Připomínáme stoleté výročí tzv. Gajdovy aféry

V červenci 1926 naplno propukla jedna z nejsledovanějších afér meziválečného Československa. Ve světě médií, v kolektivní paměti i v odborné historiografii nese jméno Radoly Gajdy, nadaného vojenského stratéga, význačného legionáře a příslušníka čs. generality, ale i komplikovaného muže se sklony k politickému avanturismu. Právě Gajdovy politické ambice představovaly vážné porušení profesní etiky vojáka z povolání a byly signálem ke kauze, která vedla k jeho nucenému odchodu z armády.

Zmínky o zasahování generála Gajdy do politických záležitostí kolovaly tiskem již v roce 1923, tedy v časech jeho velitelského působení u 11. pěší divize v Košicích. Znovu zesílily začátkem jara 1926, kdy byl k nelibosti svých oponentů pověřen funkcí zastupujícího náčelníka Hlavního štábu. Předzvěstí celé kampaně se stal polemický článek „Hledá se generál“ z pera sociálně demokratického poslance Rudolfa Bechyně. Stále hlasitěji se hovořilo o Gajdově napojení na české fašisty, s nimiž se měl podílet na přípravě státního převratu, údajně plánovaného na dobu konání VIII. Všesokolského sletu. K tomu se záhy přidalo skandální nařčení ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu, což vzhledem ke Gajdovu neskrývanému nacionalismu a antikomunismu vyvolalo značnou mediální pozornost.

Předávání citlivých vojenských informací Sovětům, udržování kontaktů s předáky fašistů a úmysl státního převratu. Všechna tato obvinění se stala – poté, co byl Gajda 2. července 1926 odeslán na časově neomezenou dovolenou – předmětem vleklého vyšetřování, nejprve prostřednictvím tzv. generálské komise a posléze v řádném a v odvolacích řízeních Kárného výboru Ministerstva národní obrany (MNO). Gajda byl nakonec shledán vinným a potrestán odnětím vojenské hodnosti (degradací na vojína) a trvalým snížením zaopatřovacích požitků. Nepochybně mu velice uškodilo, že se ještě před vynesením konečného rozsudku nechával oficiálně oslavovat politickými radikály, objevoval se v jejich středu a v lednu 1927 byl dokonce zvolen „vůdcem“ Národní obce fašistické.

Gajdův kariérní a společenský pád uvítal početný zástup jeho nepřátel, v neposlední řadě mocenská skupina tzv. Hradu, zneklidněná rovněž událostmi v sousedním Polsku – vojenským pučem maršála Józefa Piłsudského z května 1926 a jeho příklonem k autoritativní formě vlády uplatňované nad polskou společností. Analogie se nabízela. Vedle rozhodných odpůrců měl Radola Gajda nemálo přívrženců mezi bývalými (ruskými) legionáři, v mužstvu i důstojnickém sboru. „Przewrót majowy“ tak v čs. prostředí velmi dobře posloužil k „preventivnímu“ zákroku proti muži, jehož si v roli vojenského diktátora nebylo těžké představit. Těmto představám nahrávaly také vzpomínky na kontroverzní velitelské praktiky, které uplatňoval v čs. legiích.

Přes odsuzující rozsudek však nebyla Gajdovi obvinění z prosovětské špionáže a přípravy státního převratu nikdy dostatečně prokázána. Kárná řízení založená na nepřesvědčivých svědectvích (připomeňme roli zpravodajského důstojníka Emanuela Moravce), jakož i procesní zásahy prezidenta Masaryka vzbuzovaly pochyby, zvláště pak ostrou kritiku z úst protihradní opozice. Nevybíravé komentáře uveřejňoval krajně pravicový tisk, rozhořčení však neskrývali pouze radikálové. Znepokojovalo užití metod a prostředků (mocenských manipulací, intrik, křivých výpovědí), jež nekonvenovaly s demokratickými pravidly. Podněty ke Gajdově odstranění pochopitelně přicházely zejména z levicového spektra domácí politiky, nelze vyloučit ani účast vojensko-diplomatických kruhů Francie či Sovětského svazu, obě strany měly pádné důvody k odvetě. Právě Gajda totiž na sklonku roku 1925 patřil k hlavním iniciátorům odchodu Francouzské vojenské mise z čela čs. branné moci a její proměny v „pouhý“ poradní orgán MNO. Z pohledu sovětských představitelů pak Gajdovi na kreditu nikterak nepřidávalo protibolševické tažení Sibiří v době ruské občanské války.

Gajda však nebyl docela nevinnou obětí, jak vytrvale hlásala česká meziválečná krajní pravice, zejména pokud šlo o naplnění podstaty dalšího bodu obžaloby – udržování styků s předáky fašistů. S českými nacionalisty – z nichž mnozí nalezli útočiště právě v Národní obci fašistické – se konspiračně (ať už přímo či zprostředkovaně) scházel od počátků dvacátých let. Stal se – a po letech to i přiznal – tajným členem a „mentorem“ Červenobílých. Na činnost tohoto politického klubu měl zákulisní vliv, přinášel programové návrhy, udílel direktivy a dobrozdání a to navzdory skutečnosti, že v dobových tiskových prohlášeních ujišťoval veřejnost i své rezortní nadřízené o opaku a naprosté loajalitě. Lobboval dokonce za vznik nového politického subjektu – Národně liberální strany. Po vypuknutí aféry nebyl „vehnán do náruče“ českého fašismu, ale motivován politickými ambicemi už dlouho v tomto táboře působil. Třebaže jeho chování bylo stejně jako u ostatních důstojníků a vojenských gážistů reglementováno vojenskými předpisy, které kontakty takové povahy zapovídaly. K diskreditaci své osoby proto přispěl rozhodující měrou on sám.

Ukazovalo se zcela zřetelně, že v otázce Gajdových politických aktivit byly nedůvěra a výtky vůči němu vždy oprávněné; právě tak jako v tomto ohledu vedená iniciativa a důvody prezidenta Masaryka trvajícího na kárném řízení. V odlišném světle stojí okolnosti spojené s dalšími obviněními proti Gajdovi. Okolnosti dnes již spolehlivě rozkrytých nepravd o přípravách státního převratu, jakož i mocenskopolitických pohnutek zjevně zinscenovaného nařčení ze špionáže.

Aféra degradovala Radolu Gajdu nejen vojensky, ale i v očích široké veřejnosti. Dala však vzniknout postavě nespravedlivě pronásledovaného „národního hrdiny a mučedníka“. Tato interpretace se stala nedílnou součástí „věrouky“ čs. fašistů.

Nejen v souvislosti s Gajdovou aférou se šířily zprávy o růstu nacionalismu na všech úrovních vojska a o tendencích řešit politické krize jinak než za jednacím stolem. Obava z radikalizace byla také jedním z impulzů, které v dubnu 1927 přiměly Národní shromáždění k legislativnímu kroku odejmout volební právo aktivně sloužícím příslušníkům branné moci, policie a četnictva. To samo o sobě zpochybňuje přežívající mýtus o přísné apolitičnosti, resp. politické neutralitě armády v celé její prvorepublikové existenci.

Zdeněk Beroun