ALCAINI, Caj von. Darstellung der Schlacht bei Pavia, am 24. Februar 1525, zwischen den Franzosen und den verbündeten kaiserlichen Truppen

Od konce 15. století až do 50. let 16. století zuřily v Itálii takzvané italské války. Šlo o sérii konfliktů mezi Francií, Svatou říší římskou národa německého, Španělskem a Anglií, do nichž se zapojovali také místní vládci a papež. Podle pravidla, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, se tyto střety také prolínaly s habsbursko-tureckými válkami. V letech 1521‒1526 se válečná štěstěna přiklonila na stranu Habsburků, na čemž mělo největší podíl jejich vítězství v bitvě u Pavie, která proběhla 24. února 1525.

Bitva u Pavie se zapsala do vojenské historie hned z několika důvodů. Jednak šlo o drtivé vítězství císařských německo-španělských sil nad Francouzi, což zásadně zdůraznilo zajetí francouzského krále Františka I. v boji. V druhé řadě lze konstatovat, že v západní vojenské historiografii je tato bitva považována za dějinný zlom v použití palných zbraní, neboť u Pavie dokázala pěchota vyzbrojená arkebuzami (doutnákovými palnými zbraněmi s hladkým vývrtem hlavně) porazit palbou těžké jezdectvo protivníka. Nutno podotknout, že vzestup užívání palných zbraní se stal výrazným fenoménem již v 15. století, počínaje jejich značným rozšířením v husitských válkách. Na přelomu 15. a 16. století vrcholil pomyslný střet mezi těžkooděnými železnými jezdci a organizovanou pěchotou s palnými zbraněmi, která byla nějakým způsobem chráněna před přímým útokem jezdectva. U Pavie tuto roli sehrál pro jezdectvo obtížný mokřadový terén, který těžkooděnce přibrzdil a vystavil je smrtícímu přívalu olova z několika stran. Velice podobnou lekci dostali o rok později uherští rytíři v bitvě u Moháče od tureckých janičárů, ale také němečtí těžkooděnci již roku 1504 v bitvě u Schönbergu (Wenzenbachu) od českých žoldnéřů (v čele nešťastného jezdectva byl raněn sám císař Maxmilián I., bitvu nakonec rozhodla německá lancknechtská pěchota). Za zmínku stojí fakt, že v bitvě u Pavie bojovali také žoldnéři z českých zemí, jmenovitě můžeme uvést Christopha hraběte Schlika ze sokolovské rodové větve, který sloužil pod Karlem III. vévodou Bourbonským a padl při dobývání Říma roku 1527.

Prezentovaná studie je sice téměř 200 let stará, přesto má stále svoji nezpochybnitelnou hodnotu. S pečlivostí vlastní 19. století přibližuje čtenáři jak celkový kontext italských válek, tak souvislosti konkrétního konfliktu let 1520‒1526, ale také samotného tažení císařských vojsk k Pavii. K popisu bitvy se autor, c. a k. poručík 5. praporu polních myslivců, dostal až v druhé části článku a věnuje se mu se stejnou pečlivostí jako textům předchozím. S ohledem na datum vydání stati, která byla publikována u příležitosti 300. výročí bitvy, text neobsahuje rozsáhlejší poznámkový aparát, ani žádné obrazové přílohy.

Přestože je představovaná studie již do určité míry antikvována, stále se jedná o podrobný popis událostí v širším kontextu a jako takový může stále přitáhnout pozornost badatelů. Zároveň jde o příklad jubilejního textu z první poloviny 19. století, který může vedle své vlastní informační hodnoty sloužit jako komparační materiál pro srovnání s obdobnými texty mladší provenience.

Studii si můžete přečíst on-line zde.

Citace:

ALCAINI, Caj. von. Darstellung der Schlacht bei Pavia, am 24. Februar 1525, zwischen den Franzosen und den verbündeten kaiserlichen Truppen, nebst einer kurzen Erzählung der hierauf Bezug habenden früheren Ereignisse und der Folgen derselben. Oesterreichische-militärische Zeitschrift. Wien : Strauss, 1825, Bd.1, s. 55-92, 165-200.