František Machník

Místopředseda branného výboru Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, ministr národní obrany.

Machníkovo politické zaměření bylo ovlivněno společenskými podmínkami, v nichž prožil léta dospívání ve svém rodišti, venkovských Nebřehovicích na Strakonicku. Gymnaziální studia strávil v Českých Budějovicích. Jeho profesní zaměření plynulo z absolutoria vysokoškolských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dosáhl pedagogické aprobace pro vyučování českému a německému jazyku. Politicky byl organizován od mládí v agrární straně, kde se stal spoluzakladatelem a prvním jednatelem Sdružení agrárních akademiků. Pedagogicky byl činný v Chrudimi a v Klatovech. V Klatovech začal působit ve funkci župního důvěrníka Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu ve volebním kraji Plzeň. Nikdy se nestal vojákem, i když se v roce 1919 dobrovolně přihlásil k vojenské službě v chrudimské skupině Sokola, ale do československé armády povolán nebyl.

V roce 1929 jej zvolili do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, kde se stal místopředsedou branného výboru. Jako jeho člen věnoval od počátku pozornost všem otázkám, spjatým s československou armádou. Do ústavní funkce ministra národní obrany jej Tomáš Garrigue Masaryk, prezident republiky, jmenoval 4. června 1935. Z titulu své vládní funkce se stal členem širšího i užšího předsednictva agrární strany, tedy jejích nejvyšších orgánů. Svou osobností zaštiťoval všechna zásadní rozhodnutí v oblasti intenzivní výstavby moderní armády.

Ministerstvo národní obrany vedl v době intenzivní modernizace československé branné moci. Zasedal v Nejvyšší radě obrany státu. Usilovně podporoval návrhy a požadavky Hlavního štábu. Účelně spolupracoval s jeho náčelníkem arm.gen. Ludvíkem Krejčím (ve funkci v letech 1933‒1939). Velice dobré vztahy měl v těchto souvislostech s prezidentem republiky Edvardem Benešem. Shodoval se s ním v zájmu o modernizaci armády.

V kolegium vlády Milana Hodži setrval až do 22. září 1938, kdy tento kabinet podal demisi pod tlakem kritické mezinárodní a vnitřní situace. Mnichov a jeho následky těžce nesl a považoval je za hlubokou osobní tragédii. Před rozbitím Česko-slovenské republiky se do nejvyšší exekutivy již nevrátil. V období Druhé republiky byl politicky činný jako člen Strany národní jednoty (SNJ). Za německé okupace se zapojil do odboje. Kvůli tomu byl v roce 1943 zatčen a 26. února 1944 odsouzen k trestu smrti. Dne 9. září téhož roku byl verdikt změněn na trest deseti let v káznici. Vězněn byl v Ebrachu a v koncentračním táboře Straubing.

Po osvobození jej předmnichovská příslušnost k agrární straně a také zapojení do SNJ stigmatizovalo natolik, že byl v červnu 1945 zatčen. Domnělé ústupky Sudetoněmecké straně, které měly poškodit zájmy obrany státu, se ale neprokázaly, a tak byl na jaře 1947 zbaven všech obvinění. Ani to však nebyl konec útrapám, jež poznamenaly jeho život prakticky od počátku německé okupace.

Po únoru 1948 se na něho zaměřila komunistická moc, neboť náležel k dříve vysoce exponovaným osobnostem agrární strany. V roce 1952 byl odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody na základě vykonstruovaných obvinění ze zločinu velezrady. Komunistická justice v rámci soudního procesu mimo jiné zcela zdeformovala Machníkovy zásluhy z doby výkonu ministerské funkce, když jej osočovala z protisovětských úkladů. Na jaře 1953 byl amnestován po smrti Klementa Gottwalda a po nástupu Antonína Zápotockého do funkce prezidenta republiky. Léta věznění, s tím spojené útrapy a ústrky v občanském životě zanechaly závažný otisk na Machníkově zdravotním stavu. Do širšího povědomí veřejnosti se jeho jméno opět dostalo až po listopadu 1989.

Karel Straka