Vojenská legitimace npor. Otakara Jaroše

Dne 8. března 1943 došlo u vesnice Sokolovo k prvnímu bojovému vystoupení československé vojenské jednotky v SSSR proti nacistickému Německu. V průběhu boje padl velitel 1. roty npor. Otakar Jaroš, který se svou rotou hájil samotné Sokolovo. Za svou statečnost byl jako první cizinec ve druhé světové válce vyznamenán nejvyšším sovětským vyznamenáním – titulem Hrdina SSSR.

Bitva u Sokolova byla jen dílčí epizodou na pozadí rozsáhlé vojenské operace, známé jako třetí bitva o Charkov. Ačkoli skutečný vojenský význam bitvy u Sokolova je diskutabilní, skutečnost, že se jednalo o první boj spojenecké jednotky nasazené na východní frontě po boku Rudé armády, ji dávalo velký propagační potenciál (pomineme-li nasazení britského letectva a námořnictva chránícího mořské cesty do Murmanska). Ikonou střetu se stal velitel 1. roty npor. Otakar Jaroš (1912 – 1943), který padl v závěrečné fázi bitvy při obraně sokolovského kostela.

Za statečnost prokázanou během bitvy proti německé přesile byl Otakar Jaroš in memoriam jako první cizinec ve druhé světové válce vyznamenán titulem Hrdina SSSR. Ten v průběhu druhé světové války obdrželo celkem 6 československých občanů; Češi Otakar Jaroš, Richard Tesařík, Antonín Sochor a Josef Buršík, dále Slovák Ján Nálepka a Rusín Štěpán Vajda, z toho tři tituly byli uděleny in memoriam. Arnošt Steiner byl k udělení titulu za svého života navržen, ale zřejmě z politických důvodů byl návrh zamítnut.

V poválečném období se vyznamenaní vojáci stali přirozeným objektem komunistické propagandy, která neváhala překrucovat fakta o jejich životě a přizpůsobit jej šablonovitým rysům socialistické představy o hrdinství. Tomu však vyhovovali pouze mrtví hrdinové, kterým bylo možné vložit do úst téměř cokoli. To se zřejmě stalo osudné Antonínu Sochorovi a Josefu Buršíkovi. První z nich umírá v roce 1950 za záhadných okolností při autonehodě, druhý byl po nástupu komunistů obviněn z velezrady a jeho jméno bylo ze všech oficiálních dokumentů na 40 let vymazáno. Z vězení se mu podařilo utéct a přes Německo emigroval do Anglie. Jediným v Československu žijícím Hrdinou SSSR se tak oficiálně stal Richard Tesařík, jehož bouřlivý způsob život však propagandistickému využití příliš nepřál.

O to více oficiální propaganda vyzdvihovala Hrdiny SSSR in memoriam, kteří se ve své vybájené podobě stávali hrdiny filmů, knih i divadelních her. Jejich jména rezonovala ve veřejném prostoru a byly po nich pojmenovány podniky, školy i ulice. Příkladem toho je i Otakar Jaroš, kterého oficiální propaganda představovala jako sympatizanta komunistické strany, skutečnost přitom byla jiná.

Otakar Jaroš se narodil v Lounech dne 1. srpna 1912 v rodině železničáře. Dětství prožil v Mělníku, kde byl činný v Sokole a Skautu. Vojenskou službu nastoupil v roce 1934 u telegrafního vojska a v roce 1937 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a stal se důstojníkem z povolání. Po okupaci českých zemí odešel 12. srpna 1939 do Polska. Po sovětském útoku na Polsko byl společně s dalšími vojáky Československého legionu internován v táborech v Suzdalu a Orankách. Od června do srpna 1941 působil jako radista u čs. vojenské mise v SSSR v Moskvě a v únoru 1942 byl jako jeden z prvních vojáků prezentován v Buzuluku, kde se začal formovat 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR. Jako prvorepublikovému důstojníkovi mu vadilo politické ovlivňování jednotky, neměl rád politruky a jakékoliv bolševické propagátory, proti návštěvě Klementa Gottwalda u jednotky dokonce protestoval.

Dokladem jeho smýšlení je i vojenská legitimace z prvorepublikové armády, kterou si vzal s sebou na cestu do exilu. Navzdory nejisté době do ní nadále zapisoval průběh své vojenské služby, a to zřejmě až do poloviny roku 1942, kdy vojáci dostali nové česko-ruské legitimace.

Petr Bjaček