Začátek války roku 1866 na českém bojišti

Právě před 150 lety došlo k vyvrcholení prusko-rakouského antagonismu o nadvládu nad zeměmi Německa. Poslední z prusko-rakouských válek, která se přehnala přes české země, po sobě zanechala tisíce obětí jak z řad bojujících armád, tak z řad civilního obyvatelstva. Připomeňme si proto průběh válečných operací, jejichž hlavním bojištěm se staly Čechy.

 

Počátek prusko-rakouského antagonismu

Prusko-rakouský antagonismus naplno propukl poté, co na pruský trůn usedl král Friedrich II. a země domu habsburského zdědila Marie Terezie. Války o rakouské dědictví, do nichž se řadí i 1. a 2. slezská válka (1740–1742 a 1744–1745), znamenaly vzestup Pruska do pozice evropské mocnosti prvního řádu. Sedmiletá válka (1756–1763) a válka o bavorské dědictví (1778–1779) na tom již nedokázaly nic změnit. Obě země se ocitly na prahu konfliktu ještě několikrát poté.

Soupeření Rakouska a Pruska o hegemonii v německém prostoru na čas přerušily napoleonské války. Třetí koaliční válka roku 1805 a čtvrtá koaliční válka let 1806-1807 znamenaly v tomto ohledu úpadek pro obě mocnosti, hegemonem se dočasně stala napoleonská Francie. Po její porážce a internaci Napoleona I. na ostrově Svaté Heleny nastolil křehkou rovnováhu sil mezi mocnostmi v letech 1814–1815 Vídeňský kongres. Zakonzervování politického stavu Evropy ale smetly revoluce roku 1848 a následné válečné konflikty, v nichž se Pruské království pokusilo získat silnější vliv v německé oblasti.

Mezi ně patřila i první šlesvická válka v letech 1848–1852, jejíž příčinou byl obojaký statut vévodství Sasko-Lauenburského, Šlesvického a Holštýnského. Tato vévodství byla po léta spojena personální unií s Dánským královstvím, ale zároveň byla součástí Německého spolku. Sílící oboustranný nacionalismus vedl k povstání německého etnika ve vévodstvích proti jejich nově ustanovenému panovníkovi, který se naopak snažil o připojení Šlesvicka k Dánské koruně. Do první války o Šlesvicko se na straně Německého spolku zapojila dočasně i pruská vojska, zatímco Rakouské císařství se v tomto konfliktu angažovat odmítlo, neboť mělo dost jiných starostí s válkami v Itálii a Uhrách a s revolučními bouřemi v dalších zemích. Po zásahu dalších evropských mocností, jmenovitě Ruska, Velké Británie a Francie, byl ale pruský král Friedrich Vilém IV. nucen své vojáky z polabských vévodství stáhnout.

Roku 1850 došlo v návaznosti na revoluční události let 1848–1849 v Německu ke krizi také v Hesenském kurfiřtství. Intervence pruského vojska, které v předchozích letech vojensky zasahovalo například v Bádensku, ale vyvolala negativní odezvu v dalších státech Německého spolku v čele s Rakouskem. Hrozící válečný konflikt se podařilo zažehnat, neboť Prusko po ruském nátlaku přijalo rakouské ultimátum a 29. listopadu 1850 podepsalo takzvanou Olomouckou punktaci. Ta sice stanovovala rakousko-pruskou pluralitu při řešení spolkových problémů, ale byla chápána jako ponížení Pruska.

Ve Šlesvicku zatím dohořívala první šlesvická válka, kde dánská vojska zlomila odpor německého vojska polabských vévodství, která bez podpory mocností podlehla početní přesile. Konflikt definitivně ukončil až Londýnský protokol podepsaný 8. května 1852, který zajišťoval status quo ante bellum a znamenal tak de facto vítězství Dánska. To byla pro Prusko, které aspirovalo na post protektora polabských vévodství, další hořká pilulka.

 

Causus belli – příčina války

Politické sjednocení Německa pod pruskou vládou se stalo cílem Otto von Bismarcka, od roku 1862 pruského ministerského předsedy. Svá slova o sjednocení železem a krví naplnil ve třech válkách, které svojí diplomacií pomohl iniciovat; šlo o druhou šlesvickou válku roku 1864, prusko-rakouskou válku roku 1866 a francouzsko-německou válku let 1870–1871.

Poté, co koncem roku 1863 zemřel dánský král Frederik VII., nastoupil na jeho místo mladý Christian IX. Jedním z prvních aktů jeho vlády se stalo připojení Šlesvického vévodství k Dánskému království. To znamenalo porušení londýnského protokolu z roku 1852 a vyvolalo vlnu odporu německých občanů jak v polabských vévodstvích, tak ve státech Německého spolku. Pruský ministerský předseda Bismarck se chopil příležitosti a požadoval zásah spolkových sil. Situace eskalovala v ozbrojený konflikt, když 1. února 1864 vstoupila rakouská a pruská vojska společně do Šlesvicka.

Válka s Dánskem probíhala poměrně rychle a úspěšně. Rakušané dokázali v sérii prvních bojů zatlačit dánský předvoj do opevněné linie Dannevirke, kterou ale Dánové po několika dnech z obavy o její obchvácení vyklidili. Stáhli se pak do dalších opevnění – Düppelských (Dybølských) šancí a pevnosti Fredericia, které hájily přístupy k hlavním dánským ostrovům. Zde došlo k vleklým obléhacím bojům, přičemž Düppelské šance nakonec dobyli Prusové a pevnost Fredericii obsadili Rakušané.

Na jaře roku 1864 se u dánských břehů objevila také rakouská válečná flotila, nejprve jen fregaty Schwarzenberg a Radetzky, které svedly 9. května boj s Dány u ostrova Helgoland, později také moderní pancéřové fregaty. V závěru války provedli Rakušané také obojživelnou operaci a vylodili se na Fríských ostrovech, zatímco Prusové dobyli po úspěšném vylodění ostrov Als.

Počátkem srpna 1864 bylo podepsáno příměří a 30. října postoupilo Dánsko podpisem vídeňského míru polabská vévodství vítězných Prusům a Rakušanům. Právě správa těchto území se pak stala kamenem sváru mezi dřívějšími spojenci, čehož Otto von Bismarck obratně využil k vyprovokování ozbrojeného konfliktu.

 

Rakouská a saská armáda v 60. letech 19. století

Po prohrané válce s Francií a Sardinským královstvím roku 1859 procházela rakouská armáda reformou, která ji měla modernizovat a zefektivnit. Uvolnění vnitropolitické situace v Rakouském císařství a zavedení konstituce ale vedlo mimo jiné k tomu, že o výdajích na vojsko rozhodovala říšská rada (dvoukomorový parlament), která ovšem rozpočet na ozbrojené síly značně omezila. Proto například v mírovém stavu existovalo jen sedm velitelství sborů, zatímco mobilizační plány počítaly se sestavením sborů deseti, přičemž zbývající tři sborové štáby se sestavovaly až za pochodu.

Změny postihly i organizační strukturu rakouské branné moci, v rámci úspor byla zrušena divizní velitelství a sbory se formovaly ze čtyř brigád. Tato úprava znamenala výrazný krok zpět a ve válce se neosvědčila. S personálními problémy se potýkal i důstojnický sbor, jemuž po odchodu starých generálů, kteří mnohdy pamatovali napoleonské války, chyběly schopné kádry na místech velitelů brigád a sborů.

Přes výše uvedená fakta lze konstatovat, že rakouská armáda patřila ve své době ke kvalitním ozbrojeným silám a před začátkem války roku 1866 se sázelo (mnohde doslova s kurzem až 7:1) na její rychlé vítězství. Rakouské dělostřelectvo (z velké části odváděné v českých zemích) patřilo k evropské špičce, stejně tak bylo vysoce ceněno rakouské jezdectvo. Z pěších formací bylo možno pokládat za elitu prapory polních myslivců.

Pěchota byla vybavena perkusní předovkou systému Lorenz model 1854, která ve své kategorii platila za jednu z nejlepších zbraní na světě. Rychlost palby se u dobře vycvičeného pěšáka pohybovala až do tří výstřelů za minutu.

Jedním z mála pozitiv armádních reforem bylo zavedení nových polních děl s drážkovanou hlavní systému Lenk model 1863. Přestože se jednalo stále o předovky s hlavní z dělového bronzu, jejich rychlost palby a přesnost zcela zastínily výkony pruského dělostřelectva. Za vynikající experty platily také technické složky rakouské armády, jak ženisté, tak pontonýři odvedli během války prvotřídní práci.

Na vzestupu bylo i rakouské válečné námořnictvo, které prošlo zásadními reformami již po revolučních válkách let 1848-1849. Ačkoliv se rozsahem nejednalo o příliš rozsáhlou flotilu, kvalitu rakouských námořníků osvědčilo již jejich nasazení ve válce s Dánskem roku 1864. Od roku 1861 pod válečné námořnictvo spadal i „flotilový sbor“ skládající se z Dunajské flotily, Gardské flotily (na Gardském jezeře) a lagunové flotily určené k obraně Benátek.

Nedotažená reforma a nutné improvizace se nutně během války projevily na nedostatečné úrovni velení.

Saská armáda byla organizována podobně jako armáda rakouská a čítala asi 32 000 mužů a 60 děl. Sama nemohla Prusům čelit, proto se na počátku války stáhla do Čech, kde se spojila s rakouským I. armádním sborem. Celému uskupení velel saský korunní princ Albert.

 

Pruská armáda v 60. letech 19. století

Také pruská armáda prošla počátkem 60. let zásadní reformou. Na rozdíl od Rakouska ji ale pruský panovníka Vilém I. a jeho ministr války Albrecht von Roon prosadili navzdory odporu parlamentu v duchu hesla Nelze vždy šetřit peníze, neboť peníze vynaložené ve správný čas šetří krev. Ačkoliv ani Prusové nestihli do války roku 1866 všechny reformy dokončit, byla jejich armáda stojící na všeobecné branné povinnosti na válku připravena výrazně lépe než rakouská.

Vynikající kvalitu osvědčila roku 1866 pruská pěchota, ať již gardová, řadová, nebo zeměbranecká. Pruští infanteristé byli vyzbrojeni pěchotní puškou systému Dreyse model 1841. Oproti rakouské Lorenzce se jednalo o zadovku, jejíž hlavní výhodou byla vyšší rychlost palby, která činila 5 i více výstřelů za minutu. Dodnes přežívá legenda o zázračných účincích této zbraně, jež údajně vyhrála válku. Faktem ale zůstává pouze to, že na rozdíl od Rakušanů dokázala pruská pěchota plně takticky využít předností své zbraně.

