Zapomínaný hrdina z Czajankových kasáren

Ojedinělý boj československých vojáků z III. praporu 8. pěšího pluku „Slezského“ s německými okupanty večer v úterý 14. března 1939 o Czajankova kasárna v Místku (de facto nouzový objekt v bývalé textilní továrně)  je nejčastěji spojován s osobou statečného velitele obránců kpt. Karla Pavlíka, zavražděného nacisty za odbojovou činnost 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen. Poněkud se při tom zapomíná na poručíka Karla Martinka, jehož osud byl stejně dramatický i tragický.


Osudný večer 14. března 1939 vedl tehdejší příslušník plukovní spojovací roty, takřka dvoumetrový osmadvacetiletý dlouhán Karel Martinek, v kasárnách kurz polského jazyka. Martinek polštinu dobře ovládal, protože jeho maminka byla Polka. Po její smrti navíc vyrůstal u tety v Českém Těšíně a později žil v Bohumíně. Po maturitě na střední škole se rozhodl pro dráhu aktivního důstojníka a po absolvování Vojenské akademie v Hranicích byl 1. srpna 1937 jmenován poručíkem pěchoty. O rok později, v září 1938, se potom oženil se svou dívkou Květoslavou a přes dramatičnost oněch dní stále doufal, že spolu společně prožijí kus hezkého života.

Mýlil se však. Nejprve přišel Mnichov a o necelého půl roku později se dějiny rozhodly na své stránky zapsat i Karla Martinka a některé vojáky z jeho pluku.

Když obráncům kasáren v boji s německou přesilou začalo docházet střelivo a jejich nadřízení jim dali rozkaz, aby ukončili marný boj, byl to právě Karel Martinek, který se musel zhostit nepříjemné role parlamentáře a s bílým praporem (ve skutečnosti bílou blůzou prodavače z vojenského zátiší) se vydat vstříc útočníkům.

Mladý poručík se však s potupou německé okupace nehodlal smířit a záhy se zapojil do odboje. S některými dalšími příslušníky 8. pěšího pluku “Slezského” se velice aktivně zapojil do činnosti partyzánské skupiny Bílá lvice, které velel poručík dělostřelectva Josef Čapka.

Poručík Karel Martinek byl zklamán, protože pětikilová pracně zhotovená nálož pod vlakem nevybuchla. Vydal se proto v noci pro ní, aby ji odpoledne v Sochorkově dílně v Paskově s poručíkem Čapkou opravili. V noci z 31. srpna 1. září 1943 ji Martinek s dalšími třemi muži opět položil pod koleje na trati Ostrava – Kojetín, asi 800 metrů za nádražím v Lískovci.

Tentokrát to vyšlo a hodinu po půlnoci vyrazil pod nákladním vlakem ohnivý záblesk a výbuch, který poškodil lokomotivu, služební vůz a vykolejil sedm plně naložených vagónů, vytrhl asi 80 centimetrů kolejnice.

Vagóny se převrhly do řečiště Ostravice a železniční doprava na poškozené trati byla přerušena na patnáct hodin. Ostravské gestapo zuřilo v bezmocném vzteku nad prvním diverzním útokem na železniční trať v tomto kraji. Příslušníkům odbojové organizace Bílá lvice se zatím podařilo uniknout…

Sabotážní akce, kterých se Martinek zúčastnil na území celé severní Moravy, jej však v září 1944 přivedly do nacistického žaláře.

Když se Karel Martinek po válce šťastně vrátil z koncentráku k ženě a dcerce, netušil, že ty nejhorší chvíle života jej i jeho rodinu teprve čekají. Začal opět sloužit v československé armádě, byl za svou odbojovou činnost vyznamenán a záhy dosáhl hodnosti štábního kapitána. Potom však přišel únor 1948. První vlna komunistických čistek v důstojnickém sboru se mu sice vyhnula, ale v únoru 1949 jej jeho žena, které se narodil mrtvý syn, marně čekala, až se vrátí z cesty do Milovic.

Karel Martinek byl zatčen a obviněn z údajné účasti v odbojové skupině demokraticky orientovaných důstojníků, kteří se prý chystali táhnout na Prahu svrhnout Gottwaldův komunistický režim. Štábní kapitán Martinek byl degradován a odsouzen na 15 let těžkého žaláře. Jeho malá dcerka na záchranu svého tatínka napsala mnoho prosebných dopisů. Neopomněla napsat ani manželce druhého “dělnického prezidenta” Zápotockého, s nímž jejího tatínka spojovalo datum narození – 19. prosinec. Výsledkem prosebných dopisů bylo nakonec snížení trestu “jen” na deset let vězení.

Karel Martinek se nakonec ke své ženě a dcerce (budoucí lékařce) vrátil “již” za sedm let od svého zatčení. Zemřel zapomenut v roce 1975 na zákeřnou nemoc ve věku pouhých 65 let. Jeho obětavá a milovaná manželka Květoslava později prohlásí, že kdyby jeho přítel Karel Pavlík přežil nacistickou okupaci, zastával by jistě stejné životní postoje a prožil by patrně podobný hořký životní osud jako její manžel…

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha