Rezoluce, která otevřela cestu ke vzniku NATO

Před 78 lety odhlasoval americký Senát rezoluci 239. Dodnes je spojená se jménem předsedy zahraničního výboru, republikánem Arthurem H. Vandenbergem. Přelomový politický krok byl součástí proměny zahraniční a bezpečnostní politiky USA po druhé světové válce: Washington se přestal bránit zapojení do dlouhodobých vojenských aliancí.

Psal se 11. červen 1948 a v Senátu byla poměrem hlasů 64 ku 6 schválena rezoluce, která znamenala malou revoluci. Rozsahem nebyla dlouhá, v jejím znění se však skrývalo několik podstatných formulací. Mimo jiné volala po „zapojení Spojených států – prostřednictvím ústavního procesu – do takových regionálních a jiných kolektivních ujednání, která jsou založená na efektivní vlastní a vzájemné pomoci a která mají vliv na národní bezpečnost“ USA. Spojené státy také měly za cíl dosáhnout mezinárodního míru a bezpečnosti prostřednictvím OSN a její Charty. (Vyhnout se však chtěly vetu SSSR.) To, že se ve znění rezoluce objevila formulace „prostřednictvím ústavního procesu“ nebyla náhoda. Senát tak deklaroval, že chce mít při uzavírání mezinárodních obranných dohod hlavní slovo.

Rezoluce byla součástí obratu americké politiky. Spojené státy si uvědomily, že musejí čelit sovětskému tlaku. V jejich zájmu proto bylo zajistit bezpečnost evropských demokratických států. Arthur H. Vandenberg předsedal vlivnému senátnímu výboru. Důležité také bylo, že dokázal spolupracovat s administrativou demokratického prezidenta Harryho S. Trumana. Na rezoluci se podílel také náměstek ministra zahraničí Robert A. Lovett a další představitelé ministerstva.

Vandenberg přitom před druhou světovou válkou patřil mezi zastánce izolacionismu. Svým příklonem (již v roce 1945) k internacionalismu inspiroval další republikány. Na společné bezpečnostní politice se tak v letech po válce dokázaly shodnout obě hlavní americké strany.   Vandenberg sám se nakonec stal důležitým činitelem v procesu, který přinesl vznik klíčové západní bezpečnostní organice: NATO.

Petr Janoušek