Zdeněk Kletečka

Zákruty českých dějin v době jeho dospívání způsobily, že se mladík z vlastenecké rodiny stal důstojníkem protektorátního vládního vojska i velitelem českých partyzánů v italských horách…

 

Narodil se 26. prosince 1922 v Plzni. Koncem 30. let minulého století studoval Zdeněk Vojenské gymnázium v Moravské Třebové v touze stát se důstojníkem československé armády. Toto studium přerušila v březnu 1939 nacistická okupace, středoškolské studium proto dokončil v květnu 1941 maturitou na Reálném gymnáziu v Hradci Králové. Protože se chtěl vyhnout pracovnímu nasazení v Německu a nadále toužil získat vojenské vzdělání, aby je uplatnil později v boji proti německým okupantům, přihlásil se hned po maturitě do řad protektorátního vládního vojska, o němž byl přesvědčen, že bude ve vhodnou chvíli odbojem využito proti okupantům.

Jako maturant od května 1942 do srpna 1943 absolvoval Kurs důstojnického dorostu vládního vojska, během něhož v časopise Vládní vojsko v článku „Důstojnický kurs“ v krvavém roce 1942 po atentátu na Heydricha ještě jako desátník svůj článek o životě budoucích důstojníků vládního vojska zakončil slovy: „Jdem všichni za společným cílem: být v budoucnu dobrými veliteli. Našim hlavním vodítkem musí být láska k vlasti, nejušlechtilejší a nejpřirozenější lidský cit. Láska k vlasti činí každého schopným přinést i nejtěžší oběti a rozmnožovat své schopnosti, abychom mohli splnit všechny úkoly, které nám budoucnost uloží.“

K 1. říjnu 1943 byl povýšen do hodnosti poručíka vládního vojska a stal se tak nejmladším důstojníkem tohoto sboru! Byl přidělen k 11. praporu (Kostelec nad Orlicí a Rychnov nad Kněžnou), s nímž odjel v květnu 1944 do severní Itálie, kde při první vhodné příležitosti dokázal, že slova v jeho téměř dva roky starém článku nebyla jen planým chvástáním.

Poručík Kletečka zběhl již 18. června 1944 po domluveném fingovaném partyzánském přepadu s devíti muži své stráže ze stanoviště na železničním mostě v městečku San Antonio západně Turína. Brzy se mu podařilo vytvořit československý partyzánský oddíl, který tvořilo nakonec 57 bývalých příslušníků vládního vojska. Jádro oddílu tvořili další zběhové Kletečkovy 2. čety 2. cyklistické roty v celkovém počtu 30 mužů. Velitel jejich roty štábní kapitán Bartosch, který byl ve spojení se zběhy a osobně je navštívil v partyzánském táboře, připravoval přechody dalších „vladařů“ 11. Praporu. K nim však již nedošlo, protože německé velení stáhlo prapor z údolí Susa do Milána. To již měli členové oddílu za sebou celkem bohatou bojovou činnost.

Dne 25. června 1944 zničil se svým družstvem rotný František Šamalík u San Antonia náloží železniční most a téhož dne poškodil elektrickou lokomotivu na nádraží v Borgone. Druhý den se čeští partyzáni zúčastnili útoku na Bussoleno, kde se v boji o toto městečko vyznamenali především rotmistr Josef Matuška a četař Bohumil Hykl, kteří tvořili osádku improvizovaného obrněného automobilu.

Partyzánský útok však zmařil příjezd německých tanků, který donutil partyzány ustoupit do hor. Hned následujícího dne byli čeští partyzáni napadeni nepřátelskou přesilou ve svém táboře severně městečka Condove. Po tomto boji musel oddíl ustoupit přes horský hřeben do údolí Viú, kde jej 3. července 1944 posílila bojová skupina 22 mužů pod vedením rotmistra Jaroslava Ptáčka bojující po boku italských partyzánů od 24. června. Podle hory Monte Lera u městečka Usseglio přijal v červenci oddíl své jméno, čímž tvoří jakousi výjimku ve jménech českých partyzánských oddílů v Itálii. Ty v poválečné dokumentaci nesou zpravidla jen jména svých velitelů.

Kletečkův oddíl bojově působil především v rámci italské 19. garibaldiovské partyzánské brigády v údolí Viú až do 28. srpna 1944, kdy ustoupil pod tlakem nacistů na území Francie. Zde se spojil s dalšími českými oddíly, aby jeho příslušníci byli posléze začleněni do řad Čs. samostatné obrněné brigády, obléhající nacistickou posádku přístavu Dunkerque, zatímco jejich velitel byl v říjnu 1944 odeslán do Velké Británie, kde později v československém tankovém výcvikovém středisku při britském školním pluku 54th Training Regiment RAC ve vojenském táboře Bernard Castle v hrabství Durham prodělal několikaměsíční tankový výcvik.

Do závěrečných bojů na frontě tak již nezasáhl, a po návratu do vlasti zůstal v aktivní službě v čs. armádě. Do výslužby odešel v 70. letech po dovršení věkové hranice v hodnosti podplukovníka tankových vojsk. Po roce 1989 žil v Karlových Varech v domově pro válečné veterány.

Jindřich Marek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha