Waterloo, 200 let od posledního polního tažení císaře Napoleona

Waterloo – slovo, které je dodnes synonymem fatální porážky. V těchto dnech si připomínáme 200. výročí posledního tažení císaře Francouzů Napoleona I. Bonaparta, které skončilo právě u tohoto belgického městečka poblíž Bruselu.

 

Návrat Napoleona z Elby

Po Napoleonově porážce a abdikaci v dubnu roku 1814 byl bývalý vládce odsunut na ostrov Elba, který mu byl věnován jakožto miniaturní císařství. Na starém kontinentě zasedl Vídeňský kongres, na němž evropské mocnosti řešily nové uspořádání států, rozdělení sil a zachování rovnováhy a mírového stavu. Na francouzský trůn se hlavně pod tlakem Británie vrátila dynastie Bourbonů. Konzervativní král Ludvík XVIII. se ale díky svým vnitropolitickým rozhodnutím stal velmi rychle nepopulárním. V nemilosti se ocitla i nová císařská šlechta, předchozí bonapartisté byli pronásledováni a změny se dotkly většiny francouzské populace. Radikální redukce se dočkala také Napoleonova Velká armáda a mnoho vojáků se ocitlo bez práce. Za daných okolností se nelze divit, že Francouzi, kteří ještě před rokem toužili po míru, nyní vzpomínali na „staré dobré časy“ císařství.

Sám Napoleon, který se se svým nuceným exilem na Elbě nikdy nesmířil, pak dokázal využít situace, koncem února potají uprchl z Elby a 1. března 1815 se vylodil v zálivu Juan poblíž Cannes. Jeho následný pochod na Paříž jasně ukázal, jak vratký byl francouzský trůn, neboť bývalého císaře leckde lidé vítali, k jeho malému vojsku se přidávali bývalí vojáci a přebíhaly celé jednotky. Vrcholem bylo setkání Napoleona s maršálem Neyem, který v předchozím roce naléhal na jeho abdikaci a před odjezdem z Paříže sliboval králi Ludvíkovi, že Napoleona přiveze v kleci. Také nejstatečnější ze statečných (jak byl Ney nazýván) nakonec přešel se svými vojáky na stranu bývalého císaře, čímž byla odstraněna poslední překážka na cestě do Paříže. Králi Ludvíkovi nakonec nezbylo než prchnout do exilu a 20. března Napoleon Bonaparte znovu usedl na francouzský trůn.

 

Přípravy a plány na tažení

Jeho vláda ale neměla mít dlouhého trvání, neboť velmoci protinapoleonské koalice jednající ve Vídni byly v případě císaře Francouzů vzácně jednotné. Rakousko, Rusko, Prusko a Velká Británie totiž mobilizovaly ještě předtím, než Napoleon vůbec dorazil zpět do Paříže a záhy se k francouzským hranicím měly opět vydat koaliční armády. Nastal závod o čas, v němž většina faktorů hrála proti Francii. Napoleon čelil drtivé přesile, a navíc musel nejen znovu postavit svoji armádu, ale také uspořádat státní záležitosti. Nelze se proto příliš divit, že k hlavnímu vojsku v poli vyrazil až v polovině června 1815. K jeho smůle mezitím padl jeho jediný spojenec v podobě neapolského krále Joachima I. Murata, jeho švagra, který entuziasticky vyhlásil válku Rakouskému císařství již v březnu a do května byl zcela poražen (viz článek Bitva u Tolentina 2.-3. května 1815).

Přesto zůstala Napoleonovi výhoda prvního úderu, neboť spojenci nejprve hodlali koncentrovat síly. Císař Francouzů se tedy rozhodl zaútočit nejprve proti anglo-batavské armádě a Prusům ve směru na Brusel, přičemž doufal, že jejich porážkou zažene Brity zpět do moře, zničí značnou část pruských sil a obsadí území nynější Belgie, odkud v dobách císařství pocházelo nemálo jeho vojáků. Dne 15. června proto vyrazila francouzská armáda na Brusel, čímž předběhla spojence o minimálně 14 dní, neboť spojenci počítali s invazí do Francie až počátkem července. Nejednoho z koaličních velitelů proto rychlost francouzského úderu překvapila, což dokládá i nepříliš svižná reakce anglo-batavské armády. Zaskočit se nedal jen pruský „starý husar“, polní maršál Blücher.

 

Bitvy u Ligny a u Quatre Bras

Již následující den 16. června udeřil Napoleon s většinou svých sil na Blüchera s cílem jej porazit a vyřadit jeho vojsko z boje. „Starý husar“ s úderem počítal a dle dohody s vévodou z Wellingtonu, vrchním velitelem anglo-batavských sil, počítal s tím, že jej spojenci podpoří úderem proti levému křídlu útočníků. Toho ale Wellington nebyl schopen, jednak proto, že jeho síly se nedokázaly dostatečně rychle koncentrovat, v druhé řadě proto, že jejich předvoj narazil u křižovatky Quatre Bras na druhou část Francouzů pod velením maršála Neye, který využil počáteční slabosti spojenců a zaútočil. Toho dne tak proběhly dvě oddělené bitvy několik kilometrů od sebe.

U Ligny čelil Blücher a jeho Prusové Napoleonovi statečně, nicméně ani početní převaha jim nebyla mnoho platná, když očekávané anglo-batavské posily na jeho pravé křídlo nedorazily. Wellington totiž o pár kilometrů západněji bojoval proti Neyovi, jenž sice nedokázal porazit spojence, jejichž síly během dne značně vzrostly, ale účinně zabránil jejich pochodu dále k Ligny. Blücher, značně otřesený a zhmožděný poté, co pod ním padl kůň, tedy musel večer zatroubit k ústupu na Wawre, odhodlán spojit se s Welingtonem později. Ten pro změnu musel ustoupit od uhájené křižovatky Quatre Bras poté, co se doslechl o porážce Prusů.

 

Podivné váhání

Následující den 17. června lze charakterizovat jako ticho před bouří. Zatímco na spojenecké straně panoval čilý ruch, Napoleon poněkud usnul na vavřínech.

Nejefektivněji si počínal potlučený Blücher, který navzdory svému zdravotnímu stavu a vysokému věku (bylo mu 72 let) energicky hnal své vojáky usilovným pochodem na Wawre, kde znovu shromáždil svoji otřesenou armádu, k níž se nyní připojil čerstvý IV. armádní sbor. „Starý husar“ tak dokončil koncentraci svých sil, které si zachovaly plnou bojeschopnost. S nimi hodlal zamířit k postavení, jež zaujal Wellington u Waterloo a připojit se k jeho levému křídlu.

Arthur Wellesley vévoda z Wellingtonu také konečně plně soustředil své vojáky, neboť oproti Prusům bylo jeho vojsko předchozího dne rozptýleno na výrazně větším prostoru. Wellington totiž doposud nevěřil zprávám zpravodajců a Prusů a francouzský útok považoval jen za diverzi mající odvrátit pozornost od hlavního úderu. Nyní zaujal s anglo-batavskou armádou obraná postavení na silnici na Brusel poblíž městečka Waterloo. Byl odhodlán se nepříteli postavit ještě před Bruselem, zvláště když jej Blücher ujistil, že následující den bude schopen se s ním spojit.

Oproti tomu císař Francouzů Napoleon nespěchal. Po porážce u Ligny považoval Prusy za poražené a prchající. Před polednem sice vyslal polního maršála Grouchyho s částí sil pronásledovat Blüchera, ale ten měl tou dobou již značný náskok, který se ještě zvětšil, když císař vyslal Grouchyho špatným směrem. Sám se odpoledne s většinou vojska pustil od Ligny přes Quatre Bras po stopách Wellingtona k Waterloo.

 

Bitva u Waterloo

Postup císaře Francouzů byl ale příliš pomalý a 18. června 1815 vydal dispozice k útoku na anglo-batavskou armádu až kolem jedenácté dopoledne. Neočekával, že by se mu Wellington postavil ještě před Bruselem a počítal jen s tím, že z chodu smete jeho zadní voj. Oproti dřívějším zvyklostem osobně bojiště neobhlédl a spokojil se s průzkumem předních hlídek. Poté, co propukly první boje, ale začal zjišťovat, že proti němu stojí Wellington se všemi svými silami. Vyslal proto kurýra k maršálovi Grouchymu s instrukcí, aby postupoval na Wawre, kde měl vázat Prusy a zamezit jim ve spojení se s Wellingtonem, nebo naopak měl on sám spěchat k Waterloo, kde by mohl být zapotřebí. Depeši s těmito instrukcemi dostal ale Grouchy až k večeru, kdy již nemohl do běhu událostí významněji zasáhnout.

