Zpětné vazby vrchního velitele. Prezident Beneš na závěrečných cvičeních z roku 1937.

Srpen byl v meziválečném období dobou, kterou charakterizovala závěrečná cvičení čs. branné moci. Od roku 1936 se jich jako prezident účastnil též Edvard Beneš. Byla to pro něho vítaná příležitost, jak se v reálu přesvědčit o pokrocích v modernizaci armády.

+5

V roce 1937 sledoval nejen manévry jako takové, ale podstatný díl jeho zájmu poutaly též návštěvy opevnění, které se horečně budovalo na hranicích republiky. Co vše Beneš spatřil? S čím se podrobně seznámil? Právě to v základních obrysech dokumentuje tento příspěvek.

Vztah Edvarda Beneše k vojenství měl pro existenci československého státu klíčový význam. Z triumvirátu vedoucích osobností zahraničního národního odboje z let 1914‒1918 byl významně přítomen všude tam, kde se prosazovala nejen myšlenka ustavení národního státu, ale též vzniku politicky samostatné národní armády. Zažil měsíce a léta složitých jednání. Procítil ale i chvíle zadostiučinění. V době 1. světové války nejvýznamněji v prosinci 1917 po podpisu dekretu o Čs. autonomní armádě ve Francii a pak také v Darney 30. června následujícího roku, kdy nastoupeným řadám příslušníků 21. a 22. čs. střeleckého pluku sdělil doslova vysněnou zvěst o tom, že francouzská vláda uznává právo Čechoslováků na samostatný stát a Československou národní radu za základ příští vlády. Byl to on, koho Kramářův kabinet pověřil po vzniku republiky jednáním a zmocnil podpisovým právem ve věci dohod s francouzskou vládou zejména o vyslání Francouzské vojenské mise do Československé republiky. Důsledky příslušných dohod z ledna roku 1919, jež podepsal Georges Clemenceau a Edvard Beneš, dalekosáhle ovlivnily vývoj čs. branné moci v celém meziválečném období.

Ani ve 20. letech kontakt s vojenskou problematikou neztratil. Armádní záležitosti ovšem posuzoval z hlediska souvislostí tehdy vysoce aktuální otázky odzbrojení. Brzy se ale ukázalo, že vyjít vstříc jeho ideám a současně nedopustit oslabení obranyschopnosti vlastní země je jako smiřovat oheň s vodou. V posledních letech výkonu funkce ministra zahraničních věcí se stále intenzivněji věnoval schopnostem armády obstát v případě války. Od roku 1932 ji pokládal za vysoce pravděpodobnou, později stále více za nevyhnutelnou.

Datum 14. prosince 1935 bylo nepochybně velmi významné pro další směřování čs. státu. Ten den byl Edvard Beneš zvolen prezidentem republiky. Od počátku výkonu nejvyšší ústavní funkce věnoval maximální díl svého úsilí věcem obrany státu. Složitá doba to stále více vyžadovala. Zintenzivnil a prohloubil kontakt s vedoucími činiteli Ministerstva národní obrany a Hlavního štábu. Předsedal rozhodujícím schůzím Nejvyšší rady obrany státu. Podnikl návštěvy četných vojenských útvarů a ústavů. Podle vzpomínek očitých svědků se zajímal o vše do značné hloubky. Svým nelíčeným detailním průnikem do novinek vojenství mnohé překvapoval. Lišil se tím značně od svého předchůdce. Na každém kroku se však takto přesvědčoval o reálné úrovni a schopnostech armády klást odpor agresi. Poznání, které z toho plynulo, znamenalo značnou politickou a diplomatickou veličinu, s níž se operovalo před spojenci i potenciálními nepřáteli.

Právě letní měsíce poskytovaly prezidentovi výborné příležitosti k tomu, aby sledoval armádu při tom, co jí bylo nejvlastnější, tedy při nácviku bojové činnosti v podmínkách, jež se pochopitelně podle možností měly blížit reálnému boji. Zejména v srpnu se tradičně uskutečňovala závěrečná cvičení. Jejich rozsah se během meziválečných let měnil. Jako vrchní velitel sledoval v srpnu 1936 ve východních Čechách do té doby nejrozsáhlejší závěrečná cvičení. Jejich rozměr nebyl do konce samostatného státu překonán.

Po nabitém programu kontaktů s armádním prostředím z roku 1936 se Benešovy přímé styky s vojskem ustálily. Na významu ovšem nijak neklesly. Návštěvami konkrétních částí čs. branné moci skládal mozaiku poznatků a dojmů prostřednictvím dílčích zjištění. Širší a úplnější vhled mu ovšem poskytla opět závěrečná cvičení. V praxi mohl porovnávat teoretické reference, jež k němu plynuly přes Vojenskou kancelář prezidenta republiky (VKPR), s realitou.

Závěrečná cvičení z roku 1937

Cvičení z roku 1937 byla naplánována a uskutečněna v menším rozsahu, než grandiózní celoarmádní a fakticky celostátně pojatá prověrka z předcházejícího roku. Co je ještě od sebe odlišovalo, bylo to, že v létě roku 1937 již byly v mnohem větší míře než v předcházejícím období viditelné pokroky v modernizaci armády. Utváření příznivých, zejména finančních podmínek pro ně již náleželo do období Benešova prezidentství.

Závěrečná cvičení se v roce 1937 diferencovala na tři časové a prostorové části. V době od 17. do 19. srpna se cvičilo pod velením div.gen. Ing. Aloise Eliáše, velitele V. sboru, na západním Slovensku. Získávaly se zkušenosti s nasazením rychlých vyšších jednotek. Na severní Moravě proběhla cvičení od 24. do 26. srpna. Nejvyšším řídícím cvičení byl div.gen. Ing. Vojtěch Boris Luža, velitel IV. sboru. Kromě jiného se při nich testovala taktika nasazení a funkce služeb dvou proti sobě stojících divizí se zesílenými stavy, přičemž síla jedné se blížila válečným počtům. V jižních Čechách se cvičilo mezi 31. srpnem a 3. zářím. V tomto případě se řídícím cvičení stal div.gen. Emil Linhart, velitel I. sboru. Zde se zkoumalo společné nasazení klasických vyšších jednotek s rychlými jednotkami při křídelním střetu v pásmu jedné armády.

Letní manévry hojně sledovali zástupci nejvyšší politické exekutivy, parlamentních kruhů, regionálních státních a samosprávných orgánů a mnoho novinářů. Nescházeli ani pozoruhodní zahraniční hosté. Ze Švýcarska, jež se v té době z řady důvodu stále více zařazovalo do okruhu spřátelených států, přijel na jihočeská cvičení gen.-por. Jakob Labhart, náčelník Generálního štábu švýcarské armády. Doprovázel jej náčelník operačního oddělení pplk. Charles Dubois. Vzhledem k dobovým souvislostem scházeli zástupci německé a polské armády, dřívější tradiční členové specifické skupiny vojenských atašé.

Edvard Beneš zhlédl závěrečná cvičení na severní Moravě. Program měl velmi nabitý. Pražský hrad opustil se svým doprovodem krátce před sedmou hodinou ranní 22. srpna 1937. Zvláštní vlak, vypravený z Wilsonova nádraží, směřoval do Olomouce. Ještě předtím ovšem učinil zastávku Uherském Hradišti. Zde si Beneš prohlédl výstavu, dokumentující tento malebný kout Moravy, a pak sledoval program národopisné slavnosti. Odpoledne, ještě před odjezdem do Olomouce, se s ním rozloučila choť Hana, která se účastnila pouze civilního programu. Poté se vrátila do Sezimova Ústí. Po příjezdu a uvítání v hanácké metropoli byl prezident ubytován v rezidenci olomouckého arcibiskupa. Na několik příštích dnů se stala místem jeho odpočinku po náročném každodenním cestování.

Návštěva pevnostního díla v moravské bráně

Již následující den, 23. srpna, poslední den před zahájením severomoravských cvičení, došlo na první velmi silnou zpětnou vazbu Benešova úsilí ve prospěch obrany státu. Prezidentův zvláštní vlak vyjel časně zrána směrem k Moravské Ostravě, kam dorazil někdy kolem půl deváté. Dopoledne si Beneš prohlédl provozy Vítkovického horního a hutního těžířstva, mimo jiné též i se speciálním vojenským výrobním programem, a důlní dílo Ignát.

Po celý den jej doprovázel ministr národní obrany František Machník, generální inspektor branné moci arm.gen. Jan Syrový, náčelník Hlavního štábu arm.gen. Ludvík Krejčí a vedoucí činitelé vojenského a civilního úseku prezidentovy kanceláře. Prezidentova cesta se pochopitelně stala jednou z nejvýznamnějších událostí regionu. Slavnostního oběda, jenž se uskutečnil v závodním hotelu vítkovických železáren, se zúčastnila celá stovka osob, zejména průmyslníků, zástupců vojenských velitelství a útvarů, osobností veřejného politického života a místních státních a samosprávných orgánů.

Na odpoledne byl pro vrchního velitele připraven zvláštní program. Ve spolupráci s VKPR jej sestavilo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které již více než dva roky působilo jako specifická část Hlavního štábu. Prezident se suitou nejprve navštívil těžké opevnění u obce Antošovice, jež bylo vybudováno v rámci úseku Ženijního skupinového velitelství II Hlučín (ŽSV II Hlučín). Šlo o nejstarší a nejdokončenější pevnostní objekty. Jejich realizace začala již koncem roku 1935. Prezident si prohlédl izolované pěchotní sruby MO-S 7 „Antošovice“, jenž náležel do 1. stavebního podúseku Bohumín ŽSV II Hlučín a MO-S 9 „V Bažatnici“ z 2. stavebního podúseku Ludgeřovice téhož ŽSV. Oba objekty byly vyzbrojeny, obsazeny osádkou a vybaveny zbraněmi i dalším v té době již existujícím vnitřním vybavením. U prvního zmíněného objektu vrchního velitele očekával ředitel opevňovacích prací div.gen. Karel Husárek, velitel hraničářského pluku 4 plk.pěch. Jan Satorie s určenými příslušníky tohoto čerstvě postaveného zvláštního pevnostního útvaru.

Odtud prezidentská kolona přejela na rozestavěnou dělostřeleckou tvrz Smolkov. Zde si prezident prohlédl terénní situaci kolem tvrzových pěchotních srubů MO-Sm-S 40 „Nad silnicí“ a MO-Sm-S 42 „Nad Hájem“. Oba objekty byly vybetonovány již na podzim a v zimě předcházejícího roku a osazeny již i některými pancéřovými zvony. Krátce po betonáži Beneš zastihl dělostřelecký srub MO-Sm-S 39 „U trigonometu“. Prohlédl si i část podzemních prostor tvrze.

Ze Smolkova vedla cesta prezidentova zájezdu přes Štítinu, Kravaře a Kateřinky do Opavy. V posledně zmiňované oblasti prezident projížděl rozestavěnou linií těžkého opevnění, náležející již do úseku ŽSV IV Opava. Na závěr putování po opevnění ještě navštívil staveniště izolovaného pěchotního srubu OP-S 14 „U obrázku“, kde právě probíhala betonáž, trvající nepřetržitě od 20. srpna. Na všech navštívených místech mu byl podán odborný výklad.

Návštěva ostravského a opavského pevnostního úseku měla zásadní význam v tom, že se Beneš přesvědčil o pokrocích v úsecích, které měly pro obranu státu prioritní význam. Získal tak dosud nejdokonalejší představu o skutečných fortifikacích, určených pro boj. Opevnění ve finalizované podobě znal do té doby pouze z návštěvy pokusného pěchotního srubu CE, jenž byl vybudován na cílové ploše dělostřelecké střelnice Výcvikového tábora v Jincích. Prohlédl si jej a ukázkovou ostrou střelbu pevnostních zbraní zhlédl již 11. listopadu 1936.

Dva perné manévrové dny

Následující dva dny, tj. 24. a 25. srpna 1937, byl prezidentův program opět plně nabitý. Po celé dva dny sledoval dění v poli a navštěvoval vybrané části zbraní a služeb s reprezentativními ukázkami jejich výzbroje, technických prostředků a vybavení i pracovních metod. Severomoravská cvičení se uskutečnila podél všeobecné spojnice měst Česká Třebová a Přerov. Simulovaný střet dvou uskupení cvičících vojsk vymezovala oblast vyznačená Moravskou Třebovou, Bohuslavicemi, Jevíčkem a Konicemi. Kromě praktického ověření přijatých zásad polní služby útvarů služeb se nacvičovalo použití bojových chemických látek a obrany proti nim.

Výchozí situace byla stanovena tak, že útočící uskupení modrých, postupující od západu, dosáhlo 23. srpna 1937 zalesněné a hornaté oblasti na severojižní čáře Šilperk (dnes Štíty) ‒ Letovice (asi 30 km jižně Moravské Třebové). Prolomením obrany červených hodlalo proniknout přes Drahanskou vrchovinu do nížinného Hornomoravského úvalu.

Každá strana disponovala jednou divizí, složenou ze tří pěších pluků. Každý z nich byl vybaven rotou doprovodných zbraní. Obě měly též lehký dělostřelecký pluk o třech oddílech a jeden hrubý dělostřelecký oddíl. Divizní celek zbraní doplňoval v obou případech smíšený přezvědný oddíl. Tvořila jej jezdecká eskadrona a četa lehkých tanků. Letectvo reprezentovala u každé divize jedna pozorovací letka. Obě divize obdržely po jedné rotě velkých kulometů proti letadlům. Z hlediska útvarů zbraní měla lepší podmínky atakující modrá strana, jež dostala navíc posilové prostředky: tedy hraničářský prapor a horskou dělostřeleckou baterii. Mohla být též posílena ještě hrubým kanónovým oddílem. Pomocné zbraně reprezentoval u každé divize ještě dýmotvorný oddíl, ženijní rota a telegrafní prapor.

Z hlediska služeb modré uskupení v poli rozvinulo úplný divizní komplet služeb s úplnými válečnými počty, zatímco červení disponovali jen nejnutnější mírovou skladbou v omezeném rozsahu. Pokrýval pouze intendanční, zdravotní, veterinářskou službu a službu zásobování automobilními pohonnými hmotami.

Modří byli poněkud znevýhodněni nutností urychleně rozvinout celou válečnou síť služeb, přičemž se v praxi zkoumala funkce tohoto systému. Červení byli zase nuceni podnikat rozsáhlé transporty sil, které byly přisunuty do přifrontového pásma v oblasti Přerova a odtud přepravovány do pásma dotyku s nepřítelem. Modrá strana se pokusila použít na bojišti zadýmování, což se ovšem neprojevilo jako příliš přínosné. Její postup ztěžoval složitý terén a pružná obrana červených, kteří podnikali rovněž protiútoky. Za tři dny postoupila o 12 km.

Zkušenosti, získané při cvičeních z roku 1937, nebyly příliš překvapující. Spíše šlo o očekávatelná zjištění. Obecně se projevil nedostatek praktických zkušeností s nejnovější zavedenou organizací a také se způsoby nasazení nejnovějších prostředků. Problémy činila také organizace přesunů jednotek na silničních komunikacích. Kontakt vrchního velitele s cvičícími vojsky mohl být podle mínění VKPR v budoucnu ještě intenzivnější. Příště měl podle ní podnikat i neočekávané, dopředu neohlášené návštěvy útvarů.

Co tedy Beneš spatřil během dvou manévrových dnů?

Dne 24. srpna mu velitel cvičení div.gen. V. B. Luža podal výklad o základní situaci na bojišti a také o rozhodnutích velitelů obou zápolících uskupení. Následně zhlédl ukázku vybraných vzorů zbraní. Připraven byl mimo jiné velký kulomet proti letadlům, kanón proti útočné vozbě a prostředky dýmotvorného oddílu. Z vybraných pozorovatelen sledoval průběh simulovaného boje. Na stanovištích velitelů získal vhled do pracovních metod, jimiž štáby obou stran řešily nastalé situace.

Odpoledne mu byl předveden provoz regulačního nádraží, způsob nakládání se zásobami proviantu v polních podmínkách i činnost polních pekáren v Ústí nad Orlicí a polních jatek v České Třebové. Při návštěvách jednotlivých pracovišť služeb byl prezidentovi podán příslušný výklad.

Následující den, 25. srpna, došlo kromě návštěv štábů a pozorovatelen na ukázky funkce dalších útvarů služeb. Z toho důvodu byla připravena návštěva praporního, plukovního a divizního obvaziště i rozvinuté polní nemocnice. Následovala prohlídka vybraného divizního zbrojního parku a výdejny munice.

Fortifikace v Orlických horách z nadhledu i v detailu

Účast prezidenta republiky Edvarda Beneše na závěrečných cvičeních z roku 1937 lze interpretovat také jako specifickou rekognoskaci strategicky významného severního úseku státních hranic. Dokládají to rovněž události z 26. srpna 1937. V tento den ráno se vrchní velitel rozloučil s Olomoucí a zvláštním vlakem odjel do Hanušovic. Sestava jeho doprovodu byla obdobná jako při zájezdu do Moravské Ostravy. Z prezidentem ovšem tentokrát cestoval i ředitel opevňovacích prací div.gen. K. Husárek, což předznamenalo hlavní program dne.

Po příjezdu do cílové stanice prezident s doprovodem nasedl do luxusních limuzín, jejichž kolona se vydala po trase Hanušovice, Červený Potok, Králíky, Červená Voda na kótu 810 Suchý Vrch ke známé a nejen v tomto kraji vyhlášené Kramářově chatě. Na této cestě se Beneš přesvědčil o pokrocích, které zaznamenala výstavba linie těžkého opevnění v úseku ŽSV III Králíky. Tento prostor měl od počátku opevňovacích prací prioritu vzhledem k tomu, že uzavíral přístup ke strategické železnici, která spojovala české země se Slovenskem. Terén zde byl na těžišti obrany v okolí Králík otevřený, plochý, vhodný pro nasazení tanků, a tvořil přirozenou vstupní bránu z Kladska do Čech. Část těžkých objektů zde byla vybetonována v době od podzimu roku 1936, na jiných se v době Benešovy návštěvy ještě pracovalo. Prozatím scházely ještě pancéřové zvony a kopule, překážky, zbraně a vnitřní vybavení, ale i tak budované pásmo již vzbuzovalo respekt.

Z rozhledny Kramářovy chaty si vrchní velitel mohl učinit dokonalou představu o celé taktické situaci tohoto vysoce exponovaného úseku, jemuž dominovaly dělostřelecké tvrze Horka, Bouda a Adam, na nichž se právě horečně pracovalo. Staveniště první z nich se nacházelo výhodně při cestě prezidentské kolony na Suchý vrch. Druhá vyrůstala relativně nedaleko Kramářovy chaty a právě třetí se stala cílem odpolední návštěvy. Prezidentova kolona po slavnostním obědě opustila Suchý vrch a za krátko vystoupala přímo do prostoru staveniště dělostřelecké tvrze Adam, jejíž objekty byly seskupeny na relativně malém prostoru kolem stejnojmenné kóty.

Stavební práce na osmi povrchových tvrzových objektech se nacházely v různém stádiu rozpracovanosti. U některých právě probíhala nepřetržitá betonáž, jiné byly k vybetonování teprve připravovány. Intenzivně se pracovalo v podzemních prostorách. Šlo o jeden z nejnáročnějších realizovaných fortifikačních projektů. Fakt, že dělostřelecká tvrz Adam tvořila tečku Benešova putování po opevnění, nebylo náhodné. Tento mohutně dimenzovaný opěrný bod pevnostní linie měl zcela výjimečnou územní a taktikou pozici. S krásným prostředím Orlických hor a vůbec s krajem východních Čech se prezident rozloučil na nádraží v Žamberku, odkud se v pozdním odpoledni vrátil zvláštním vlakem do Prahy.

Ověřené předpoklady

Ojedinělou, ale přesto pozoruhodnou zpětnou vazbu prezidentovi republiky poskytl list Aloise Kuldiče, lesmistra v Kyšperku v Orlických horách. Podepsal jej jménem lesních zaměstnanců, kteří na základě povolení Kanceláře prezidenta republiky Beneše pozdravili lesnicko-loveckými fanfárami při příjezdu na Kramářovu chatu. V dopise se uvádělo: „Ač vojenské práce opevňovací krutě v život lesa nám svěřeného zasahují, přece toto obětování výsledků dlouholeté naší práce rádi přinášíme, neboť jsme si vědomi velkého významu obranného. My čeští pohraniční lesníci žijící ve stálém styku s obyvatelstvem vidíme již dnes výsledky, jak tyto práce morálně působí na obě národnosti. Stoupá pocit jistoty českého člověka a na druhé straně docíleno žádoucího respektu.“

Když Nejvyšší rada obrany státu na jaře roku 1936 rozhodovala za předsednictví prezidenta Edvarda Beneše o programu opevňovacích prací, bylo několikrát zdůrazněno, že fortifikace mají význam vojenský, ale i závažný politický akcent, orientovaný dovnitř i navenek. Čechy i demokratické Němce měl posílit v důvěře ve vládu a v její odhodlání bránit i nejvzdálenější kouty pohraničních hor. Beneš se v srpnu 1937 přesvědčil, že rozhodnutí z předcházejícího roku byla správná. Činorodost armády, jež se vyrovnávala s nároky moderního boje, a pokroky v opevňovacích pracích jej posilovaly ve víře, že v koalici se spojenci demokracie odolají náporu totalit.

Karel Straka