Československé odbojové hnutí a vstup USA do první světové války na jaře 1917

Na jaře roku 1917 vyhlásily Spojené státy americké válku Německu. Stalo se tak přesně 6. dubna 1917, po několika měsících stupňování bezohledné neomezené ponorkové války, kterou Německo zamýšlelo hospodářsky vyčerpat Velkou Británii a donutit ji tak k uzavření míru. Pro Dohodové mocnosti znamenal vstup nejmocnějšího z dosud neutrálních států do války na jejich straně nepochybně velkou vzpruhu. Zůstalo však otázkou, zda se ještě stačí přítomnost čerstvých amerických jednotek projevit na bojišti.

Účast USA ve válce představovala zlom i v práci účastníků prvního československého odboje ve Spojených státech, kterým se tak naskytly nové možnosti rozšíření své činnosti a propagace, jež plně využily v následujícím roce.

Počátky čs. odboje v USA byly složité. Přestože zde před válkou žilo velké množství krajanů, mnozí již byli národnostně odcizeni. Určitou nevýhodu představovala také roztříštěnost místních krajanských spolků.

Ústřední organizací, jež se vyslovila pro odboj vůči Rakousku-Uhersku a spolupráci s T. G. Masarykem, se stalo České národní sdružení, které vzniklo již v roce 1914. Během roku 1915 probíhalo postupné sjednocování dalších spolků a zejména byla navázána spolupráce se Slovenskou ligou v Americe, která vyústila v Clevelandskou dohodu o společném postupu v odboji a vytvoření budoucího Československého samostatného státu.

Z důvodu dlouho trvající neutrality USA se zde však československý odboj prosazoval jen pozvolna. Jedním z hlavních úkolů bylo získávat finanční prostředky pro odboj a Československou národní radu. Zejména zde se činnost krajanských sdružení v USA ukázala jako nenahraditelná. Z výnosu dobročinných bazarů, slavností, sbírek, různých přednášek a dobrovolné národní daně bylo v USA na podporu činnosti odboje získáno více než 1 500 000 dolarů.

Dalším důležitým úkolem bylo vyvíjet politicko-propagační činnost na americkou veřejnost a zprvu neutrální americké úřady. Splnění tohoto cíle však bylo složité, neboť prezident USA Woodrow Wilson a jeho administrativa se až do německého vyhlášení neomezené ponorkové války vyslovovali spíše pro brzké ukončení konfliktu a uzavření míru mezi znepřátelenými státy. Situace se začala pozvolna měnit právě po vstupu USA do války.

Již koncem května 1917 přijel do USA Milan Rastislav Štefánik a rozeběhla se jednání mezi americkými úřady a ČSNR o povolení náboru dobrovolníků pro nově se tvořící jednotky československých legií ve Francii. Jednání s úřady byla nakonec korunována úspěchem a hlavní odvodní kancelář pro čs. armádu ve Francii byla zřízena ve Stamfordu. Přesto nábor zaostal za Štefánikovým očekáváním. Mnoho krajanů totiž bylo ještě před koncem jednání mobilizováno, nebo vstoupilo dobrovolně do americké armády (celkově do armády USA nastoupilo podle dostupných informací asi 40 000 krajanů narozených v Americe). Přesto se výsledky náboru projevily již na podzim 1917.

První dobrovolníci po absolvování krátkého branného výcviku odjížděli do Francie již v listopadu 1917. Stali se součástí formujících se 21. a 22. čs. střeleckých pluků, které byly po intenzivním výcviku v rámci Čs. střelecké brigády ve Francii nasazeny na západní frontě, kde prodělaly těžké boje u Terronu a Vouzieres. Z dalších dobrovolníků po ukončení první světové války vznikly 23. a 24. čs. střelecké pluky, které se potom zúčastnily prvních bojů nové republiky na Těšínsku proti Polsku a na Slovensku proti Maďarsku. Celkem se do československého vojska přihlásilo dobrovolně téměř 3 000 mužů.

Přestože se vstupem USA do první světové války čs. odboji ve Spojených státech uvolnily ruce a mohl se již plně věnovat své činnosti, cesta k uznání nezávislého čs. státu byla ještě dlouhá. Ani prezident Willson, ani většina ostatních státníků Dohody v této době zatím ještě nepočítala s rozbitím Rakousko-Uherska a stále doufali, že by bylo možné Habsburskou monarchii přimět k separátnímu míru.  Přesto Československé odbojové hnutí v USA v prezidentu Wilsonovi nakonec získalo silného zastánce práva na sebeurčení národů, jenž se stal jedním z jeho hlavních argumentů v boji za nezávislost.

Petr Matějček