Brusilovova ofenzíva – 110 let od rakousko-uherské pohromy s dalekosáhlými následky

Během první světové války se východní fronta nikdy nestala hlavním dějištěm globálního zápasu dvou znepřátelených táborů, a tak se od dění na této vedlejší scéně války neočekával rozhodující střet. Ofenzivní operace carské ruské armády, zahájená 4. června 1916, však takovou ambici rozhodně měla. Ačkoli ji nenaplnila podle představ svého strůjce, způsobila habsburské monarchii stěží nahraditelné ztráty a navíc nenapravitelně poškodila její vojenské postavení a prestiž.

V roce 1916 Rusko plnilo své závazky vůči dohodovým spojencům, třebaže se stále vzpamatovávalo z fiaska předchozího roku. Když po napadení Verdunu Francouzi žádali o pomoc, carská ruská armáda zahájila v březnu u Naročského jezera mohutnou operaci v naději, že přivábí německé zálohy ze západní fronty. Naprosto však selhala, a to i navzdory více než čtyřnásobné ruské převaze a dvoudenní dělostřelecké přípravě. Její zdrcující neúspěch vzal ruskému vrchnímu velení elán a sebevědomí k dalším útočným podnikům.

Nadále trvající boje o Verdun a v květnu zahájená rakousko-uherská ofenzíva v Jižních Tyrolích stupňovaly tlak dohodových spojenců na Rusko, aby co nejdříve spustilo svoji zamýšlenou velkou letní ofenzívu. Tím, kdo se iniciativně chopil jejího plánování a kdo stěžejním způsobem ovlivnil její provedení, byl velitel Jihozápadního frontu generál jezdectva Alexej Alexejevič Brusilov. Za hlavní cíl ofenzívy určil Kovel, přičemž podpůrné útoky směřovaly proti městům Lvov, Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) a Černovice (Černivci). Úder tak měl zasáhnout převážně rakousko-uherské jednotky.

Recept na proražení nepřátelské obrany hledal Brusilov v překvapivém útoku po celé délce svého frontu dlouhého 480 km. Obránce neměl mít ani tušení, kam zasadit své zálohy. Dalším matoucím prvkem byla krátká, ale pečlivě připravená a přesná dělostřelecká příprava, jež na rozdíl od obvyklých dlouhých ostřelování protivníkovi neměla dát příležitost přisunout zálohy, ani evakuovat přední zákopy. Na poměry východní fronty neotřelý Brusilovův experiment dále spočíval ve využití infiltrační taktiky, jež vyčleňovala speciálně vycvičené úderné oddíly na čelo útoku. Těsně před vyražením se takřka všechny útočící jednotky podařilo skrytě soustředit v předních ruských postaveních, bezprostředně před hlavní nepřátelskou linií. Vzdálenost ke zteči tak leckde nebyla delší než 100–150 metrů.

Úder, jejž Rusové zahájili 4. června podle propozic, překonal představy zúčastněných, když na řadě míst c. a k. obránce doslova převálcoval. K rozhodujícímu strategickému průlomu ovšem nedošlo. Ruský útok se postupně vyčerpal a díky německému vedení se v dalších týdnech podařilo největší hrozbu zažehnat. Ofenzíva však odčerpala německé i rakousko-uherské síly od Verdunu i z Jižních Tyrol, což Dohodě významně pomohlo. Rakousko-uherskému vojsku uštědřila takovou ránu, že je definitivně odsoudila do role chráněnce závislého na svém německém patronovi. Rusové za svým vítězstvím vnímali znepokojivý stín vysokých ztrát, který živil nespokojenost v zázemí.

Tomáš Kykal