Prusové na rozdíl od Rakušanů doplnili stavy armády početnými zeměbraneckými jednotkami. Díky tomu byli schopni mobilizovat při téměř polovičním počtu obyvatel oproti Rakousku až 670 000 mužů, přičemž Rakušané plánovali mobilizovat „jen“ asi 600 000 mužů. Zeměbranci byli sice většinou vyzbrojeni zastaralými perkusnímu předovkami, mnohdy ještě s hladkým vývrtem hlavně, ale svoji válečnou úlohu splnili se ctí.

Nedokončenými reformami trpělo nejvíce pruské dělostřelectvo. Přestože se Prusové již roku 1861 rozhodli zavést vysoce moderní kanóny s drážkovanou ocelovou hlavní nabíjené závěrem, do počátku války roku 1866 se tyto zbraně nestaly páteří pruského dělostřelectva. Pokroková koncepce se také potýkala s prvotními technickými problémy, takže rychlost palby byla nižší než u protivníka. Starší pruská polní děla pak patřila mezi předovky s hladkou hlavní, které se rakouskému modelu 1863 již vůbec nemohly rovnat.

Vysokou kvalitu prokázal ve válce roku 1866 důstojnický sbor pruské královské armády. Přestože se mezi vysokými důstojníky nacházeli téměř výlučně příslušníci pruské vojenské šlechty, při jejich povyšování se kladl prvořadý důraz na jejich vojenské umění. Co do schopnosti chopit se iniciativy a uplatnit modernější taktickou doktrínu Prusové rakouské důstojníky jednoznačně předčili.

Ke světové špičce se za války roku 1866 mohla řadit pruská vojenská zdravotní služba. Na úrovni armádního sboru bylo zařazeno 42 vojenských lékařů, zatímco v rakouské armádě pouhých šest. Při celkových enormních ztrátách obou stran ale ani tento počet nebyl zdaleka dostatečný.

 

Mobilizace, válečné plány a taktika

Poté, co došlo 8. dubna 1866 k uzavření spojenectví mezi Pruskem a Itálií pro případ války s Rakouskem, bylo jasné, že ozbrojený konflikt je nevyhnutelný. Italové viděli ve spojenectví s Pruskem jedinečnou příležitost, jak pokročit ve sjednocení své vlasti. Po neúspěchu sardinského krále Karla Alberta ve válce let 1848-1849 nastoupil na trůn jeho syn Viktor Emanuel II., který válkou roku 1859 dostal pod svoji vládu dosud rakouskou Lombardii. V následujících dvou letech s pomocí Garibaldiho a jeho dobrovolnického sboru porazil Království obojí Sicílie a po jeho připojení pod svoji vládu vyhlásil roku 1861 vznik Italského království. Nyní chtěl na Rakousku získat Benátsko, jižní Tyroly a část dalmatského pobřeží. S ohledem na italské válečné přípravy uvedli Rakušané do bojové pohotovosti svoji armádu v Benátsku a 28. dubna mobilizovali také „Severní“ armádu, na což reagovalo 3. května Prusko vyhlášením mobilizace.

Situace dále eskalovala. Počátkem června předložilo Rakousko otázku další správy Šlesvicka a Holštýnska sněmu Německého spolku, na což reagovalo Prusko 7. června vstupem svých vojsk do Holštýnska. O týden později se spolkový sněm ve Frankfurtu nad Mohanem usnesl na spolkové exekuci proti Prusku. Následovala mobilizace spolkové armády.

Prusko dokázalo s efektivním využitím železniční sítě mobilizovat velmi rychle. Jeho válečné plány byly veskrze ofenzivní, neboť nehodlalo přenechat strategickou iniciativu protivníkovi. Prusové počítali s nasazením 4 samostatných armád na 2-3 bojištích. „Mohanská“ armáda měla bojovat na území Německého spolku a obsadit spolkovou metropoli Frankfurt nad Mohanem, Labská armáda měla pacifikovat Sasko a posléze postupovat na pravém křídle v Čechách, 1. armáda nastupovala do severních Čech ve směru na Liberec a 2. armáda by postupovala do Čech směrem na Trutnov, Broumov a Náchod.

Také Italové počítali s ofenzivní operací proti slabšímu protivníkovi, přičemž rozdělili své síly do dvou polních armád. Hlavní armáda „Mincio“ měla překročit hraniční řeku Mincio a vpadnout přímo do pevnostního čtyřúhelníku, zatímco slabší „Pádská“ armáda měla překročit tento italský veletok, obejít pevnostní čtyřúhelník a odříznout Rakušany od Benátska a Rakouska. Garibaldiho sbor měl mezitím samostatně postupovat do jižních Tyrol.

Rakouská mobilizace proběhla pomaleji než pruská. Rakouské železnice odvedly při přesunech vojsk výbornou práci, ale řídká železniční síť měla své limity. Rakušanům při boji na dvou frontách nezbývalo příliš na výběr a válečné plány byly veskrze defenzivní. „Italská“ armáda arcivévody Albrechta měla dle plánu odrazit hlavní italské síly v pevnostním čtyřúhelníku, „Severní“ armáda polního zbrojmistra Benedeka se měla soustředit u Olomouce a poté operovat proti Prusům v Čechách, kde zůstala předsunuta jen armádní skupina sestávající ze saské armády a rakouského I. sboru, která měla dle možností bránit pruskému postupu na linii Jizery.

Pruská armáda dokázala do roku 1866 přejít na v podstatě moderní taktiku rozsáhlého nasazení střeleckých řetězů (tedy volné formace), vedení boje palbou na krátkou vzdálenost tak, aby se plně využily přednosti Dreyseho jehlovek, a co možná nejefektivnějšího provádění obchvatů nepřátelských křídel. Rakušané se dosud nedokázali oprostit od staré taktiky, podle níž bitvy rozhodovaly čelní bodákové zteče v semknutých praporních sestavách. Polní zbrojmistr Benedek již před začátkem tažení tuto taktickou doktrínu změnil, přičemž důraz měl být kladen na defenzivní palbu na dlouhé vzdálenosti s maximálním využitím vynikajícího dělostřelectva. Bodákové zteče se měly provádět pouze v krátké vzdálenosti v případech, kdy byl protivník náležitě oslaben a rozložen předchozí palbou. Tuto změnu taktiky ale v prvních bojích většina rakouských velitelů ignorovala a zůstávala u „osvědčeného“ starého postupu.

S ohledem na nedostatek prostoru se dále zaměříme jen na české bojiště prusko-rakouské války, na němž došlo k nejdůležitějším událostem a kde také padlo její rozhodnutí.

 

První boje v severních Čechách do 26. června

Na počátku konfliktu se podařil husarský kousek rakouské zpravodajské službě „Severní“ armády, které se podařilo v pruském Slezsku napíchnout telegrafní linku vedoucí ke štábu 2. armády pruského korunního prince a veškeré odposlechnuté zprávy poté předávali opět telegraficky do Benedekova štábu. Polní elektrická telegrafie sehrála poprvé na našem území významnou roli ve vojenských operacích.

Polní zbrojmistr Benedek, velitel rakouské „Severní“ armády, jenž soustřeďoval své síly u Olomouce, obdržel 16. června z Vídně pokyn okamžitě přesunout své vojsko do Čech. Ačkoliv koncentrace sil nebyla ještě dokončena, armáda se dala na pochod k Josefovu. Mezitím doručili pruští parlamentáři 21. června Rakušanům vypovězení války, což vedlo téhož dne k výpadu jedné rakouské husarské eskadrony od Zlatých Hor do pruského Slezska, odkud je rychle vyhnala pruská přesila. Znovu již rakouští vojáci na pruské území nevkročili.

Následujícího dne vstoupila pruská vojska na území Koruny české ze Slezska, v přestřelce u Písečné padl první rakouský voják. Téhož dne vpochodovaly jednotky pruské „Labské“ armády přes Šluknov a Rumburk do Čech. Den poté došlo ke srážce rakouských husarů od 1. lehké jezdecké divize s pruským předvojem u Krásné Studánky a Chrastavy. Jezdci sice dokázali zahnat své pruské protějšky, ale následně se museli stáhnout před nastupující pěchotou a před přesilou ustoupit.

V podobném duchu proběhlo 24. června střetnutí u Dlouhého mostu, kde se utkali rakouští husaři pluku polního podmaršála Liechtensteina č. 9 s pruskými hulány a pěchotou. Téhož dne vstoupily do Liberce jednotky pruské 1. armády. „Labská“ armáda postupovala od České Lípy směrem na Mnichovo Hradiště. Zde se 26. června u Kuřívod střetli se slabým předvojem rakouského I. sboru, který je na čas zdržel. Rakouský generálmajor Gondrecourt se ale rozhodl dobýt obec zpět a vrhl do útoku proti přesile polní myslivce. Ti dokázali na chvíli dvounásobně početnějšího nepřítele z obce vytlačit, ale poté i oni museli ustoupit.

Také pruská 1. armáda 26. června bojovala s malými rakouskými odřady. Přestřelky se strhly u Jezové, Českého Dubu a Sychrova. Prusové dosáhli linie Jizery u Turnova, ale tamní mosty byly stržené. Pruští ženisté se ihned pustili do jejich oprav a pěchota 8. divize vyrazila ke Svijanům a Podolí s úkolem dobýt tamní mosty. Ty hájila Poschacherova brigáda rakouského I. sboru. Boj začal kolem půl osmé večer, Prusové nejprve zahnali pouhé 2 rakouské kompanie střežící most, ale následně je rozhodný protiútok vrhl zpět. Ten se ale zastavil v rychlopalbě jehlovek u zděné sýpky u Příšovic a do protiútoku přešli pro změnu posílení Prusové. Plánovaný rakouský protiútok byl kolem 11. hodiny večer zrušen a boj zastaven, neboť potmě se situace stávala nepřehlednou. Pruská armáda získala přechod přes Jizeru, což činilo jizerskou obrannou linii nehájitelnou.

 

Bitva u Náchoda 27. června

Pruský V. armádní sbor generála pěchoty Karla von Steinmetze od 2. armády korunního prince Friedricha překročil české hranice ve směru na Náchod 26. června kolem páté odpolední. Rakouský štáb během noci zjistil, že nepřítel je již v Náchodě, a proto ráno 27. června pověřil velitele VI. sboru (který se nacházel u Opočna) polního podmaršála Wilhelma Ramminga, rodáka z Nemošic u Pardubic, aby proti Prusům zasáhl.

Boj začal kolem půl deváté útokem rakouské Hertweckovy brigády do kopce proti Dobenínu, který byl ale odražen. Poté nastoupila do útoku brigáda plukovníka Jonáka a dosáhla lesa severně od Václavic, odkud mohli úspěšně postřelovat silnici mezi Novým Městem a Náchodem, která tvořila pruskou bojovou linii. Jonákovi muži se tu drželi jen díky podpoře třetí rakouské brigády generálmajora Rosenzweiga. Proti pruskému pravému křídlu stála jezdecká brigáda prince Solmse od 1. záložní jezdecké divize, která nejprve odrazila nepřátelské jezdce a poté je v následném protiútoku zahnala až k novoměstské silnici. Tam se ale rakouští kyrysníci dostali do palby pěchoty a čerstvé pruské jezdecké zálohy je sevřely v obklíčení, z něhož se vysekali po ztrátě obou standard se značnými obtížemi. Tento jezdecký útok ale umožnil rozvinutí poslední rakouské Waldstättenovy brigády a sborové dělostřelecké zálohy mezi obcemi Kleny a Vysokov. Pro Prusy to byla kritická chvíle a Ramming dokonce kolem poledního informoval Benedeka o tom, že rakouská vojska vítězí na všech místech. Jednalo se ale o předčasný optimismus.

Tou dobou se na bojišti objevil generál pěchoty Steinmetz a o něco později osobně pruský korunní princ Friedrich Wilhelm, kteří hnali přes Náchod do bojových postavení další jednotky, které stabilizovaly situaci a začaly vytlačovat Rakušany. Protiútok Waldstättenovy brigády byl rozbit palbou jehlovek, o Vysokov se poté bojovalo dům od domu. To se již pod tlakem Prusů museli obrátit Rakušané na ústup, bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne. Posledním bojem bitvy u Náchoda se stala ve večerních hodinách srážka jezdectva u Červené Hory, kde rakouští huláni od pluku č. 8 zaútočili na jezdecký předvoj pruské 2. gardové divize, ale byli přesilou odraženi. Před možným obklíčením je zachránili až rakouští kyrysníci od pluku č. 11, kteří se objevili u Žernova.

Bitva u Náchoda stála Rakušany více než 5 700 mužů, zatímco Prusové odepsali přes 1 100 vojáků a důstojníků.

 

„Pyrrhovo“ vítězství – bitva u Trutnova 27. června

Pruský I. armádní sbor pod velením generála pěchoty Adolfa von Bonina od 2. armády korunního prince Friedricha překročil české hranice ráno 27. června ve směru na Trutnov u Královce a Petříkovic. Na druhé straně hranice byl obranou Trutnova pověřen rakouský X. armádní sbor vedený osvědčeným veteránem většiny předchozích válek polním podmaršálem Ludwigem von Gablenzem.

Prusové bez překážek vpochodovali až do Trutnova, kde se ale dostali pod palbu rakouské Mondlovy brigády stojící jižně od města. Pruský útok na rakouská postavení byl odražen, stejně tak se ale nezdařil následný rakouský protiútok. Prusové se ale rozhodli vypudit Rakušany z výšin nad Trutnovem a zahájili útok ze tří stran. Hrozba obchvatu z pravého boku, který neměli síly zastavit, pak donutila Mondlovu brigádu k ústupu k Novému Rokytníku.

Na rozdíl od Bonina tím ale Gablenz nepovažoval záležitost za vyřízenou a do nového útoku proti nepříteli vrhl své zbývající tři brigády. Počáteční útok Grivičićovy brigády západně od Starého Rokytníka sice neuspěl, ale Prusové nebyli schopni v rakouské dělostřelecké palbě provést protiútok. Rakouští dělostřelci obsadili výšiny západně od Humburků a koncentrovanou palbou donutili pruskou pěchotu k ústupu. Rakouská Wimpffenova brigáda následně zaútočila na Jánský vrch, a přestože byla odražena, tak toto postavení následně dobyla Knebelova brigáda, která Wimpffenovy muže vystřídala.

Mezitím se pustili do nového útoku směrem na Kryblice vojáci Grivičićovy brigády a s podporou boční palby rakouských děl uspěli, čímž ohrozili pruskou operační linii. Prusům poté nezbylo nežli troubit k ústupu.

Cena za tento úspěch byla ale obrovská, zatímco Prusové ztratili více než 1300 mužů, Gablenz odepsal ze stavu téměř 4800 vojáků. Večer sice mohl Gablenz ohlásit vítězství, ale žádal o posily, které by kryly jeho pravý bok a týl ohrožené postupem dalších pruských kolon.

Následujícího dne ráno Gablenz musel Trutnov vyklidit a stahoval se k Německé Brusnici, kde očekával posily mající zajistit jeho pravé křídlo. Ty nicméně nedorazily a Gablenzovu sboru mezitím udeřil do pravého boku pruský gardový sbor vedený princem Augustem Württemberským směrem od Úpice. Gablenz si byl vědom, že jeho jednotky další bitvu nevydrží, a za boje se stahoval směrem na Pilníkov. K rakouské Grivičićově brigádě se ale během boje nedostal ordonanc s rozkazem ke změně směru ústupu a větší část této jednotky se musela probíjet z obklíčení. Zdařilo se to jen asi jedné třetině. Rakušané přišli v druhé bitvě u Trutnova (respektive bitvě u Starého Rokytníku, nebo u Nového Rokytníku, nebo jen u Rokytníku, případně dle pruských zdrojů u Burkersdorfu či u Žďáru) o dalších více než 3800 mužů, pruské ztráty jen o málo přesáhly 700.

 

Nesmyslná bitva u České Skalice 28. června

Rakouský Rammingův VI. sbor po neúspěchu u Náchoda zaujal postavení mezi nádražím v České Skalici a výšinou Na hradě. Pro obranu to nebylo dobré postavení, neboť v zádech měl rozvodněnou Úpu. Na druhou stranu ale zajišťoval předmostí vhodné k nástupu do útoku. Ramming totiž předpokládal, že dorazivší jednotky VIII. sboru a v záloze stojící IV. sbor budou představovat dostatečnou sílu k úderu na Steinmetzovy vojáky. Polní zbrojmistr Benedek si ale v tomto postavení nepřál svést větší boj a zamýšlel stáhnout oba sbory (VI. a VIII.) na pravý břeh Labe k Lanžovu a Zaloňovu. Proto se rozhodl vystřídat oslabený VI. sbor VIII. sborem, jemuž velel polní podmaršálek arcivévoda Leopold. Ramming jako vynikající štábní důstojník a plánovač cítil unikající příležitost odčinit porážku předchozího dne, byl v pokušení tento rozkaz neuposlechnout, ale nakonec se rozhodnutí polního zbrojmistra podvolil.

Karl von Steinmetz se i mezi pruskými generály vyznačoval vysokou ochotou riskovat a vést své jednotky agresivně. Proto, když postřehl střídání rakouských jednotek, rozhodl se využít příležitosti a na protivníka udeřit. Pruské gardové jezdectvo s podporou dělostřelectva donutilo k ústupu za Úpu rakouské jezdce z Schindlöckerovy brigády od 1. záložní jezdecké divize a poté Prusové v síle 9 praporů vytlačili z dubenské bažantnice prapor jindřichohradeckého pěšího pluku č. 75, který ustoupil k českoskalickému nádraží. Arcivévoda Leopold přesto překypoval sebevědomím a navzdory rozkazům vrchního velitele boj, jemuž se měl vyhnout, přijal.

Rakušané proto poslali do protiútoku proti bažantnici kroměřížský prapor polních myslivců č. 5, který rozhodnou ztečí zatlačil trojnásobnou přesilu. Po tomto úspěchu nastoupily do útoku zbývající jednotky brigády generálmajora Fragnerna, ale ty již Prusové kryjící se za železničním náspem zastavili rychlou palbou na krátkou vzdálenost. Následnému pruskému protiútoku čelil ztečí utopenou v krvi čáslavský pěší pluk č. 21 a po něm i pešťský pěší pluk č. 32, tedy většina Kreysnerovy brigády. Tvrdý boj o bažantnici a následně o českoskalické nádraží, které hájila Schultzova brigáda, končil kolem třetí hodiny odpoledne. Ústup Rakušanů přes řeku jen zvýšil již tak vysoké ztráty, celkem šlo o téměř 5600 mužů. Prusové, jimž rozvodněná Úpa znemožnila pronásledování, odepsali necelých 1400 mužů.

Bitva u České Skalice stála pozici arcivévodu Leopolda, jehož po boji Benedek pro neuposlechnutí rozkazů zbavil velení a odeslal do Vídně. Nutno podotknout, že si tím v dvorských kruzích značně poškodil reputaci. Na druhou stranu Benedek sám u České Skalice promarnil příležitost přejít do ofenzivy a zaútočit na Prusy se značnou přesilou a tedy i nadějí na úspěch, neboť větší část 2. armády vázal u Trutnova Gablenz.

 

Bitva u Mnichova Hradiště a ústup k Jičínu 28. června

V severních Čechách na Jizeře čelilo rakousko-saské vojsko asi trojnásobné přesile pruské 1. a „Labské“ armády. Za daných okolností neměli Rakušané a Sasové šanci podniknout nic víc nežli boj na zdrženou. Po neúspěchu v Turnově a u Svijan a Podolí upustili spojenci od plánovaného útoku na Turnov a byl vydán rozkaz k ústupu k Jičínu. Ke krytí tohoto manévru byla určena Leiningenova brigáda rakouského I. sboru, která zaujala pozice před Mnichovým Hradištěm.