Wellington se oproti Napoleonovi připravil pečlivěji, snad ve snaze odčinit své váhání a pomalost z předchozích dní. Část sil vyčlenil ke krytí možného obchvatu svého pravého křídla, jehož se obával, a se zbytkem zaujal hlavní obrannou linii za hřebenem kopce (osvědčená taktika ze španělského bojiště let 1809-1814). Před něj umístil jen předsunuté oddíly, které držely zámeček Hougoumont a statky la Haye Saint a la Haie. Zůstával tedy z větší části skryt před očima protivníka i před jeho obávaným dělostřelectvem.

Nejdynamičtější úloha připadla pruskému maršálovi Blücherovi (odpovídala jeho přezdívce maršál „Vpřed!“), který část svých sil, které byly nejvíce oslabeny boji u Ligny, ponechal u Wawre čelit pronásledovatelům a sám se hnal s nejčerstvějšími silami usilovným pochodem k Waterloo. Právě jeho jednotky tak měly posunout příslovečný jazýček vah ve prospěch koalice.

 

Čelní útoky proti Wellingtonovi

Napoleonova armáda zaútočila bez velkých fines čelně proti Wellingtonovi. O statky Hougoumont, la Haye Saint a la Haie se strhly těžké boje, které dlouhou dobu vázaly velkou část francouzských sil. Hlavní útok Francouzů proti středu britské linie postupoval dobře, vytlačil anglo-batavské lehké jednotky a donutil k ústupu část dělostřelectva, až dosáhl hřebenu kopce, za nímž čekaly hlavní anglo-batavské síly. V okamžiku, kdy se Francouzi dostali na vrchol, ocitli se v těžké křížové palbě britské linie z krátké vzdálenosti, která je zastavila. Následoval protiútok britského jezdectva, který vrhl nepřítele na rychlý ústup, během něhož mu značně pustil žilou. Angličané ale své koně nezarazili včas a při pronásledování protivníka se pustili příliš daleko. Vystavili se tak zdrcujícímu protiútoku francouzského těžkého jezdectva, které pro změnu zahnalo je a způsobilo jim značné ztráty.

Mezitím se k Napoleonovi dostaly informace (které později popíral), že se k jeho pravému křídlu blíží Blücher, a proto vyčlenil část sil k vykrytí tohoto nebezpečí. Maršál Ney, který velel první francouzské linii po neúspěchu útoku pěchoty, vrhl proti nepříteli to, co mu zbývalo, tedy jezdectvo. Útok zhruba 9.000 kavaleristů včetně proslulých železných vest (přezdívka francouzských kyrysníků) byl vpravdě zdrcující. Wellington zaznamenal útok jezdectva dostatečně včas a jeho pěchota zformovala šachovnicovitě postavená karé, která se mohla vzájemně krýt palbou. V této době totiž již hrála pěchota nad jezdectvem prim, alespoň do té míry, že se málokdy podařilo jezdectvu přímým útokem rozbít zformované a připravené pěchotní karé (čtvercová formace určená k obraně proti jezdectvu). Následoval tvrdý boj jezdců i pěšáků, přičemž obě strany utrpěly značné ztráty. Neyovi, který vedl útok osobně, k rozražení anglo-batavské obranné linie nechybělo mnoho. Přesto neuspěl. Nadále se však pokoušel o útok znovu a znovu se vším, co mu zbývalo. Kdyby jej v tomto okamžiku podpořila pěchota, musel by vévoda z Wellingtonu pravděpodobně přiznat porážku. Napoleon ale Neye nasazením gardy nepodpořil.

 

Příchod Prusů a útok císařské gardy

V tomto okamžiku, tedy po 16.00 hodině, totiž k jeho pravému křídlu docházel pruský IV. armádní sbor jako první část Blücherovy armády a z chodu zahájil útok na Plancenoit. Císař Francouzů se tedy ocitl ve velmi ošemetné situaci. Blücherovi Prusové docházeli na bojiště právě včas a začínali tlačit francouzské pravé křídlo zpět. Napoleon se poté kolem půl osmé rozhodl hrát vabank a poslal do ohně císařskou gardu, elitu své armády. Byl si vědom toho, že anglická linie je napjatá k prasknutí a může každým okamžikem povolit, zvláště poté, co konečně padl statek la Haye Saint. Snažil se tedy zadržet postupující Prusy tak dlouho, dokud neprolomí Wellingtonovu obranu. Poté by mohl v bitvě uspět, neboť věděl, že někde za Prusy u Wawre musí být Grouchy, který by mohl vyrovnat nepoměr sil a udeřit Blücherovi do týla. Útok gardy proti anglo-batavským silám ale přišel pozdě, Neyovi jezdci byli odraženi, Wellingtonovi pěšáci se mezitím znovu zformovali do linie, v mezích možností nasadili do první linie nejméně opotřebované jednotky a byli připraveni přivítat Napoleonovu elitu zdrcující palbou.

Útok císařské gardy dopadl tak, jak bez patřičné koordinace s ostatními částmi vojska musel, tedy stejně jako předchozí útoky. Zlom přišel v okamžiku, kdy garda, zle sužovaná anglo-batavskou palbou, začala ustupovat. Po celou dobu císařství totiž Napoleonova garda vždy tvořila elitní zálohu armády. Byla nejlépe vybavená, nejlépe živená a šacená a v mnoha bojích ani nebyla nasazena. Napoleon ji posílal do boje jen v okamžiku, kdy již nebyl k dispozici nikdo jiný, ale pak platilo, že garda umírá, ale nevzdává se. Dosud nikdy nemuseli elitní gardisté ustupovat. Jejich ústup vyvolal paniku mezi ostatními vojáky francouzské armády. Zároveň s tím se šířila poplašná zpráva u útočících Prusech, které dosud v zájmu zachování morálky Napoleon vydával za Grouchyho přicházejícího na pomoc. Rozvrat a demoralizace se rychle rozšířily a francouzská armáda začala prchat. V tom okamžiku se i těžce otřesení Wellingtonovi vojáci pohnuli do protiútoku z kopce. Nutno přiznat, že ten nebyl ani příliš razantní, ani dlouhý, na to již vyčerpaní vojáci neměli sil. Pronásledování prchajících Francouzů se proto ujali primárně Blücherovi Prusové, kteří za sebou sice měli také těžký den, ale svým příchodem na bojiště bitvu jednoznačně rozhodli.

 

Bitva u Wawre a poslední část války

Císař Francouzů Napoleon I. Bonaparte opustil bojiště u Waterloo během chaotického rozpadu francouzské armády. Jeho útěk kryl s posledními gardovými jednotkami, které si udržely disciplínu, maršál Ney, pod nímž toho dne padlo pět koní a který potvrdil svoji přezdívku nejstatečnější ze statečných. Bojiště opustil mezi posledními.

Během bitvy u Waterloo ale probíhaly zároveň boje u Wawre, kde Blücherův zadní voj hrál na zdrženou s Grouchym. Ten se snažil prorazit pruskou obranou, což se mu zvolna dařilo. Úsilí znásobil večer 18. června, když obdržel Napoleonovu urgenci k pochodu k Waterloo. Tou dobou se ale již rozpadal poslední útok císařské gardy. Grouchy donutil Prusy k ústupu až dopoledne následujícího dne. Bitvu sice vyhrál, ale poté, co se dozvěděl o porážce u Waterloo, byl nucen obrátit zpět, aby se vyhnul hrozbě odříznutí.

Zdrcený Napoleon po porážce opustil armádu a odjel do Paříže, kam dorazil v noci z 21. na 22. června. Zde prohrál svoji poslední politickou bitvu, když se mu ve sněmovnách postavila opozice v čele s ministrem policie Fouchém, který mu již 22. června předložil k podpisu jeho již druhou abdikaci ve prospěch císařova syna Napoleona II. Stalo se tak přesně týden po začátku jeho posledního tažení. Mezitím ale do Francie postupovaly koaliční síly. Blücher a jeho Prusové se agresivně drali vpřed, dostihnout a zničit Grouchyho se jim ale nepodařilo. Wellington na rozdíl od svého spojence nijak nespěchal a jeho postup byl poněkud laxní. Od Rýna se ve směrech na Nancy, Štrasburk a Belfort valili Schwarzenbergovi Rakušané, jimž čelily jen nepočetné francouzské síly. Stejně slabého protivníka před sebou měla další rakouská armáda postupující ze severní Itálie.

Po Napoleonově abdikaci převzal kormidlo francouzské politiky Fouché, který uznal za právoplatného vládce krále Ludvíka XVIII. a vstoupil do jednání s Wellingtonem, jenž druhý návrat Bourbonů podporoval. Velení konsolidovaných zbytků hlavní francouzské armády se mezitím ujal maršál Grouchy, který mistrně unikl spojencům a stahoval své vojáky k obraně hlavního města. Svůj zámek u Paříže musel z politických důvodů 29. června opustit bývalý císař Napoleon. Zamířil k atlantskému pobřeží a váhal, zda emigrovat do Ameriky. Nakonec se 15. července nechal převézt k britské řadové lodi HMS Bellerophon a vzdal se jejímu kapitánovi.

 

Obrana Paříže

Posledního červnového dne k Paříži dorazil pomstychtivý Blücher se svými Prusy, o den později i Wellington. Slavnostní vjezd do Paříže se ale nekonal, Grouchy přivedl k obraně města značné síly a ministr války maršál Davout (mimochodem asi nejschopnější z Napoleonových maršálů) mezitím připravil metropoli k obraně. Dne 3. července provedl Davout z města rozsáhlý výpad proti Prusům, které zle přitiskl k Sieně a mohl je rozdrtit. Místo toho se ale projevil jako schopný diplomat a uzavřel příměří, neboť si byl vědom toho, že i kdyby porazil Blüchera a po něm Wellingtona, již by nedokázal vzdorovat Schwarzenbergovi s více než 200.000 muži, o postupujících Rusech Barcalye de Tollyho nemluvě. Nad ránem 6. července vyvedl francouzské vojsko z Paříže, která 8. července přivítala navrátivšího se krále Ludvíka XVIII. Poslední z válek proti revoluční a napoleonské Francii skončila definitivně pařížským mírem podepsaným 20. listopadu 1815.

 

Vojáci z českých zemí ve válce sedmé koalice

Stejně jako ve všech předchozích válkách proti revoluční a napoleonské Francii (1792-1815) se bojů účastnilo značné množství vojáků z českých zemí, většinou v armádě Rakouského císařství. Nakonec v předchozí válce let 1813-1814 hráli důstojníci a generálové pocházející z českého království klíčové úlohy, neboť vrchním velitelem všech koaličních armád byl jmenován orlický pán polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg a jeho náčelníkem štábu byl polní podmaršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče (viz ZDE). Stejné osvědčené duo bylo, i přes osobní rozpory, jmenováno do týchž funkcí i roku 1815. Přestože do hlavních bojů v dnešní Belgii rakouská armáda (a tedy ani její čeští, moravští a slezští vojáci) nezasáhla, několik krajanů, či osob s vazbou na naše země bychom v armádách bojujících u Ligny, u Quatre Bras či u Waterloo jistě našli.

Vojáci z našich zemí se totiž v malém množství nacházeli i v anglo-batavské armádě, neboť jsou známi jedinci sloužící buď v Královské německé legii (kterou postavil anglický král a hannoverský kurfiřt po okupaci Hannoverska roku 1803), nebo v Brunšvickém „černém sboru“ (zformovaném u Náchoda roku 1809) (viz ZDE). Jistou perličkou je osobnost nizozemského generála, který u Quatre Bras a u Waterloo velel nizozemské 2. divizi. Jde o Hendrika George hraběte Perponcher-Sedlnitskyho, který, jak jméno napovídá, pocházel z rodiny pobělohorských protestantských exulantů, ze starého českého rodu Sedlnických z Choltic.

Taktéž bychom mohli nalézt některé české vojáky (primárně ze slezského pomezí) v Blücherově pruské armádě. Z význačnějších osobností jmenujme majora Ferdinanda hraběte Nostitze, který pocházel ze slezské větve tohoto českého rodu a jenž jakožto Blücherův pobočník zachránil život „starému husarovi“, když jej v bitvě u Ligny vyprostil zpod padlého koně, nebo bavorského přidělence u Blücherova štábu Augusta knížete Thurn-Taxise, který se stejně jako jeho bratři narodil v Praze a patřil k potomkům zakladatele české (loučeňské) větve tohoto německého rodu.

Není vyloučeno ani to, že bychom někoho z našich krajanů nalezli také v Napoleonově Velké armádě, neboť v letech předchozích se do ní dostalo nemálo Čechů jakožto rakouských zajatců. Ti pak sloužili buď v cizineckých praporech, nebo bývali přiřazováni k polským jednotkám. Konkrétní informace o těchto vojácích a jejich osudech roku 1815 ale nejsou dosud známy.

Zdeněk Munzar

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha