Opomíjené zázemí - Zabezpečení oprav prostředků pozemního vojska československé branné moci mezi dvěma světovými válkami

V dějinách válek a vojenského umění zpravidla vynikají výkony prvosledových jednotek. Právem. Ve srovnání s tím se týlové složky berou jako cosi samozřejmého, co tu bylo prakticky stále k dispozici, když se v boji dařilo, anebo když štěstěna nepřála. Optimální funkce týlu ale nebyla a není samozřejmostí za všech okolností. Je to naprostá nezbytnost pro fungování armád v míru, tím spíš v podmínkách válečného nasazení. Tento příspěvek podává základní přehled opravárenských složek československé branné moci v meziválečném období.

Opravárenské zázemí československé branné moci v letech 1918–1927

Technické a opravárenské zázemí československé branné moci se vyvíjelo v závislosti na vývoji její celkové mírové organizace. Předmětný sektor byl od vzniku samostatného státu do počátku roku 1922 přičleněn k dělostřelectvu. Následně náležel k samostatné zbrojní službě, která tvořila součást armádních technických služeb.

Československá republika zdědila nahodilou strukturu původních rakousko-uherských dělostřeleckých zbrojnic. Šlo o přechodné provizorium, které nemohlo trvale vyhovovat. Na počátku roku 1920 vznikl na Ministerstvu národní obrany ucelený plán budování zbrojně-technického zázemí branné moci, jenž vycházel z potřeb výstavby její mírové organizace. Cíl zmíněného plánu spočíval v tom, aby každý z dvanácti divizních obvodů disponoval vlastní opravárenskou složkou zbrojní služby. Realizace zmíněného záměru probíhala v letech 1920–1922.

Výsledná struktura měla následující podobu, která trvala do reorganizace z 1. ledna 1928. Orgány zbrojní služby řídilo Ministerstvo národní obrany prostřednictvím zemských vojenských velitelství. V Praze vznikl Hlavní zbrojní sklad. V obvodech divizí působilo 12 zbrojnic. Prvních osm vzniklo v období od ledna do 1919 do března 1921. Byla to Divizní zbrojnice č. 1 (Hostivice), č. 2 (Plzeň), č. 3 (Terezín), č. 4 (Josefov), č. 5 (Rudolfov), č. 6 (Brno), č. 7 (Olomouc) a č. 8 (Hranice). Zbylé čtyři působily od prosince 1921. Šlo o divizní zbrojnice č. 9 (Leopoldov), č. 10 (rovněž Leopoldov), č. 11 (Ružomberok, od ledna 1922 Košice) a č. 12 (Ružmberok). S těmito zbrojnicemi bylo počátkem roku 1922 sloučeno 12 původně samostatných dělostřeleckých zbrojních dílen.

Opravárenská činnost tvořila jeden z charakteristických atributů automobilní služby. V červnu 1920 byla v Praze ustavena Automobilní zbrojovka. Její úkoly spočívaly v oblasti přejímacích procedur, částečně výroby, testování a oprav vozidel vojenské správy. Od roku 1922 působila v Trenčíně Odbočka Automobilní zbrojovky, která byla určena k výkonu automobilní služby ve východní části republiky.

Opravárenské zázemí československé branné moci v letech 1928–1939

Na počátku roku 1928 vstoupila v platnost reorganizace zbrojní služby. Vycházela z potřeb materiálního zabezpečení a opravárenského zázemí mírové i válečné branné moci.  Nový prvek tvořily tři zemské zbrojnice č. I (Praha), č. II (Olomouc) a č. III (Leopoldov). Zemská zbrojnice č. I nahradila bývalý Hlavní zbrojní sklad. Podléhala jí odbočka v Hostivicích, Divizní zbrojnice č. 2 (Plzeň), Divizní zbrojnice č. 3 (Terezín), Divizní zbrojnice č. 4 (Josefov) a Divizní zbrojnice č. 5 (Rudolfov). Zemská zbrojnice č. II disponovala pouze odbočkami v Brně a Hranicích. Zemská zbrojnice č. III byla původně dislokována v Leopoldově. Od prosince 1930 působila v Trenčíně. V jejím obvodu se nacházela Divizní zbrojnice č. 11 (Košice) a č. 12 (Ružomberok). Některé z uvedených zbrojnic disponovaly též odloučenými správními a výrobními odděleními a muničními sklady.

Na počátku roku 1937 došlo k další rozsáhlé modifikaci zbrojní služby, kterou si vyžádalo zavedení sborové organizace československé branné moci. Takto vznikla Ústřední zbrojnice v Praze s odloučeným zbrojním skladem a pěti detašovanými muničními sklady. Vedle ní byla ustavena síť sborových zbrojnic s odbočkami a detašovanými prvky. Konkrétně šlo o Sborovou zbrojnici č. 1 (Praha), č. 2 (Josefov), č. 3 (Brno), č. 4 (Olomouc), č. 5 (Trenčín), č. 6 (Košice) a č. 7 (Bratislava). Tato struktura trvala s dílčími změnami do rozbití Česko-Slovenské republiky v březnu 1939.

Automobilová služba přenesla svou základnu, tedy Automobilní zbrojovku, z Prahy do Přelouče v roce 1932. I tuto službu podstatně ovlivnilo zavedení sborové organizace. Na počátku roku 1937 vznikla Automobilní zbrojovka č. 1 v Přelouči se třemi automobilními sklady a Automobilní zbrojovka č. 2 v Trenčíně s jedním automobilním skladem. Náročné opravy bojových vozidel útočné vozby včetně garančních oprav se uskutečňovaly ve výrobních závodech, tedy v Českomoravské Kolben-Daněk a v Akciové společnosti, dříve Škodových závodech v Plzni.

Karel Straka

Vojenskému opravárenství po výše popsaném období byla věnována výstava před Generálním štábem Armády ČR v Praze, která skončila v květnu 2026. V tomto článku si o ní můžete přečíst více a podívat na výstavní brožuru:

Historie a současnost vojenského opravárenství - 26. 3. - 5. 5. 2026