BARTOŠ Písař, Kronika pražská Bartoše Písaře. Paměti o bouři pražské roku 1524

„A král, dřív než se bitva začala, znamenav, že žádné rovnosti v počtu lidu jeho proti Turkům, ani naděje k vítězství nebylo, sám několik z vojska ujel beze vší škody zdraví svého. A bylo potom o něm dlouho v Čechách pochybováno rozličně, neb někteří pravidli, že jest zhynul, jiní, že jest živ zůstal mezi husaři též utíkajícími, tvrdili. A to trvalo několik nedělí, až potom přemáhala pověst po zprávě nějakého pána Cetrycze, tak řečeného, zvláštního milovníka jeho: že když ujížděl král s ním toliko přes nějaké bahno, tehdy z přílišného neštěstí přihodilo se, že jest z toho bahna se dobýti nemohl, ale koněm, na kterémž seděl, zmrhán jest, a tak tu zahynul v tom bahně, utopiv se. A kteříž se s ním byli při tom utíkání, každý šetřil toho z strachu přílišného, víc nežli krále, kam by před nepřítelem ujeti mohl, proto že již noc je byla zastihla. A tak z té bitvy velmi málo Čechův domův se navrátilo. A toho zahynutí královského potvrdila královna Maria svým psaním do sněmu obecního pánům českým, a kníže Jiří, markrabě brandenburský, z poselství, kteréž jest od ní působil na hradě Pražském při čase svatého Havla, a naposledy kníže Ferdinandus Rakouský, nejbližší po meči přítel a švagr přirozený krále Ludvíka – kterýž ohlašoval se k království Českému, chtě býti králem, – v týž rozum listy svými skrze oratory své, že by král Ludvík zahynul, toho potvrzovali.“

Mladý král Ludvík Jagellonský nezemřel uprostřed válečného pole. Při útěku se utopil spolu se svým koněm v rozvodněném potoce Csele. Zprávy od přeživších o jeho skonu přicházely pomalu a v prvních dnech vyvolávaly řadu domněnek. Vedle zpráv o králově smrti se šířily i pověsti, že utekl spolu s nejbližšími spolubojovníky a žije. Teprve jeho komorník a osobní průvodce, slezský rytíř Oldřich Cetrys (Ulrich von Czettritz), přinesl přímé svědectví o tragickém závěru panovníkova útěku.

Královna Marie Habsburská se o smrti svého manžela dozvěděla již 31. srpna. Záhy poslala zprávu svému bratrovi, arcivévodovi Ferdinandovi Habsburskému. Sama se vrátila do Budína, aby zajistila odvoz osobních věcí a evakuaci státní správy po Dunaji. Do českých zemí zprávy z Uher dorážely zpočátku jen pomalu a nejistě. Česká veřejnost se zdráhala zvěstem věřit a ještě v polovině září kolovaly informace, že král z boje vyvázl živý. Samotná česká stavovská obec však začala bezodkladně připravovat opatření pro případ, že by byl panovník skutečně po smrti.

K dílčím poradám se urychleně sešla dvě nejvlivnější šlechtická uskupení v tehdejších Čechách — u Zdeňka Lva z Rožmitálu na Blatné a u Vojtěcha z Pernštejna na zámku v Pardubicích. Mimořádné jednání zemských úředníků a dalších významných osobností na Pražském hradě následně organizoval kníže Karel I. Minsterberský. Dne 18. září byly obeslány vedlejší země Koruny české s výzvou ke generálnímu sněmu. Když v polovině září 1526 potvrdila královu smrt oficiálním listem i královna-vdova Marie Habsburská, mohly začít oficiální jednání. Naplno se rozhořel zápas o český a uherský trůn, který po sobě mladý panovník zanechal.

Zprávy o Ludvíkově skonu přineslo několik dobových kronikářů. Jedním z nich byl Bartoš zvaný Písař (cca 1470–1535). Působil jako městský písař na Starém Městě pražském, písař Pražských hor viničných a také jako obchodník s plátnem. Patřil k významným a váženým měšťanům. V roce 1526 dlel mimo Prahu — pro svou náklonnost k učení Martina Luthera byl totiž v letech 1524 až 1529 z města vypovězen. Po návratu začal pracovat na rozsáhlé kronice (Chronica de seditione et tumultu pragensi 1524 neboli Kronika o pozdvižení jedněch proti druhým v obci pražské).

Tato kronika líčí dramatické události od roku 1524, kdy v Praze získala převahu mocná konzervativní utrakvistická strana Jana Paška z Vratu. Ten vystupoval v pražských městech s až diktátorskou autoritou a ve spolupráci se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu se zapojoval do celostátní politiky. Oběma je přisuzována vina za to, že se české vojsko značně zpozdilo a na moháčské bojiště dorazily pouze nepočetné oddíly.

Bartoš Písař jako jeden z prvních českých dějepisců opustil mechanický chronologický způsob vypravování a události zachytil v jejich přirozené pragmatické a příčinné souvislosti. Kronika je ceněna pro vysokou míru přesnosti a spolehlivosti uváděných údajů. Dnes známe celkem 15 rukopisných opisů tohoto díla. Poprvé bylo tiskem vydáno roku 1851 Karlem Jaromírem Erbenem pod názvem Bartošova kronika Pražská od l. p. 1524 až do konce l. 1530.

V ukázce byla použita citace z pozdější kritické edice, kterou v rámci ediční řady Fontes rerum Bohemicarum (svazek VI) připravil historik Josef Vítězslav Šimák (1870–1941), významný představitel tzv. Gollovy školy. Tato kniha je součástí sbírek Knihovny VHÚ Praha. Ačkoliv je toto vydání staré již více než jedno století, přináší jedinečný popis událostí pohledem vzdělaného a politicky dobře orientovaného pražského měšťana.

Citace:

ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Prameny dějin českých vydávané z Nadání Palackého péčí Kommisse zřízené při " Historickém spolku" v Praze. Díl VI., Kronika pražská Bartoše Písaře. Paměti o bouři pražské roku 1524. Listy a kronika mistra Jiřího Píseckého. Přílohy. Praha: Nadání Františka Palackého, 1907. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:448dcf30-8c32-11dc-b810-000d606f5dc6

Renáta Modráková