Zemřel generál Imrich Gablech, jeden z posledních čs. válečných letců

Brigádní generál Imrich Gablech, jeden z aktérů proslulého úletu slovenských letců do Polska v červnu 1939, který přežil sovětský gulag a zažil léta poúnorových ústrků, zemřel ráno 16. prosince 2016 v Havlíčkově Brodě. Bylo mu 101 roků.

 

Tak jako většina budoucích poddůstojníků čs. letectva pocházel Imrich Gablech ze skromných poměrů. Narodil se 4. listopadu 1915 v obci Hrachoviště v okrese Trenčín do rodiny malorolníka a měl pět sourozenců. Vychodil obecnou školu v Hrachovišti a reálné gymnázium v Novém Městě nad Váhem. Rodina z něj chtěla mít kněze. Jakmile se ale roku 1936 dozvěděl o branné akci „Tisíc nových pilotů“, která měla zajistit republice větší množství leteckého dorostu, vše mělo být úplně jinak. Začal létat u Středoslovenského aeroklubu na letišti Tri Duby u Zvolena. K vojenskému letectvu narukoval v říjnu 1936 a byl zařazen k 64. letce Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika v Piešťanech. Po absolvování poddůstojnické školy v Prostějově a Chebu a povýšení na svobodníka se v říjnu 1937 stal pilotem 15. letky, která ze Žiliny létala s dvoumístnými pozorovacími dvouplošníky Letov Š-328.

Po rozpadu společného čs. státu se jako Slovák stal automaticky příslušníkem slovenské armády a v dubnu 1939 byl přemístěn zpátky k 64. letce do Piešťan. Dlouho se tam ale nezdržel. Náležel totiž k těm slovenským letcům, kteří se s rozpadem ČSR nesmířili, a společně s několika dalšími podobně smýšlejícími se dohodl na útěku do zahraničí. Dne 7. června 1939 spolu se sedmi dalšími poddůstojníky uletěl z Piešťan do sousedního Polska. „Pravděpodobný motiv činu byl nesouhlas s dnešními poměry a obava před trestem, který je čekal za protistátní činy, jichž se dopustili v noci z 3. na 4. června,“ napsal stručně a poměrně věrně velitel leteckého pluku, mjr. Karol Sojček. Narážel přitom na noční incident v piešťanské kavárně Central, kde čtyři z uprchlíků (čet. Ludovít Ivanič, jenž byl hlavou připravovaného úletu, dále čet. František Knotek, des. Jozef Káňa a des. Jozef Řehák) v povznesené náladě provolávali slávu SSSR a Stalinovi a dostali se do konfliktu s oblastním velitelem Hlinkovy gardy. Přestože úlet plánovali již předtím, incident jejich rozhodnutí urychlil.

Po dobrodružném přeletu hranic osm odvážných mužů úspěšně přistálo v Polsku – jedna osádka na Ab-101 na letišti v Krakově a zbylé tři na Letovech Š-328, včetně té Gablechovy v Deblinu. Dezerce osmi letců do státu, s nímž mělo Slovensko územní spory, představovala pořádný políček do tváře země, která teprve před necelými třemi měsíci získala státní samostatnost.

Slovenské úřady žádaly o vrácení letounů a vydání dezertérů. Polská strana to však odmítla s tím, že „z výslechů dotyčných vyplývá, že utekli ze Slovenska z politických důvodů a v této souvislosti jim přísluší na základě mezinárodních zvyklostí právo azylu na území Polska.“ Slovenská vojenská justice tedy uprchlíky postihla alespoň v nepřítomnosti. Rozsudkem Vojenského soudu v Bratislavě z března 1942 byli všichni in absentia degradováni a odsouzeni k těžkému žaláři na 20 roků. Po odvolání vojenského prokurátora jim byl v srpnu trest zvýšen na doživotní těžký žalář. Po válce, v březnu 1947 rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze byl verdikt pochopitelně zrušen v celém rozsahu.

Společně se svými druhy pak desátník Imrich Gablech v červenci 1939 vstoupil ve smluvním poměru do služeb polského letectva. Byl přidělen na leteckou základnu Deblin-Irena, kde se nacházelo Centrum Wyszkolenia Lotnictwa Nr. 1. Druhého dne války se mu jen s velkým štěstím podařilo vyváznout životem při německém bombardování tohoto letiště. S dopadajícími pumami za sebou dokázal ještě včas odstartovat a uniknout. Válka měla ovšem rychlý a jednoznačný spád. Navzdory sebevědomým prohlášením polská armáda nebyla připravena protivníkovi adekvátně čelit. Němečtí útočníci měli převahu nejen v moderní taktice, kvalitě výzbroje, ale i v živé síle, neboť Poláci nestačili dokončit mobilizaci. Především se však Polsko nacházelo v beznadějném strategickém postavení. Bylo obklíčeno ze všech stran: ze západu a severu Německem, z jihu Slovenskem (které dalo své území k dispozici německému spojenci a samo bylo prvním a určitou dobu i jeho jediným spojencem při tomto útoku) a z východu Sovětským svazem, jehož vojska na základě předchozí tajné německo-sovětské dohody, překročila polské hranice 17. září. Rozhodné anglo-francouzské ofenzívy na západní frontě se Polsko nedočkalo a jeho obrana se po několika týdnech zhroutila. Do víru těchto událostí plně zabředl i Imrich Gablech společně s desítkami dalších čs. letců, kteří sloužili u polského letectva. Při neustálých ústupech se dostal až k Lucku, kde byl 18. září 1939 zajat postupující Rudou armádou.

Následující bezmála dva roky pak strávil v různých zajateckých, internačních a pracovních táborech na území SSSR. Napsat, že tomu tak bylo „za velice těžkých podmínek“, by bylo nemístným eufemismem. Při doslova otrocké práci podle vlastních slov ztratil třicet kilogramů na váze a z podvýživy dokonce několikrát krátkodobě oslepl. Vysvobození se dočkal teprve po napadení SSSR nacistickým Německem. Konečně v září 1941 byl propuštěn a spolu s polskými letci odplul z přístavu Archangelsk do Velké Británie, kam dorazil 13. října 1941.

Byl přijat do řad Dobrovolnické zálohy královského letectva (RAF VR) a následně přemístěn do RAF Czechoslovak Depot ve Wilmslow. Po částečném zotavení z dosavadních útrap a po přezkoušení pilotních schopností byl určen k budoucímu zařazení na funkci pilota u 311. čs. bombardovací peruti. Z toho důvodu ho také zařadili k její operačně-výcvikové letce (No 1429 Czechoslovak Operational Training Flight). Nakonec byl však z výcviku vyřazen a bojové činnosti se ve Velké Británii nezúčastnil. Na vině byly zdravotní důvody, které patrně souvisely s jeho předchozím pobytem v sovětském zajetí a internaci. Následně pobýval v několika nemocničních zařízeních a výrokem lékařů byl nakonec uznán neschopným výkonné letecké služby.

Konečně dva roky po příjezdu do Velké Británie, v říjnu 1943 se pro něj nalezlo jiné zařazení. Stal se letištním kontrolorem (Airfield Controller). Příslušný kurz absolvoval u Airfield Controller School a v Course of Flying Control. Funkci letištního kontrolora (dispečera) pak až do konce války postupně vykonával na několika leteckých základnách, odkud operovali čs. stíhači: nejprve Ibsley, pak Coltishall, North Weald a nakonec Manston. Odtud pak čs. letectvo po skončení války vyrazilo z Velké Británie na cestu k domovu.

Svou službu v RAF ukončil počátkem srpna 1945 v britské hodnosti Flying Officer (nadporučík letectva) a v tomtéž měsíci se vrátil do vlasti v československé hodnosti podporučíka letectva v záloze. Za svou válečnou činnost byl postupně vyznamenán polským Krzyźem Walecznych (viz přiložená fotografie z dekorace, která proběhla 8. srpna 1944 v Londýně), Československou vojenskou pamětní medailí a Československou vojenskou medailí Za zásluhy II. stupně. Krátce po návratu do Československa, v průběhu roku 1946 obdržel ještě Československou medaili Za chrabrost a Československý válečný kříž 1939.

Po návratu do Československa opět vykonával funkci leteckého kontrolora. Nejprve u Leteckého dopravního pluku Hlavního štábu velitelství letectva na letišti Praha-Ruzyně, pak od června 1946 na Letecké základně 10 v Havlíčkově Brodě, kde až do února 1949 zároveň s tím konal i službu výkonného letce – pilota. Od srpna 1948 zde byl i zatímním velitelem LZ 10 a velitelem posádky. Mezitím ho v poměrně krátkém sledu několikrát povýšili: v lednu 1946 na poručíka letectva v záloze, v březnu na nadporučíka letectva v záloze, v srpnu 1946 na kapitána letectva v záloze a konečně v září 1947 na štábního kapitána letectva.

Ovšem plošné perzekuci bývalých příslušníků čs. letectva na Západě se v poúnorovém Československu nevyhnul. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou ze služebních důvodů, v květnu na dovolenou s čekaným a v listopadu 1949 z preventivních důvodů odeslán do výslužby v hodnosti štábního kapitána letectva.

V následujících trpkých dekádách pracoval v různých civilních profesích, které s jeho dřívější kvalifikací neměly mnoho společného: pět roků jako účetní v Čs. stavebních závodech n.p. Havlíčkův Brod, tři roky jako mzdový účetní v Pilníkárně n.p. Havlíčkův Brod, dva roky jako kontrolor pilníků v Železárnách Prostějov, n.p. Havlíčkův Brod a nakonec, celých devět roků jako skladník v n.p. Rico Havlíčkův Brod. Do důchodu odešel v listopadu 1970 po dovršení 55 roků věku.

Mezitím, v rámci rehabilitací v roce 1965 byl vyznamenán Řádem rudé hvězdy a zároveň povýšen na majora v záloze, o čtyři roky později na podplukovníka v záloze. V rámci polistopadových plošných rehabilitací bývalých „západních“ letců získal v roce 1991 hodnost plukovníka v.v. a v minulém roce 2015, u příležitosti svého stoletého životního jubilea dokonce brigádního generála v.v. Dostalo se mu i dalších poct: v roce 2009 z rukou prezidenta ČR obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny a o tři roky později mu velvyslanec Polské republiky v ČR předal Komandérský kříž za zásluhy Polské republiky. Jeho válečné vzpomínky „Hallo, airfield-control, go ahead!“ vyšly v roce 2005.

Pohřeb brigádního generála Imricha Gablecha, jenž zemřel jen šest týdnů po oslavě svých 101. narozenin, proběhne 28. prosince 2016 v Havlíčkově Brodě.

Jiří Rajlich

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha