Winston Churchill a Karel Kinský v příběhu jedné knihy

Ve fondu knihovny VHÚ se pod signaturou II B 6092 nachází svazek s názvem The Story of the Malakand Field Force. V knize je zpracován příběh britského vojenského tažení proti bouřícím se kmenům na území dnešního severozápadního Pákistánu v létě a na podzim 1897. Publikace vyšla u známého nakladatelství Longmans následujícího roku a její autor obdržel veskrze pochvalné recenze. Byl jím očitý svědek části této kampaně, mladý důstojník britského jezdectva, Winston Spencer Churchill – muž, který se měl v budoucnu zapsat do světové historie ještě mnohem výrazněji než svojí knižní prvotinou.

 

Pouze samotný fakt, že se jedná o první vydání díla, činí exemplář dosti vzácným. Je zde však ještě další skutečnost, která dělá z tohoto knižního svazku hodnotný dokument, za kterým je opravdu pozoruhodný příběh, jenž se váže (nejen) k české historii. Tou je autorovo osobní věnování exempláře hraběti Karlu Kinskému, datované do roku 1898. Dedikace nebyla pouhou formální úctou představiteli významného evropského rodu, se kterým náhodou přišel do styku. Churchill daroval tento exemplář dobrému rodinnému příteli, kterého znal od svých dětských let.

 

Milovník koní a vítěz liverpoolské

Karel Rudolf Ferdinand Andreas kníže Kinský z Vchynic a Tetova (Karl Rudolf Ferdinand Andreas Fürst Kinsky von Wchinitz und Tettau), narozený roku 1858 ve Vídni jako hrabě a dědic knížecí větve českého rodu Kinských, je do dnešní doby v českém prostředí poměrně neznámou osobu. Přitom skutečností, kterými mohl vejít v povědomí, je povícero.

Kromě rodové příslušnosti a diplomatické kariéry (v roce 1906 se o něm v tisku uvažovalo jako o příštím rakousko-uherském ministru zahraničí) to byl hlavně vřelý vztah ke koním a dostihům, který se silně promítl i do jeho dlouholetého pobytu na Britských ostrovech, v zemi tomuto sportu zaslíbené. Dostal se sem poprvé nejspíše v roce 1878 jako člen doprovodu rakouské císařovny Alžběty zvané Sissi, která byla sama velkou milovnicí jezdectví. Později začal ve Velké Británii pracovat na rakousko-uherském velvyslanectví. Pořídil si zde několik jezdeckých koní, mezi nimi i klisnu jménem Zoedone. V jejím sedle v roce 1883 vyhrál jako amatérský žokej senzačně nejslavnějšího dostih světa – Velkou národní v Liverpoolu. Stal se historicky prvním zahraničním a dodnes jediným českým vítězem tohoto legendárního podniku.

Na ostrovech se stal známou osobou – jako diplomat a družný společník se seznámil s řadou významných osobností britského veřejného života. Byli mezi nimi i konzervativní politik lord Randolph Churchill a jeho manželka Jennie Jerome, rodiče Winstona Churchilla. Jennie, po sňatku oslovovaná jako lady Randolph Churchill, pocházela ze Spojených států. Byla společensky velice činorodá a dnes bychom řekli, že měla ve Velké Británii statut celebrity. Ostatně nejednou svému synovi Winstonovi pomohla v počátcích kariéry přímluvou u svých vlivných přátel. Kosmopolita a elegán Karel Kinský měl v řadě jejích mužských obdivovatelů výsadní postavení – literatura je plná úvah o jejich milostném vztahu.

Winston Churchill se s hrabětem Kinským musel logicky seznámit též. V jeho dochované korespondenci se nachází malé množství krátkých psaní od Kinského z let 1890 a 1891, kdy Churchill navštěvoval prestižní Harrow School. Jelikož tehdy bylo Winstonovi mezi 15 a 16 lety, probíral v nich Kinský hlavně jeho záliby, v nichž se mu snažil vypomáhat – zasílal mu poštovní známky nebo mu opatřoval lovecké pušky. Také se od něj „recipročně“ nakazil spalničkami. Samotný Churchill píše o Kinském obsáhleji (a obdivně) ve svém dopise bratru Jackovi, kde nadšeně popisuje svůj zážitek z londýnského Crystal Palace, kam ho v létě 1891 vzal Kinský na slavnost uspořádanou u příležitosti návštěvy německého císaře Viléma II.

V rámci své diplomatické služby se Kinský přesunul do Paříže či Petrohradu, nicméně v Anglii stále občas pobýval. Vydržoval si zde určitý majetek, včetně bytu a koňské stáje. S ohledem na rodinný tlak a očekávání se oženil s Alžbětou hraběnkou Wolff-Metternichovou z Grachtu, což Jennie Churchillová velmi těžce nesla. Tím spíše poté, co se po smrti Randolpha Churchilla stala vdovou. Sňatek se starší Američankou, jež neměla po rodičích patřičný šlechtický původ, byl však v prostředí rakousko-uherské nobility nemyslitelný. Kinský nicméně s lady Randolph Churchill nadále zůstával v kontaktu a nezapomněl na něj ani Winston Churchill. Jedním z důkazů je právě jeho kniha s vlastnoručním věnováním.

 

Ambiciózní mladý muž

Churchillova účast na tažení Malakandského sboru v roce 1897 nebyla náhodná. Omezené finanční možnosti zapříčiněné rodinnými dluhy po mrtvém otci silně omezovaly možnosti rozletu kariéry ambiciózního mladíka. Jak napsal v první části biografie WSC jeho syn Randolph, vojenská služba pro něj byla v té době jedinou možnou cestou za slávou, štěstím a parlamentem.

Po absolvování slavné Royal Military College v Sandhurstu se stal jezdeckým důstojníkem u husarského pluku, se kterým se v roce 1896 dostal do Indie. Nemínil se ovšem spokojit s obyčejnou posádkovou službou, ale chtěl si zde vydobýt uznání na bitevním a současně i literárním poli („mečem a perem“). První příležitostí byl válečný konflikt s rebelujícími kmeny na afghánsko-indické hranici, které napadly tamní britské posádky.

Když se Churchill, pobývající toho času krátce na Britských ostrovech, dozvěděl o tomto povstání, odjel co nejrychleji zpět do Indie. Předtím ještě telegrafoval veliteli expedičního sboru generálu siru Bindonu Bloodovi, aby mu připomněl jeho dřívější příslib, že ho při případném tažení na indickou hranici vezme do svého doprovodu. Generál ho mohl přijmout do své vojenské výpravy pouze jako oficiálního novinového korespondenta, což se díky matčiným konexím podařilo vyjednat u deníku The Daily Telegraph.

Churchill viděl v publikování svých válečných příspěvků i možnost, jak se představit budoucím potenciálním voličům. Při zmíněném tažení měl Churchill ke svému velkému uspokojení příležitost zúčastnit se přímo bojových akcí, z nichž často stěží vyvázl živý. S vidinou zviditelnění a udělení možných vyznamenání neustále hledal příležitost k odvážným činům. Jak píše v jednom z dopisů matce: „Stačil sebemenší rozmar Štěstěny a mohl jsem dosáhnout nejvyššího ze všech ocenění, nebo mohlo být jednou provždy po všem.“

Zasílané příspěvky do novin posloužily jako základ zmiňované knihy The Story of the Malakand Field Force. Tu dopisoval Churchill se zápalem jemu vlastním (pracoval na knize šest hodin denně) po návratu z tažení: rukopis stihl dopsat ještě před koncem roku 1897.

Samotná kniha vyšla v březnu 1898. Publikace podrobně popisuje události válečného konfliktu, přičemž výrazně glorifikuje činy britské indické armády, obzvláště pak jejích důstojníků. Na druhou stranu jde o zajímavé svědectví koloniálního důstojníka o specifičnosti a obtížnosti snah podrobit si území paštunských kmenů (tzv. Paštunistán). Toto etnikum obývající území Afghánistánu i Pákistánu poznala dobře ve dvacátém století jak sovětská, tak později i koaliční vojska, vedená Spojenými státy, při svých nepříliš úspěšných snahách o dlouhodobé ovládnutí afghánského území.

