Zima 1920 – legionářská odysea

Únor 1920 se zapsal do bohaté a dramatické historie čs. legií v Rusku pro legionářské veterány a jejich blízké především radostným faktem, že se po několika malých lodních transportech válečných invalidů a přestárlých vojáků začaly do vlasti konečně vracet jednotlivé pluky legií.

 

Šlo o dlouho připravovanou operaci, která má ve vojenské historii malé země bez moře své atraktivní místo. První transport z Vladivostoku vyplul se 139 legionáři-invalidy 15. ledna 1919 a poslední lodní transport legionářů opustil Vladivostok až 2. září 1920! Během této náročné evakuace bylo do Evropy převezeno 56 459 příslušníků čsl. legií a 11 191 dalších osob (převážně šlo o bývalé zajatce a předválečné české kolonisty v Rusku spolu se ženami a dětmi vojáků, jakož i na 2 000 občanů z dalších zemí střední Evropy). V Rusku však museli legionáři nechat přes 4 000 kamarádů, kteří zde během téměř šesti let bojů padli.

Domů se legionáři dostávali dvěma směry. Ten první – asijský – použila většina transportů s příležitostnými zastávkami jednotlivých lodí v přístavech v Japonsku, Číně, na Filipínách, v Singapuru, Cejlonu (dnešní Srí Lanka), Indii, Jemenu, Džibuti a Egyptě s cílem v italském Terstu.

Druhý – americký – směr měl několik variant. Po zastávce na Havajských ostrovech dále přes Panamský průplav a Atlantický oceán do evropských přístavů či vylodění v Kanadě (Vancouver) nebo USA (San Francisco a San Diego) a odtud vlakem na východní pobřeží do Quebeku, New Yorku či Norfolku, kde na legionáře čekaly jiné lodi, které je převezly do Marseille, Terstu, Brestu či Hamburku.

Tato trasa, kromě návštěvy havajského Honolulu, sice nebyla tak exotická, ale zážitky z ní stály také za to. Někteří legionáři mohli vidět pověstné Niagarské vodopády a na všechny potom, v kontrastu se zaostalým a válkou rozvráceným Ruskem, zapůsobily silným dojmem USA či Kanada, když mohli při prohlídkách objevovat výstavnost a moderní pohodlí tehdejších amerických velkoměst. Podle dobových zpráv si důstojným chováním čs. legionáři zajistili plné uznání amerických úřadů i patřičný respekt prostých Američanů.

Nejstarší legionářský útvar vzniklý z České družiny 1. čs. střelecký pluk Mistra Jana Husi se domů vydal jako první asijskou cestou v rámci 13. a 14. lodního transportu na japonské lodi YONAN-MARU a portugalské lodi TRAZ-OS-MONTES. Zatímco první část pluku v čele s jeho velitelem čtyřiadvacetiletým (!) podplukovníkem Karlem Kutlvašrem vyplula již 9. prosince, druhá poloviny vyrazila na dlouhou plavbu kolem poloviny světa o devět dní později.

Obě lodi s 2 436 příslušníky pluku, který se proslavil v bitvě u Zborova a v bojích s bolševiky na Volze, Uralu i sibiřské magistrále, vypluly z Vladivostoku obaleny ledem za mrazivých větrů, kdy se teplota pohybovala kolem -35 stupňů celsia, aby je po třídenní plavbě na jih u japonských břehů zastihlo příjemné jarní počasí. Později u Singapuru a v okolí rovníku se teploty pohybovaly kolem + 35 stupňů celsia. Rozdíl teplot při mořeplavbě československých legionářů se tak dostal na úroveň sedmdesáti stupňů!

První zastávkou lodi Yonan-Maru bylo Japonsko, kde české vojáky uvítala jarní pohoda: dozrávající citróny, pomeranče, kvetoucí kamelie a příjemná zeleň subtropické flóry. Některé legionáře nadchly nepřekonatelné a již později nikdy nepoznané služby japonských kněžek lásky. Ty méně bujnější více zaujaly pořádek, čistota a řád japonského života, které se tak ostře odlišovaly od ruských “pořádků”…

Zatímco první loď Yonan-Maru tráví vánoční svátky již v Singapuru, Traz-Os-Montes se svými legionáři Štědrý večer prožije v čínském Šanghaji na místní radnici při ryčném dixielandu amerických námořníků.

Následující plavba Indickým oceánem byla klidná a plná krásných vzpomínek. Kronikář pluku idylu zachytí těmito slovy: „Za vlahých nocí oplývá toto moře nádherou, celé vodní plochy svítí bledým fosforovým světlem. Ve dne doprovázejí lodě hejna ryb a bezstarostných delfínů. Nezapomenutelný dojem vyvolává zjev korálového ostrova, vyzdviženého z vodní hladiny tak jako by z pohádky a zahaleného v bujnou zeleň palem; byl to jeden z jižních ostrovů Lakadiv…“

Stejným zážitkem jsou však i zastavení v přístavech – Colombo, Džibuti či Port Said, kam druhý transport dorazil 27. ledna 1920. Domů to byl již jenom “kousek”, ale Středozemní moře, snad ze žárlivosti, se rozhodlo mládencům ze srdce Evropy předvést svou sílu. Silná bouře poblíž Kréty a nepříjemný vítr provázely obě lodi s československými vojáky až do Terstu, kde konečně 2. února 1920 opět legionáři po dlouhé době vstoupili na evropskou půdu.

Velká propagační cesta, kdy úslužní Číňané, udivení Malajci, pracovití Cejloňané, černošské děti v Džibuti či arabští obchodníci v Port Saidu slyšeli poprvé slovo “Čechoslovák”, skončila.

Následovala cesta vlakem do vlasti: slzy dojetí, polibky zmrzlé hroudy u Dolního Dvořiště a 8. února 1920 triumfální pochod Prahou k soše patrona pluku Mistra Jana Husi na Staroměstském náměstí. Pro 1. čs. střelecký pluk skončila veliká cesta. O pět dní po jeho pochodu Prahou vyplula z Vladivostoku první část 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad. Když některým mládencům v legionářských uniformách před válkou pan učitel vysvětloval slova Anabáze a Odysea, těžko mohli tušit, že téměř totéž prožijí jednou na vlastní kůži…

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha