilo se mi. Na Borech se přece nepopravuje.“

Dvacátého června v pět hodin odpoledne Milanovi zavolal generálův obhájce Rastislav Váhala. „Řekl mi, že Gottwald žádost o milost zamítl a poprava bude v šest hodin ráno.“ Heliodoru Píkovi bylo umožněno rozloučit se s rodinou. Jeho blízcí u něj směli zůstat celou noc. „Vzpomněl jsem si, že nám otec v nemocnici jednou řekl: ,Na rozloučenou přineste šampaňské.‘ Nechápali jsme, jak to myslí.“ Láhev šampaňského vzali s sebou…

„Otec byl před popravou naprosto klidný. Mluvili jsme o budoucnosti. Ještě nás utěšoval. Pak otce odvedli.“ Tvrdí se, že Heliodor Píka šel na popravu ve své uniformě. „Není to tak, byl v civilu. Ale řekl nám: ,Umírám jako voják v poli.‘“

V dopise na rozloučenou generál Heliodor Píka svému synovi napsal: “Drahý můj synu, služ věrně našemu národu, buď člověkem, to je, buď dobrým k lidem, buď pojítkem v nedorozuměních, snaž se odvrátit rozkol. Buď laskavý a pomáhej lidem.“

Po otcově smrti Milan Píka odešel se svou první manželkou na Slovensko.

 

Úkol jsem splnil

O obnovu soudního procesu požádal Milan Píka spolu s obhájcem Váhalou v roce 1966. Dva roky trvalo, než bylo řízení obnoveno. „Rozsudek o rehabilitaci byl vynesen 13. prosince 1968,“ pamatoval si přesně Milan Píka.

Po demokratických změnách v listopadu 1989 byl Milan Píka povýšen do hodnosti plukovníka a následně jmenován generálem, a to jak v české, tak i ve slovenské armádě. V rámci rehabilitací mu byl také Univerzitou Karlovou udělen titul doktora práv.

„Možná jsem po roce 1990 zaváhal. Byl jsem rád, že jsem očistil otcovu památku, a nenapadlo mě, že by měl být také někdo potrestán,“ říkal Milan Píka.

Stíhání prokurátora Karla Vaše bylo na konci devadesátých let zastaveno. Zásluhou ústavního soudce Vladimíra Čermáka bylo však trestní řízení obnoveno. Úkladnou vraždu generála Heliodora Píky, za kterou soudce Městského soudu v Praze Luboš Vlasák v roce 2001 Karla Vaše odsoudil, překvalifikoval o rok později Vrchní soud na vraždu prostou a prohlásil ji za promlčenou. Nejvyšší soud toto rozhodnutí potvrdil.

Milana Píku soudní výrok překvapil: „Důležité ale je, že Vašova vina byla prokázána. Nenávist necítím. Já jsem svůj úkol splnil.“

Před několika lety se Milan Píka osobně setkal s Vašovou dcerou. Kolik odvahy a síly k tomu museli oba najít, dokumentuje snímek Křišťálový fantóm.

Hana Benešová, Jiří Plachý

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha