Historie dvouručního meče sahá asi do počátku 14. století. Vyvinul se zřejmě z meče pro jeden a půl ruky a od 14. do 16. století se vyvíjel souběžně s ním. Sloužil jako zbraň sečná i bodná. Dal se použít k ničení nepřátelské pěchoty i koní, na nichž seděli rytíři, stejně dobře se osvědčoval v otevřeném bitevním poli i v boji na hradbách.
Pro značné rozměry, váhu a celkovou mohutnost si ovládnutí této zbraně vyžadovalo zvláštní výcvik. Boj s dvouručním mečem se trénoval jako speciální, mimořádně náročná disciplína. Zpočátku to byla známá zbraň švýcarských a německých lancknechtů, ale do počátku 16. století se s tímto typem seznámila celá Evropa a solingenské dílny jej začaly hromadně vyrábět. Postupem doby bojový význam zbraně poklesl a ve druhé polovině 16. století ji v armádě nosila již jen čestná stráž provázející prapor. V roli čestné zbraně se stala i zbraní ozdobnou.
Představovaný meč je na rikasu značen „ANTONIO PICININO • ME FECITE • IN • MILANO • 1584“. Takto značila své výrobky rodina Marliani, nejslavnější mečířská dílna v Miláně ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století.