Propaganda v době Napoleona

K letošnímu 200. výročí bitvy u Waterloo uspořádalo Britské muzeum výstavu Bonaparte a Britové: Grafika a propaganda v době Napoleona. Expozice se zaměřila především na tištěnou propagandu na obou stranách La Manchského průlivu, a to ať již francouzskému generálovi a císaři Napoleonovi Bonapartemu (1769–1821) zlořečila nebo jej naopak glorifikovala.

Výstavu její autoři chronologicky rozdělili do čtyř částí: Od generála ke konzulovi (1796–1799), Mír, válka a císařství (1800–1804), Triumf a katastrofa: Trafalgar, Slavkov, Španělsko a Rusko (1805–1813) a Porážka a exil: Elba, Waterloo, Svatá Helena (1814–1815).

Tato koncepce provází návštěvníky Napoleonovým životem od chvíle, kdy se jako mladý generál díky svým vojenským úspěchům v Itálii stal známým po celé Evropě, přes další vítězství na válečných polích starého kontinentu i porážky v námořních bitvách u Abukíru a Trafalgaru, katastrofu, jíž skončilo tažení do Ruska, až po definitivní konec u Waterloo a následný exil na ostrově Svaté Heleny v Jižním Atlantiku. A to především očima britských karikaturistů. Připomeňme, že karikatury se v ostrovním království začaly objevovat již od poloviny 18. století téměř současně se vznikem denního tisku. Byly, a dodnes jsou, velmi sžíravé, nešetří žádného politika, ani členy královské rodiny, ale nikdy nebyly vulgární. Konec 18. a počátek 19. století lze bezesporu označit za „zlatý věk“ britské karikatury. Ostatně tehdejšími kresbami se často inspirují i současní „ostrovní“ karikaturisté.

Návštěvníci tak mohli obdivovat především práce nejlepších britských kreslířů – karikaturistů své doby: Thomase Rowlandsona (1756–1827), Richarda Newtona (1777–1798) a George Cruikshanka (1789–1856). Ovšem největší „hvězdou“ výstavy je James Gillray (1756–1815). Právě on vymyslel v roce 1802 karikaturu Napoleona jako „Malého Boneyho“ kvůli jeho údajně malé postavě. Ve skutečnosti však Bonaparte měřil 167 cm, což v té době byla průměrná výška mužů. Ale zřejmě díky britskému karikaturistovi, jeho kresby se šířily Evropou, se francouzský císař zapsal do obecného povědomí jako „malý muž“, „Malý Boney“.

„Proslulý karikaturista James Gillray vymyslel Malého Boneyho coby nedomrlou kreaturu krčící se se strachem před tělnatou postavou Johna Bulla, karikaturisté menšího významu ho také kreslili v tom nejhorším světle. Umírněnější názor whigů byl reprezentován listem Edinburgh Review, v němž byly zvlášť vojenské komentáře chvályhodně dobře informované a na svou dobu neobvykle spravedlivé,“ napsal britský historik Geoffrey Ellis.

Podle historika umění Martina Myrona, nebyl Gillray jen pozoruhodný komentátor politického dění, ale i vynikající grafik a kreslíř. „Založil moderní umění karikatury. Měl štěstí, že žil v době pro další vývoj Evropy tak důležité, době, kdy se výrazně proměňoval celý svět,“ uvedl Myrone.

James Gillray se narodil v londýnské čtvrti Chelsea v rodině skotského vysloužilého vojáka 13. srpna 1756, tedy jen čtyři roky před nástupem Jiřího III. na britský trůn. Během jeho života začala americká válka za nezávislost, vypukla francouzská revoluce, padla Bastila, Paříž ovládl teror, Evropou otřásly napoleonské války. Námětů pro své karikatury měl dost a dost.

Jeho vztah k politice se měnil. V té době se v Británii teprve začínal formovat moderní stranický systém a politická spojenectví byla až do poloviny devadesátých let osmnáctého století nestabilní. Stejně jako ostatní tehdejší karikaturisté i Gillray odhaloval pokrytectví a korupci všech politických stran, aniž by s některou nějak sympatizoval. Jen krátce se spojil s toryovskou vládou Williama Pitta mladšího a dostával od ní tajně 200 liber ročně jako „odměnu“ za zvláště sarkastické ztvárňování opozičních whigů. Po pádu Pittova kabinetu v roce 1801 tento finanční pramen vyschl, období Gillrayovy „stranickosti“ skončilo. Myrone sice tuto etapu jeho uměleckého života označuje za „politováníhodnou“, zároveň ale říká, že právě tehdy vytvořil své nejlepší kresby. Po Pittově smrti v roce 1806 se již opět zcela vrátil k tehdejším satirickým praktikám a na mušku si bral jak opozici, tak vládu, nešetřil ani královskou rodinu. Navštěvoval pravidelně debaty v Dolní sněmovně a na malé kartičky dělal skici, které mu potom sloužily při tvorbě karikatur.

Od roku 1791 pracoval výhradně pro Hannah Humhrey, sestru svého prvního nakladatele. Ta se o něj také starala v posledních pěti letech jeho života, kdy trpěl duševní chorobou. Zemřel ve svém rodném Londýně 1. června 1815, krátce před Napoleonovou porážkou u Waterloo.

Ještě před Gillrayovou smrtí tak vedoucí roli v anti napoleonské karikatuře převzal George Cruikshank. Ten například ve svých kresbách přetvořil zprávy o vojácích napoleonské armády brodících se sněhem při ústupu z Ruska ve velkou komedii.

Jaroslav Beránek