Ráno po sedmé hodině ranní 28. července zahájili Prusové útok na rakouská postavení Ševčína a Bílé Hlíny. Rakušané museli couvnout, ale drželi se u Kláštera Hradiště nad Jizerou až do půl desáté. Poté za stálého boje ustoupili za Jizeru a zapálili most u mnichovohradišťského zámku. Dalšímu útoku do města předcházela oboustranná dělostřelba, která způsobila oběma stranám ztráty. Prusové následně přebrodili poblíž spáleného mostu a zároveň níže po proudu, čímž ohrozili pálící rakouské dělostřelce, kteří pak museli před hrozbou obchvatu ustoupit. V boji o zámecký areál nakonec zvítězila početní převaha Prusů, kteří se drali do města. Rakouské jednotky byly před polednem donuceny stáhnout se z města na kopec Horka, odkud krylo další ústup dělostřelectvo. To couvlo opět až před hrozbou obchvatu pravého křídla. Posledním postavením, v němž vedli Rakušané boj na zdrženou, byla v odpoledních hodinách obec Boseň a vedle stojící trosky hradu Valečov. Boj u Mnichova Hradiště stál Rakušany více než 1600 vojáků, Prusové přišli o téměř 350 mužů.

V téže době, kdy Leiningenova brigáda bojovala u Mnichova Hradiště, zatímco zbytek I. sboru ustupoval k Jičínu, zjistil velitel rakouské 1. lehké jízdní divize, že samotný Jičín je již ohrožen pruskými průzkumnými oddíly. Vyslal proto oddíl od brigády plukovníka Appela o dvou eskadronách husarů, setnině polních myslivců od praporu č. 18 a jedné dělostřelecké baterii, který Prusy vykázal do patřičných mezí a zahnal je k Rovensku pod Troskami. Teprve poté do Jičína dorazila alespoň jedna rakouská pěší brigáda a s příchodem dalších se počítalo během noci.

V noci z 28. na 29. června také došlo v okolí hradu Kost k boji mezi Prusy a jednotkami rakouské Ringelsheimovy brigády, která kryla ústup spojenců k Jičínu. Jmenovitě se jednalo o polní myslivce od praporu č. 26 odváděného v Benátsku. Rakouští myslivci se v chaotickém nočním boji stáhli pod ochranu hradebních zdí, které hájil odřad vojáků od chebského pěšího pluku č. 73. Ráno v půl sedmé 29. června rakouské jednotky hrad před přesilou vyklidily.

 

Bitva u Jičína 29. června – promarněná příležitost

Rakousko-saská armáda v severních Čechách se po celý den 28. června stahovala k Jičínu, rozhodnuta jej bránit za každou cenu, neboť její velitelé saský princ Albert a Eduard Clam-Gallas stále předpokládali, že Jičín se má stát místem soustředění celé „Severní“ armády. Podnikli proto veškeré kroky k zajištění obranných pozic a nazítří ráno byli připraveni k tvrdé obraně. Zprávu o tom, že po porážce u České Skalice se Benedek rozhodl nepokračovat v postupu na Jičín, ale soustředit vojsko u Hradce Králové, se k princi Albertovi a ke generálu Clam-Gallasovi dosud nedostala.

Pruské velení 1. a „Labské“ armády dosud příliš nespěchalo a až zpráva o úspěších 2. armády korunního prince spolu s urgencí generálního štábu je přiměly k energičtějšímu postupu. K Jičínu postupovala v čele od Rovenska 5. divize generálporučíka Tümplinga následovaná 4. divizí a od Sobotky 3. divize generálporučíka Werdera následovaná 7. divizí. K dotyku s rakouskou obranou došlo na čáře Zámezí – Jinolice – Prachovské skály – Dolní Lochov.

Bitva začala až kolem čtvrté hodiny odpolední a Prusům se podařilo prolomit spojeneckou obranu u Dílců. Po dvou hodinách těžkých bojů byli ale vytlačeni zpět a mezeru v linii zacpala rakouská 1. lehká jízdní divize se saskou Stieglitzovou divizí. Ve směru do Sobotky zaútočili Prusové kolem páté, ale narazili na tvrdý odpor rakouských pěších brigád. Kolem sedmé hodiny večer probíhal tvrdý boj na celé obranné linii kolem Jičína a Prusům se po počátečním úspěchu již nikde nedařilo, přestože nasadili do boje veškeré dostupné jednotky. Spojenci oproti tomu měli ještě k dispozici zálohy a situace vypadala tak, že bitva skončí pruskou porážkou.

Tou dobou ale dorazil do štábu prince Alberta major hrabě Sternberg s depeší od polního zbrojmistra Benedeka, která jej informovala, že „Severní“ armáda přechází do obrany a očekává, že se k ní „Jizerská“ armáda připojí. Kurýr, který vyrazil brzo ráno 29. června na trasu dlouhou asi 50 kilometrů, ale promarnil několik hodin na zámku v Milíčevsi, kde měl být Albertův štáb a major hrabě Sternberg se rozhodl na saského prince počkat. K urgentnímu doručení depeše jej přiměla až dělostřelba, která byla slyšet od Jičína.

Saský princ Albert se na základě depeše rozhodl neprodleně uposlechnout rozkazu k ústupu k Josefovu a přerušit dosud úspěšný boj, jakkoliv problematické jeho vykonání bylo. Přitom toto slepé poslechnutí subordinace nemělo smysl, neboť i polní řád respektoval fakt, že vyvázání se z probíhající bitvy je nanejvýš obtížné. Eduard Clam-Gallas vypracovával písemné dispozice (ústním by podřízení velitelé nemuseli věřit) k ústupu ještě v okamžiku, když Prusové pronikali do Jičína a sváděli s Rakušany pouliční boje. Rozkaz k vyvázání se z boje a k ústupu se v nastalém zmatku nedostal zdaleka ke všem spojeneckým jednotkám, což vedlo k vysokým ztrátám, neboť část rakouských sil zůstala odříznuta. Bitva u Jičína, která mohla být spojeneckým vítězstvím, se změnila v debakl, který stál spojence více než 5100 rakouských vojáků a téměř 600 Sasů. Prusové odepsali asi 1600 mužů.

 

Bitvy u Svinišťan a u Dvora Králové 29. června

Steinmetzův V. sbor byl po bojích u Náchoda a České Skalice také značně vyčerpaný a 29. června postupoval pomalu na Choustníkovo Hradiště, kde chtěl vyčkat na příchod pruské královské gardy, neboť po bitvách předešlých dvou dnů nechtěl Steinmetz své muže znovu posílat do boje. Severovýchodně od Svinišťan ale narazil kolem 4. hodiny odpoledne na rakouský IV. sbor polního podmaršála Tassila hraběte Festeticse, který kryl ústup dalších rakouských uskupení k Hradci Králové. Festetics si byl plně vědom toho, že si ani Benedek nepřál vyčerpávat své vojsko zbytečnými boji, přesto ale odmítl ustoupit bez odporu.

Zpočátku palba rakouského dělostřelectva od Miskolezské cihelny donutila Prusy k ústupu, poté se museli dělostřelci stáhnout před útokem pruské pěchoty. Ten sice rakouský pěší pluk č. 37 odrazil u svinišťanského dvora, ale při následném vlastním protiútoku v sevřené formaci na bodák (pokolikáté již) utrpěl těžké ztráty a musel vyklidit i dříve držené pozice. Poté Prusové provedli obchvat rakouského levého křídla, což donutilo Rakušany konečně ustoupit za Labe. Tíhu boje na rakouské straně nesla většinu času pouze Poeckova brigáda, která bez podpory neměla proti početnému nepříteli mnoho šancí. Steinmetz nepřítele nepronásledoval. Bitva si vyžádala na rakouské straně téměř 1500 obětí, Prusové ztratili necelých 400 mužů.

Po obou bojích u Trutnova se Gablenzův X. sbor nacházel ve velmi špatném postavení. Ustupoval 29. června směrem k jemu určenému prostoru u obce Litíč severozápadně od Jaroměře. Pruská garda mu šlapala na paty a u Dvora Králové hrozilo, že mu odřízne ústupovou cestu. Gablenz proto pověřil část Fleischhackerovy brigády od IV. sboru, která dosud bojem neprošla, aby jeho unaveným vojákům zajistila průchod městem a zdržela Prusy.

Předvoj pruské gardy postupoval ke Dvoru Králové jen zvolna a pečlivě zajišťoval přístupy k městu v očekávání nepřítele. Uherský pěší pluk č. 6 rekrutovaný v okolí Novi Sadu v dnešním Srbsku, který nesl hlavní tíhu boje, ustupoval za boje před pruskou přesilou od Podharti ke Kohoutovu dvoru, který jim posloužil jako improvizovaná pevnůstka. Během její heroické obrany padla většina jeho štábních důstojníků a Rakušané museli znovu ustoupit do centra města. Tam došlo k tvrdým a nepřehledným bojům, které již na rakouské straně nikdo nedokázal koordinovaně řídit a během nichž Prusové obsadili oba mosty přes Labe. Díky tomu, že propukly boje o Dvůr Králové až odpoledne, byla již většina Gablenzova X. sboru za řekou. Rakouské ztráty dosáhly více než 600 mužů, přičemž Prusové odepsali pouhých 70 vojáků.

 

Konečné místo soustředění – Hradec Králové

Porážka spojenecké „Jizerské“ armády u Jičína znamenala ohrožení předpokládaného prostoru soustředění sil „Severní“ armády u Josefova z levého boku, a proto Benedek vydal dispozice ke stažení a soustředění všech sil u Hradce Králové. Proti postupu pruských vojsk zůstával o jeden až dva dny pozadu a tedy nutně ve vleku špatných zpráv z bojišť. Strategická iniciativa byla plně na pruské straně. V předchozích bitvách již ztratila „Severní“ armáda více než 30 000 mužů a její bojeschopnost byla silně otřesena.

Vyčerpaní vojáci „Severní“ armády docházeli během 30. června a 1. července na určené pozice u Hradce Králové. Polní zbrojmistr dospěl k závěru, že vojsko není ve stavu schopném boje a chtěl pokračovat v ústupu k olomoucké pevnosti, případně začít jednat o příměří. Neprůchodnost cest zatarasených trénem ale neumožňovala zahájit 2. července ústup. Proti ústupu se ostře vyslovila vídeňská generální adjutantura i sám císař. S ohledem na blížící se Prusy bylo proto třeba připravit „Severní“ armádu na případné svedení bitvy v následujícím dni.

Den odpočinku (2. července) měl na rakouské a saské vojáky příznivý vliv a mnozí toužili nepříteli oplatit předchozí neúspěchy. Polní zbrojmistr Benedek podnikl veškeré kroky k zajištění obranných pozic a ke konsolidaci své armády. Rozhodnutí celého konfliktu v polní bitvě, které mělo padnout následující den, tedy nemělo předem jasného vítěze. Na čí stranu se přehoupne válečná štěstěna, zůstávalo dosud otazníkem.

Zdeněk Munzar

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha