V roce 1995 byli čeští vojáci působící v rámci mírové operace OSN UNPROFOR/UNCRO na Balkáně svědky stále rostoucího napětí mezi Chorvaty a Srby. Bylo zřejmé, že chorvatské vedení již nadále nehodlá tolerovat existenci separatistické Republiky Srbská Krajina (RSK) na svém území. V prvních květnových dnech proto chorvatské ozbrojené síly zahájily operaci Bljesak (Blesk). Jejím vyvrcholením se stala operace Oluja (Bouře), probíhající od 4. do 7. srpna 1995, která fakticky znamenala konec Republiky Srbská Krajina.
Pro český prapor představovala operace Oluja jedno z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších období celého nasazení. Hned po jejím zahájení se základna Borje ocitla pod minometnou palbou. Na její prostor dopadlo několik granátů, jejichž střepiny poškodily řadu ubytovacích chatek (viz fotografie) i budovu velitelství praporu, v níž se nacházela operační místnost a komunikační centrum (COMCEN). Navzdory rozsahu ostřelování se naštěstí vše obešlo bez ztrát na životech a došlo pouze k materiálním škodám. Většina příslušníků praporu přečkala kritické chvíle v krytech, zatímco vojáci zabezpečující ochranu základny a spojení pokračovali ve svých úkolech i během ostřelování, aniž by utrpěli zranění.
Na jiných místech však čeští vojáci takové štěstí neměli. Na pozorovacím stanovišti Tango-23 Repetitor střepiny z minometné palby způsobily smrtelné zranění rotmistru Luďku Zemanovi a četaři Petru Valešovi, několik dalších vojáků bylo zraněno.