Kniha britského novináře Cona Coughlina s příznačným názvem Churchill’s First War: Young Winston and the Fight Against the Taliban nachází mezi Churchillovými poznatky a soudobými potížemi na tomto území řadu analogií. Jak se píše v jedné z recenzí na Couglinovu knihu, The Story of the Malakand Field Force je jednou z knih, kterou si měli přečíst západní vůdci, než se zapletli do záležitostí v Afghánistánu.

Winston Churchill vkládal do díla veliká očekávání, výsledná publikace jej však poněkud zklamala, kriticky se stavěl hlavně k práci korektora a editora. Churchillovy připomínky byly později zapracovány do dalšího vydání knihy.

V knihovně Vojenského historického ústavu Praha se nicméně nachází originální, první vydání pro domácí trh, které vyšlo v méně než dvou tisících výtisků. Kinského exemplář byl zařazen do knihovny na rodinném sídle v Heřmanově Městci, který po smrti otce v roce 1904 Karel zdědil společně s dalšími rozsáhlými majetky a knížecím titulem. Dokazuje to heraldické razítko s knížecí korunou a textem „BIBLIOTHEK HEŘMANMĚSTEC“.

Jak přesně a kdy se Churchillova kniha z majetku Kinských dostala do fondů VHÚ, není jasné.

 

Poválečné osudy

Kinský ale i po převzetí odpovědnosti hlavy rodu nepřestal dojíždět do Anglie. Zúčastnil se například jako rakousko-uherský zástupce a doprovod Františka Ferdinanda d’Este pohřbu krále Eduarda VII – zesnulý panovník patřil také mezi Kinského známé.

První světová válka nicméně zpřetrhala prakticky všechny jeho kontakty s Britskými ostrovy, když se octl v opačném táboře než jeho angličtí přátelé. Winston Churchill, v té době už britský první lord admirality, byl nekompromisním protivníkem Centrálních mocností. Kinský byl sice kosmopolita, ale v první řadě silně loajální rakousko-uherský aristokrat.

Již ovdovělý a stále bezdětný narukoval v pětapadesáti letech na východní frontu, kde sloužil jako jízdní ordonanční důstojník u velitelství 1. armády, později byl přidělen k velitelství jihozápadní (italské) fronty. V roce 1918 byl ještě zapsán s titulem a charakterem podplukovníka v záloze u svého mateřského c. a k. husarského pluku č. 5. Dočkal se několika vyznamenání (včetně německého Železného kříže), ale nelehká služba také způsobila, že byl během války vícekrát hospitalizován. Zánik Rakouska-Uherska předznamenal i závěr jeho života. Velký propagátor (nejen) dostihového sportu v Čechách odešel ze světa na sklonku roku 1919 v 61 letech.

Většinu jeho rozsáhlého majetku včetně knihovny v Heřmanově Městci zdědil synovec Oldřich (Ulrich) Ferdinand Kinský. Tento známý letec a automobilový závodník se ve třicátých letech stal silným exponentem sudetoněmecké iredenty v Československu. Příslušníci jiných větví rodu Kinských se přitom hlásili k českému elementu a Oldřichův pradědeček (dědeček Karla Kinského) Rudolf kníže Kinský byl jedním z nejvýraznějších podporovatelů českého národního obrození – spolu s Palackým a Jungmannem stál u zrodu Matice české, na což se paradoxně Oldřich Kinský odvolával ve dvacátých letech, kdy měla být velká část jeho majetku zabrána při pozemkové reformě. Henleinovci ho jako známého aristokrata s oblibou využívali v politickém boji, zejména pro jeho kontakty na britské elity, které z velké části vybudoval právě jeho strýc Karel.

O Oldřichově protistátní činnosti referoval s nelibostí i tehdejší československý vyslanec ve Velké Británii Jan Masaryk. Winston Churchill, který už v roce 1938 patřil k výrazným odpůrcům jakýchkoliv ústupků hitlerovskému Německu, se tehdy k jeho naslouchačům jistě nepřipojil. Výraznou úlohu hrál Oldřich Kinský také v propagandistické kampani Sudetoněmecké strany při návštěvě Runcimanovy mise. S ohledem na výsledky mnichovské dohody i předchozích jednání o osudu Československo je nutné konstatovat, že se své role zhostil dobře. Dalších důsledků svého jednání se však již nedožil, zemřel nečekaně v prosinci 1938.

Marek Fišer

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha