Na začátku roku 1916 se ve výstroji dělostřeleckých jednotek britské armády objevila vylepšená protiplynová maska, tzv. PHG Helmet. Stála na konci vývojové řady vlhkých masek, kukel, které používala britská armáda během 1. světové války. Na jejím počátku byla flanelová kukla napuštěná roztokem thiosíranu sodného (angl. hypo, odtud Hypo Helmet). Znepokojení s rychlým vývojem chemické války a předvídavost přiměla poté britské vědce vylepšit stávající kuklu. A to takovým způsobem, aby v ní mohli vojáci vydržet i útok nebezpečnějším plynem – fosgenem. Nová maska se skládala ze dvou vrstev bavlněného flanelu. Místo celonového plátu, který sloužil k vidění u Hypo Helmet, se objevily dva zorníky v kovových obrubách a především došlo k zabudování výdechového ventilu sloužícího k odvádění kysličníku uhličitého, který se jinak hromadil uvnitř masky. Změnil se přirozeně i roztok impregnující masku. Nejdříve se používal fenolát sodný (Phenate Sodium, masky nesly označení P Helmet nebo také Tube Helmet podle náustku výdechového ventilu), posléze hexametylentetramin (Phenate-Hexamine). Kukly napuštěné touto látkou se označovaly PH Helmet. K poslednímu vylepšení došlo na začátku roku 1916, kdy byly zorníky uvnitř kukly opatřeny těsněním z houbovité pryže, odtud PHG Helmet, Phenate-Hexamin Goggle Helmet. Navíc bylo pomocí pružné pásky dosaženo lepšího přilehnutí zorníků k očím. Limity používání těchto masek však byly natolik omezující, že byl již během druhé poloviny roku 1915 vyvíjen v Royal Army Medical College v Millbank, kam byl soustředěn mimo jiné i vývoj ochranných prostředků, nový chránič, tentokrát již s filtrem. Kukla PHG Helmet byla stažena, přičemž PH kukla zůstala ve výstroji vojáků jako záložní maska.