Zasedání rozpočtového výboru národního shromáždění v letech 1946 až 1947

Jedním ze zdrojů, který umožňuje zachytit rozdílné názory jednotlivých politických stran na výstavbu československé armády po druhé světové válce, jsou zasedání rozpočtového výboru a braného a bezpečnostního výboru Prozatímního a Ústavodárného národního shromáždění.

 

Dne 14. března 1946 se sešli členové rozpočtového výboru, aby projednali návrh rozpočtu ministerstva národní obrany na rok 1946. Na úvod jednání vystoupil ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda.

Upozornil na skutečnost, že vojenská správa vedle svých úkolů plní i úkoly patřící do jiných oborů státní správy, což vyžaduje nemalé finanční prostředky (činnost při odsunu Němců, delimitaci hranic na Podkarpatské Rusi, výstavba komunikací a pomoc při rekonstrukci Slovenska apod.). Dále poukázal na nutnost výstavby tankového, ženijního a spojovacího vojska, letectva a dalších speciálních jednotek, k čemuž je zapotřebí též značné částky.

Vojenská správa byla také nucena v těchto letech vydržovat zvýšený počet personálu vojenských zastupitelských úřadů, které vykonávaly úkoly patřící do působnosti ministerstva práce a sociální péče. Armáda dále doprovázela a střežila zásilky UNRRA, zajatecké tábory, sklady trofejního a jiného materiál a jen tyto výdaje byly ohodnoceny částkou 600 miliónů Kč, které hradila ze svého rozpočtu.

Na část problémů upozornil i zpravodaj rozpočtového výboru poslanec Vašek. Nejprve srovnal výši rozpočtu s posledním rozpočtem předválečného Československa na rok 1938, přičemž konstatoval, že rozpočtová kapitola MNO se oproti roku 1938 zvýšila o 300 %, zatímco rozpočet ministerstva vnitra o 450 %, ministerstva zemědělství o 469 %, ministerstva průmyslu, vnitřního a zahraničního obchodu v roce 1946 rozděleného na tři samostatná ministerstva o plných 918 %.

Armádě v této době nebyl povolen žádný mimořádný úvěr, i když zákon přijatý v roce 1934 prodlužoval dotování Fondu pro věcné potřeby národní obrany až do roku 1947. Bylo však rozhodnuto upustit v roce 1946 od dotace tohoto fondu, a to až do předložení nového výzbrojního a výstrojního programu.

„Požadavek vojenské správy na finanční prostředky státu byl tak radikálně snížen, že je ohrožen základní vývoj armády … Snížením stavů z důvodů snížení rozpočtu předčasným propuštěním branců do zálohy budou tak malé stavy u jednotek, že nebude možno provádět bojový výcvik. Zvláštní výcvik v horách, v pohraničí atd. je pro omezené finanční prostředky vyloučen. Bojový výcvik u jednotek a taktický výcvik velitelů nebude prováděn.“ Těmito slovy poslanci komentovali neustálé snižování výdajů na armádu.

Státní tajemník Ferjenčík podpořil toto hodnocení a uvedl, že co se týče rozpočtu, Vojenská správa navrhovala původně cca 9,5 mld Kč. Na žádost Ministerstva financí byl požadavek snížen na cca 7,2 mld Kč. Vláda však nařídila snížení o 600 miliónů a poté ještě předsednictvo vlády nařídilo další snížení o 200 miliónů. Výsledkem byla skutečnost, zdůraznil Ferjenčík, že „není možné doplnit a vybavit augmentační sklady a tak připravovat armádu pro případ mobilizace. Bylo nutno sáhnout k četným úsporným opatřením a vzhledem k nasazení armády v pohraničí, při odsunu Němců a Maďarů apod., a značně utrpěla kvalita výcviku.“

V odpoledním zasedání kriticky vystoupil poslanec Vičánek za Lidovou stranu. Uvedl, že armáda mnohé zdědila z první republiky: kasárna, organizační strukturu, zkušenosti a vojenské objekty. Dále se zabýval únosností udržení kontingentu branců, který činil 75 000 osob, ale na rozdíl od 30. let nebylo možné počítat s Němci a Maďary, proto bylo nutné odvádět 92 až 95 % z jednotlivých populačních ročníků, což také nepřispívalo ke kvalitě armády. Dále se střetl s poslancem Vodičkou a na konkrétních příkladech dokazoval, že osvětová práce je mnohdy prakticky prováděn jako agitace KSČ. Mimo jiné zdůraznil, že Národní fronta se skládá ze šesti a ne z jedné politické strany a osvětový důstojník by neměl ukazovat své politické přesvědčení a rozhodně by jej neměl vnucovat.

Dále upozornil na nutnost výstavby vlastního zbrojního průmyslu, neboť podle jeho názoru nemůže Sovětský svaz poskytovat veškerou výstroj a výzbroj zadarmo. Věnoval se také zlepšení náležitosti mužstva, které pokrývaly jen nejzákladnější potřeby, a upozornil na nebezpečí idealizovat si postoje důstojníků a rotmistrů „… velká spousta chce zuby nehty se z vojny dostat domů, a to hlavně odborníci, inženýři, lékaři i lékárníci, zvěrolékaři, lidé, kteří jsou hledáni dnes v civilním, v občanském životě.“

Na závěr poslanci konstatovali, že v rozpočtové oblasti bylo Ministerstvo národní obrany odsunuto na jedno z posledních míst. To se nezlepšilo ani v následujících dvou letech a výrazně limitovalo výstavbu poválečné armády.

Jaroslav Láník

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha