Československý dobrovolnický sbor – zajatci a jejich organizace v kontextu utváření čs. odboje v Itálii v roce 1917

Československý dobrovolnický sbor – zajatci a jejich organizace v kontextu utváření čs. odboje v Itálii v roce 1917

17. 01. 2022

Po otevření italské fronty v květnu 1915 se v zajateckých táborech rozesetých po celé Itálii postupně hromadili zajatí Češi a Slováci. Ke smůle československého zahraničního odboje však jejich potenciál zůstával dlouho nevyužit. Teprve s rozhodnutím soustředit zajatce do táborů podle národností se mohla organizačně projevit spontánní snaha mnohých zajatců zapojit se do boje za samostatný československý stát. Před 105 lety vznikl v táboře Santa Maria Capua Vetere Český, později Československý dobrovolnický sbor, jenž svépomocí připravoval půdu pro vybudování čs. legie v Itálii – druhé nejpočetnější složky zahraniční armády novopečeného státu.

Marginální – asi tak by se daly jedním slovem postihnout česko-italské vazby před první světovou válkou. V předvečer války tu pobývalo odhadem nejvýše 500 Čechů a Slováků; většinou úředníci, drobní řemeslníci, ženy vychovatelky či služebné, kněží, učenci i výtvarníci. Žili roztroušeně, nestýkali se a často o sobě nevěděli. Společného měli jen to, že nikdo z nich nestál na společenském žebříčku příliš vysoko ani neměl vazby na politické nebo vládní kruhy.

Po vyhlášení války v květnu 1915 se většina krajanů vrátila do Rakouska-Uherska. V zemi zůstalo něco přes 200 lidí, které jako příslušníky nepřátelské ciziny čekala internace. Pro italské úřady a Italy byl složitý národnostní obraz habsburské monarchie nesrozumitelný, a tak vesměs nerozlišovali mezi pojmy Čech, Chorvat, Slovinec nebo Maďar. Všichni byli nepřáteli – „austriaci“. Paradoxní bylo, že teprve díky internaci se zbylí krajané začali seznamovat a vzájemně stýkat. Na Apeninském poloostrově, kde zcela scházelo krajanské zázemí, byly předpoklady pro založení odbojové akce mnohem horší než v Rusku, ve Francii či USA.

 

Střezte se zajetí!

Bojové působení českých vojáků v řadách rakousko-uherské branné moci na italském bojišti nezná flagrantní selhání podobná těm z východní fronty, kdy v zajetí končily po nepřesvědčivém odporu celé prapory pluků doplňovaných z českých zemí. Jedním z vlivných faktorů, jenž na vojáky působil na italské frontě, byl nezpochybněný propagandou vykonstruovaný obraz nepřítele.

Po vyhlášení války se česká veřejnost o Itálii dozvídala z oficiálního tisku i propagačních tiskovin jako o sobecké a věrolomné mocnosti. Italští vojáci byli vylíčeni jako proradní barbaři, kteří s oblibou dobíjejí raněné, italské zajatecké tábory byly popisovány jako zařízení určená k likvidaci zajatců.

Pod tímto vlivem neměli Češi důvod získat k Italům jakékoli sympatie. Naopak. Ve vzpomínkách českých vojáků nezřídka najdeme i pohrdlivá a výsměšná vyjádření na účet bojových kvalit italských vojáků – vzdát se takovému nepříteli muži vnímali jako potupu a zvolit nejistý osud válečného zajatce v neznámé Itálii považovali za příliš riskantní. Bojovou motivaci českých vojáků na sočské frontě posilovala i interpretace těchto bojů jako obrany teritoria obývaného Slovany (Slovinci) proti románské expanzi.

Na českého vojáka nasazeného na italském bojišti nepůsobily obdobné city, které mu usnadňovaly cestu do zajetí na ruské frontě: tj. příznivý vztah k Rusku, vědomí slovanské sounáležitosti, sokolská myšlenka… Bariéra vystavěná mezi českým a italským živlem mohla být stěží větší.

Ke slovu přišly i obecné faktory odstrašení, jimiž c. a k. armáda ve svých publikacích apelovala na své vojáky, aby se vyvarovali zajetí:

„…Velkým neštěstím pro hodné vojíny jest, octne-li se ve válečném zajetí. Bída a strádání, jež ho tam čekají, jsou značně větší než v poli. Zkouší ponejvíce surového a nelidského zacházení a zákeřné nemoci zahubí tisíce vojínů. Daleko od vlasti a neznám leží pak někde v cizí zemi a nenajde se milující ruky, jež by zdobila jeho hrob květinami. Jistě bolestná myšlenka pro všecky jeho milé.

Než i nejhodnějším vojínům se může přihoditi, že upadnou do zajetí. Též v tom případě musí zůstati pamětliv své svaté přísahy, již složil. Nesmí odpověděti na žádnou otázku, jež by mohla poškoditi jeho vlasť a druhy. Byla by to ničemná zrada a zradu odměňuje i nepřítel opovržením…

„…Vojíni, kteří upadli nezraněni do zajetí musejí se po svém návratu ze zajetí zodpovídat. Pro vojína, upadnuvšího nevinně do zajetí, jest toto zodpovídání lehké. Tím těžší tresty a právní následky stihnou však vojína, jemuž dokázána by byla vina na jeho zajetí. On sám i celá jeho rodina musí za to trpce pykati. Proto raději padnouti v čestném boji za císaře, krále a vlast, než upadnouti v hanebné zajetí.“

Neopomenutelným činitelem, který bránil snadnému zajetí na italském bojišti, byl i charakter zdejších pozičních bojů v obtížném terénu, vyznačujících se neprostupností fronty, vysokou koncentrací bojujících jednotek i velkou intenzitou nasazení dělostřelectva.

 

Podmínky v italském zajetí

Jak popisovali Češi své dojmy z italského zajetí? Převládajícími emocemi byla úleva a překvapení v pozitivním smyslu. Obraz nepřítele namalovaný c. a k. propagandou se většinou diametrálně lišil od toho, co zajatci na vlastní oči viděli. Překvapila je materiální hojnost na italské straně i vlídnost a benevolence italských vojáků.

Poměry v zajateckých táborech se samozřejmě lišily případ od případu – podle lokality, podle přísnosti velitele tábora. Většina svědectví však shodně uvádí, že z hlediska stravy (vzpomínali na bílý chléb!), ošacení a hygieny se Italové o své zajatce starali mnohem lépe než Rakousko-Uhersko o své vojáky na frontě. Docházelo jim, že takto nevypadá země před porážkou. Naopak se jim jako neudržitelná začala jevit situace podunajské monarchie.

Přesné informace o tom, kolik Čechů skončilo v italském zajetí, nejsou známy. Máme pouze kvalifikované odhady, které uvádějí, že na konci roku 1916 bylo v Itálii maximálně 15 000 – 20 000 Čechů a Slováků. Z tohoto počtu jen asi polovina – tj. kolem 10 000 – padla do zajetí na italském bojišti, ti ostatní byli původně zajatci ze Srbska, kteří přežili velký srbský ústup, byli předáni Italům a odvezeni na ostrov Asinara. C. a k. armádní statistika uvádí, že na italském bojišti do konce roku 1916 padlo do zajetí, nebo se stalo nezvěstnými 125 623 vojenských osob.

Byť není ověřitelné, kolik z nich nakonec skončilo v italských zajateckých táborech, oněch přibližných 10 000 Čechů a Slováků by tvořilo 8 % z uvedené cifry zajatých a nezvěstných. Při zhruba 13% podílu Čechů v řadách celé c. a k. armády lze usuzovat, že množství Čechů mezi rakousko-uherskými zajatci v Itálii bylo přiměřené a rozhodně nesignalizuje zvýšenou ochotu českých vojáků dát se zajmout.

Táborový režim nebyl všude stejný. Společné bylo právo jedenkrát týdně psát domů, stejně jako přijímat balíčky, peníze a dopisy, samozřejmě cenzurované. V některých táborech byl přístup k informacím, k dennímu tisku povolen, jinde přísně zakázán. Zajatci nemuseli pracovat, jen udržovat pořádek v táboře. Řemeslníci si mohli přivydělat peníze navíc prací pro táborovou správu. Zajatci se například podivovali nad tím, že si ani nemuseli sami prát – o to se staraly najaté pradleny. Ve Fonte d`Amore dokonce velitelství tábora nařídilo po obědě spánek na lůžku do 15 hodin. Jak situaci komentoval ve svých vzpomínkách Bohumil Dítě: „Tedy nikoli těžké práce a pozvolné umírání v nezdravých dolech na síru, jak nám říkali v Rakousku!“

 

Klopotné začátky čs. odboje v Itálii

S novými zajatci se do táborů dostávaly i zvěsti o působení T. G. Masaryka a o existenci čs. vojenských jednotek v Rusku nebo ve Francii. O tuto činnost byl mezi českými zajatci živý zájem, u Slováků znatelně menší, ale chuť vrátit se na frontu zprvu chyběla všem. V Itálii bylo během války na 200–300 zajateckých táborů, minimálně ve třiceti z nich byli internování Češi a Slováci. Podmínky pro založení čs. odboje v Itálii byly mimořádně nepříznivé. Zajatci byli rozeseti po celé zemi a neexistoval činitel, který by je koordinoval.

V létě 1916 začala v Římě působit kancelář ing. Karla Veselého, která si vzala na starost zvýšit u italské veřejnosti povědomí o českých zemích, českém národě, jeho historii a kultuře. Později se stala tiskovou kanceláří, zásobující italský tisk zprávami o všem českém, resp. československém, a nakonec odbočkou Československé národní rady. Právě Veselému se podařilo italské úřady přesvědčit, aby rakousko-uherské zajatce do táborů rozdělovali podle národností. K soustřeďování zajatců české národnosti docházelo od podzimu 1916 a byť tento proces probíhal pomalu a nikdy nebyl zcela dokončen, znamenal významný krok, doslova základní předpoklad pro zrod zajateckého hnutí.

Čs. odboj potřeboval zorganizovat armádu, která by se aktivně zapojila do bojů proti Ústředním mocnostem, ale na počátku roku 1917 nebyly vyhlídky pro její ustavení příliš nadějné. Ve Francii nebylo z koho ji vytvářet a v Rusku, kde byl dostatek lidí, vlastní hnutí ochromovaly silné vnitřní rozpory, nehledě na fakt, že carské úřady neměly zájem na působení autonomních českých částí. To vše zvyšovalo význam Itálie, se kterou vedení čs. odboje původně vůbec nepočítalo. Měla však silný zajatecký potenciál, a tak už na jaře 1916 navštívil Itálii M. R. Štefánik a při své diplomatické misi také jako letec rozhazoval nad frontou propagační letáky vyzývající Čechy i Slováky k dezercím ve jménu vytvoření „samostatného československého státu“.

Italové na čs. odbojové snahy pohlíželi se shovívavým despektem. Italský diplomat v Paříži sděloval v létě 1917 ministru zahraničí Sonninovi, že „členové [Československé národní] rady jsou sice ctěni, ale jsou pojímáni spíše jako utopisté, jimž chybí smysl pro praktičnost. Vládne zde jistá skepse, pokud jde o možnost dosažení českých ideálů, které ostatně Francouze nijak nezajímají.“

Postoj k Rakousku-Uhersku rozděloval obyvatele zajateckých táborů: mnohé Čechy lákal odboj a představa samostatného státu (loajální zůstávali většinou vyšší šarže), Němci a Maďaři neloajálním Čechům hrozili perzekucí po skončení války, Slováci se k Čechům zatím příliš nehlásili a podléhali vlivu Maďarů; Poláci, Rumuni a Dalmatinci se chovali pasivně. V listopadu 1916 italské ministerstvo války obeslalo zajatecké tábory dotazníkem, aby se dobrovolně hlásili zajatci ochotní bojovat proti Rakousku-Uhersku. Do některých táborů se dotazníky vůbec nedostaly, jinde je rozdávali s výhrůžkami Němci a Maďaři.

Z celé Itálie se přihlásilo jen něco málo přes 100 Čechů a Srbů. Mezi skupinami Čechů na jedné straně a Němců s Maďary na straně druhé docházelo ke střetům, velmi prudkým a násilným, při nichž létalo i kamení a blýskaly se čepele nožů. Přemístění Čechů do zvláštních táborů mělo praktický užitek i v zájmu udržení pořádku. Když však došlo na transporty, někteří Češi z obav o svůj další osud zapírali svoji národnost a hlásili se za Rakušany, Moravany a dokonce Němce.

 

Československý dobrovolnický sbor

Soustředění zajatců české národnosti brzy přineslo své ovoce. V zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere založily 15. ledna 1917 tři desítky českých zajatců organizaci pojmenovanou Český dobrovolnický sbor (ČDS; později se s ohledem na zájmy společného odboje stal i nominálně československým). Tito muži byli pro monarchii ztraceni, definitivně se rozešli s Rakouskem-Uherskem, proti němuž byli odhodláni bojovat se zbraní v ruce za samostatný československý stát. Předsedou se stal Jan Čapek a ihned byl zahájen nábor. Od ostatních zajatců se dobrovolníci viditelně odlišovali červenobílými stužkami na čepicích, tykali si a oslovovali se bratře po vzoru Sokolů. Šlo o spontánní čin hrstky přesvědčených vlastenců. Sbor bojoval nejprve s pasivitou zajateckého života: angažoval se v osvětové činnosti, vydával časopis, organizoval branný tělocvik, podněcoval sportovní a kulturní aktivity.

Náborovou situaci sboru zlepšila lednová deklarace válečných cílů Dohody, v níž se zmiňovalo „osvobození – mimo jiné – Čechů a Slováků z cizího panství“ Vazba na pařížskou Československou národní radu (ČSNR) a zásilky propagačních materiálů z tohoto centra čs. odboje dodaly organizaci oficiální ráz. Zatímco ke konci ledna 1917 čítal sbor 206 dobrovolníků, do konce března jejich počet stoupnul na 368. V dubnu přijel do tábora delegát ČSNR, který netrpělivým dobrovolníkům přinesl pesimistickou zprávu, že na výstavbu vojska je třeba dále čekat. Hromadný nápor zájemců o členství přinesly zprávy z domova – manifest českých spisovatelů, který apeloval na české poslance, aby v nově svolané Říšské radě hájili zájmy českého národa.

V této době si sbor ještě nevedl podrobnou členskou statistiku, ale počet jeho členů už překročil první tisícovku. Vztahy mezi dobrovolníky a ostatními zajatci se však vyhrocovaly a poměry v táboře se vlivem politické činnosti stávaly velmi rozjitřené. Nebylo divu, že mnohý zajatec se raději hlásil na zemědělské práce mimo tábor.

Novým místem soustředění českých a slovenských zajatců se stala Certosa di Padula, středověký klášter v horách provincie Salerno. V létě 1917 se sem přesunul i Československý dobrovolnický sbor. Byť zprvu narážel na překážky a nepochopení velitelství tábora, pokračoval ve své osvětové a agitační práci. Podle pamětníků zaznamenala velký ohlas uspořádaná manifestační vernisáž alegorického obrazu „Za svobodu“ od Břetislava Bartoše.

V táborovém životě byli dobrovolníci jednoznačně protěžováni, zatímco „nedobrovolníci“ údajně neměli zastání. Prví žili v blahobytu, druzí strádali. To působilo nepřátelskou atmosféru, ostré konflikty a mělo také za následek, že do řad sboru vstupovali zajatci z ryze zištných důvodů – kvůli zlepšení životních podmínek, získání nároku na podporu v nemoci… atd. Druzí žádali o přeložení jinam. Jak vzpomínal jeden z pamětníků: „…Mnoho Čechů i Slováků nechtělo přistoupit do legie. Nastaly rvačky velmi vážné, pak se i donucovali přísně. Docházelo až ke srážkám krvavým i smrtelným. Pak byl tábor rozdělen na dva díly – legie a nelegie…“

 

Cenné údaje z jedné statistiky

Kdo vlastně byli tito dobrovolníci? Podle dochované podrobné statistiky k 10. říjnu 1917 čítal sbor 3195 členů. Z nich bylo podle povolání (viz přiložený graf):

1 956 řemeslníků (většina nesamostatných),

536 dělníků (nekvalifikovaných),

454 zemědělců (většina dělníků)

129 studujících, učitelů a akademiků

120 úředníků (hlavně úředníci soukromí, v tom pomocný personál kancelářský a zřízenci)

Příznačné je, že mezi nimi najdeme jen minimální zastoupení majitelů hospodářství. Tyto muže od dobrovolnictví odrazovala oprávněná obava, že jim stát, jakožto zrádcům, jejich rodový majetek zkonfiskuje.

Mezi dobrovolníky bylo pouze 470 ženatých mužů (14,7 %). Nevíme sice, kolik z nich mělo děti, ale jisté je, že drtivě převažovali muži bez závazků, na jejichž rozhodování neměly vliv ohledy na zaopatření manželky a potomků.

Z údajů o posledním bydlišti dobrovolníků (viz přiložený graf) vyplývá, že více než ¾ jich žilo v Čechách. Jakou roli tu hrála větší ochota Čechů – religiózně nejvlažnější skupiny zajatců – zříci se institutu veskrze kanonické vojenské přísahy? Jen hrstka přihlášených Slováků (18) potvrzuje jejich prozatím vlažný zájem o projekt československého státu, kdy více se sešlo i vídeňských Čechů (25).

O lecčem vypovídá rovněž věková skladba dobrovolníků (viz přiložený graf). Necelou ¼ tvořili nejmladší jedinci ve věku od 18 do 20 let, téměř polovina členstva spadala do věkové kategorie 21–25 let a celkově přes 85 % členů nepřesahovalo věk 30 let. Svědčí to o skutečnosti, že úděl zrádců Rakouska-Uherska na sebe byli ochotnější vzít muži, kteří toho doma neměli moc co ztratit, ať šlo o kariéru nebo majetek, či ohrozit své nejbližší.

Pro představu o celkovém složení osazenstva padulského tábora, ještě koncem roku 1917 převažovali „nedobrovolníci“ v počtu cca 12 000 nad 4086 členy ČDS (stav k 9. lednu. 1918). Poslední údaj o počtu členů se zastavil na 9688 dobrovolnících.

 

Ještě není vyhráno…

Klíčová jednání představitelů Československé národní rady s italskou vládou a vysokými armádními představiteli se vlekla a nepřinášela kýžený výsledek – oficiální povolení k budování čs. jednotek. To v řadách dobrovolníků působilo zklamání. Nedělejme si iluze, v očích tehdejších italských vojenských úřadů nebyl Československý dobrovolnický sbor ničím jiným než zajateckým výborem – trpěnou organizací nepřátelských vojáků, jíž náleželo starat se hlavně o pořádek v táboře. Na její četné žádosti o postavení vojska proto úřady vůbec neodpovídaly. Muselo dojít k radikální změně situace.

Až teprve krize po porážce u Caporetta na podzim 1917, jež paralyzovala celou Itálii, a mediální zviditelnění československých aspirací, přiměly italskou vládu k oficiální podpoře čs. odbojové akce. Přesto si na průlomovou dohodu o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii musela ČSNR počkat až do dubna 1918.

Tomáš Kykal

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…