01 Řez rakousko-uherským těžkým kulometem Schwarzlose vzor 1907/12 ráže 8 mm Mannlicher M. 93

Páteř pěchotní výzbroje rakousko-uherské armády tvořily kulomety Schwarzlose M.7 a M.7/12 v ráži 8 mm Mannlicher M. 93. Nejednalo se o domácí konstrukci, zbraň nesla jméno svého tvůrce, německého konstruktéra Andrease Wilhelma Schwarzlose (1867–1936), majitele zbrojovky v Suhlu (Waffenfabrik Schwarzlose, Suhl), od něhož zakoupila počátkem roku 1905 štýrská zbrojovka (Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft – OEWG) výrobní práva. Důvody, proč rakouská armáda zavedla v té době nepříliš prověřenou konstrukci, spočívaly především v nižší výrobní náročnosti vzhledem k menšímu počtu součástí zbraně.

Ačkoliv štýrská zbrojovka zahájila výrobu kulometů již v roce 1905, k oficiálnímu zavedení do výzbroje pod označením M. 7 došlo teprve 8. ledna 1908 na základě doporučení technické vojenské komise. Rekonstrukcí závěrového mechanismu a drobnými úpravami (např. vertikální směr sklápění rukojetí, úprava závěsu a tvaru víka pouzdra závěru, rekonstrukce přepouštěcího parního ventilu) vznikl v průběhu let finální vzor 7/12, vyznačující se také vyšší teoretickou kadencí oproti původnímu vzoru M. 7. Jestliže na počátku války měla rakouská armáda k dispozici okolo 4000 kulometů Schwarzlose, tak na konci válečného roku 1918 dosáhla celková produkce ve štýrské zbrojovce 52 000 kusů.

Těžký, vodou chlazený kulomet Schwarzlose fungoval na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. V přední části víka pouzdra závěru se nacházela nádoba na olej, uzavřená shora kruhovým víčkem. Hlaveň obepínal válcový chladič, plněný třemi litry vody. Přepouštěcí ventil v přední části chladiče sloužil k vypouštění páry v případě dlouhotrvající střelby, při níž se dostával obsah chladiče do varu. Kouřové zplodiny při střelbě umocňovalo spalování oleje, vstřikovaného do prostoru před nábojovou komorou. V tomto směru nebyl kulomet Schwarzlose příliš vhodný pro intenzívní střelbu v uzavřených prostorech bez fungujícího odsávání či přirozené cirkulace vzduchu.

K zásobování zbraně sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93. Podávací zařízení zbraně tvořila cívka, uložená ve spodní části na pravé straně pouzdra závěru. Náboje vytahoval z pásu spodní ozub závorníku ve fázi, kdy se závěr pohyboval vzad. Teoretická kadence činila 520 ran za minutu (u původního M. 7 pouze 400 r/min.), avšak její výši ovlivňovala řada faktorů: zcela nové či vodou nasáklé nebo zmrzlé nábojové pásy zvyšovaly pasivní odpory při vytahování nábojů z pásu, čímž rychlost střelby klesala. Proto bylo nutné věnovat stavu pásů patřičnou pozornost.

Hmotnost samotné zbraně bez naplněného chladiče a olejové nádrže obnášela 17,2 kg, s olejem a vodou pak 22,7 kg. Třínohý podstavec, umožňující nastavení do palebných výšek 250, 450 a 600 mm, měl hmotnost 18,5 kg. Když připočteme hmotnost štítu 20 kg (Schutzschild M. 7/9), pak celý kulomet v palebném postavení představoval při přesunu transport 61,2 kg, ovšem bez nábojů. Pevnostní verze měly navíc ještě na chladiči pancéřový štít, jenž chránil poměrně tenké tělo chladiče před ničivými účinky střepin dělostřeleckých granátů. Snaha vylehčit celou sestavu vedla v průběhu války k vývoji lehké, avšak málo stabilní trojnožky, takže hmotnost zbraně bez štítu tak klesla na 28,5 kg. Ke slovu přišly v průběhu války rovněž adaptace, spočívající v připevnění dvojnožky na chladič zbraně, což zvyšovalo mobilnost kulometu.