GUICCIARDINI, Francesco. Histoire des Guerres d'Italie

Zatímco se 11. června 1526 osmanská armáda vedená samotným sultánem Sulejmanem I. shromáždila u Bělehradu k vpádu do Uher, byl ten samý měsíc pro uherského krále Ludvíka Jagellonského stále ještě dobou intenzivních jednání, korespondence a přípravných akcí. Po květnovém uherském sněmu rozeslal teprve 22. června do komitátů posly s výzvou ke shromáždění vojska k obraně země. Přestože si byl mladičký uherský a český panovník dobře vědom skutečnosti, že mu Sulejman I. již téměř klepe na dveře, významní evropští panovníci reagovali na jeho naléhavé prosby o pomoc více než vlažně. Sami byli totiž chyceni do pasti vlastních složitých politických a ekonomických situací. Zatímco Ludvíkův švagr Ferdinand I. byl vojensky vázán selským povstáním v Tyrolsku a Salcbursku , Ferdinandův bratr císař Karel V. musel čelit obnovení války v Itálii.

Svatá říše římská, Francie, Papežský stát, Milánsko a Benátky se totiž v červnu 1526 opět ocitly v nové válce mezi císařem na jedné straně a tzv. Svatou ligou z Cognacu na straně druhé. Vzniku Ligy předcházela prohra a zajetí francouzského krále Františka I. císařem Karlem V. Krátce po propuštění francouzský král diplomaticky sjednal nová spojenectví proti císaři. Liga byla podepsána 22. května 1526 (za Francii František I., dále papež Klement VII., Benátská republika, Florentská republika a milánští Sforzové). Jejím cílem bylo osvobodit italská území z područí císařské moci. Vojska Ligy zpočátku postupovala rychle, ale poměrně záhy se střetla s mobilizovaným císařským vojskem. Císař posbíral 14 000 německých lancknechtů a 6 000 španělských vojáků vedených Georgem von Frundsberg. Na italském území se k nim připojila pěchota pod vedením Fabrizia Maramalda, Sciarry Colonny a Luigiho Gonzagy spolu s jízdou vedenou Ferrantem Gonzagou a Filibertem z Châlonu, princem oranžským. Císař Karel V. byl tedy do značné míry vázán v Itálii, navíc se věčně potýkal s nedostatkem financí. Ludvíku Jagellonskému proto nemohl v rozhodujících dnech pomoci vojenskou hotovostí ani finančně.

Sled událostí na italském poloostrově jedinečným způsobem líčí kniha Storia d’Italia (Dějiny Itálie) od italského historika, filozofa, politika a diplomata Francesca Guicciardiniho (6. 3. 1483, Florencie – 22. 5. 1540, Arcetri), který byl mimo jiné osobním přítelem Niccola Machiavelliho. Autor se popisovaných událostí sám osobně zúčastnil. Jeho rodina měla blízko k Medicejským a Francesco vstoupil do služeb papežů Lva X. a Klementa VII. Sehrál významnou roli při papežově příklonu na stranu francouzského krále Františka I. ve sporu s Karlem V. a jako velitel papežských vojsk dokonce odvrátil útok na Florencii. Zbytek života strávil ve službách Medicejských, kdy se věnoval zejména psaní.

Jeho Dějiny Itálie se řadí mezi nejvýznamnější díla o novověké italské historii a to zejména s ohledem na dění v 16. století. Mezi autorovy hlavní myšlenkové vzorce patří přesvědčení o nemožnosti vysledovat v dějinách absolutní zákony a modely, které by umožňovaly předvídat průběh událostí, čímž se dostal do rozporu s tehdejším humanistickým myšlením i Machiavellim. Zvolené období považoval z pohledu tehdejší Itálie za nejbolestivější – začleňuje ho do širšího politického kontextu, v němž Itálie, nacházející se již v úpadku, hrála roli podmaněného území a kořisti. Guicciardini využívá analistický (ročenkový) řád, je přesný v popisu faktů, pečlivě vybírá a kriticky zkoumá prameny a nabízí hlubokou politickou a psychologickou analýzu významných osobností.

V XVII. knize přímo reflektuje tragické selhání křesťanských panovníků a neochotu evropských mocností reagovat na tureckou hrozbu kvůli vlastním sobeckým zájmům v Itálii. Zaslepená rivalita mezi Františkem I. a Karlem V. ve výsledku ponechala sultánu Sulejmanovi I. volný prostor k postupu do nitra Evropy. Guicciardini poukazuje také na to, že Ludvík Jagellonský opakovaně a marně žádal o pomoc evropské dvory i papeže. Ti sice vyjadřovali verbální podporu, ale jejich reálná finanční a vojenská pomoc byla minimální, protože veškeré zdroje spolykaly italské války (1494‒1559).

V Knihovně VHÚ Praha se nachází francouzský překlad tohoto díla. Tato kniha vázaná v lepenkových deskách potažených světlým pergamenem vyšla v roce 1577 (podle titulu u Pierra Saint-André, pravděpodobně v Ženevě či Lyonu). Jeden z jejích pozdějších majitelů jej opatřil věcnými a zajímavými rukopisnými poznámkami. Podle vlepeného exlibris byla tato kniha součástí rozsáhlé a významné knihovny Thun-Hohensteinů v Děčíně.

Kniha Storia d’Italia se celkově nese v pesimistickém tónu. Bitvu u Moháče reflektuje jako zkázu křesťanského nárazníku, prolomení klíčové obranné linie a doslova otevřenou cestu do Svaté říše římské. Samotná tragická smrt Ludvíka Jagellonského se pro Guicciardiniho stala symbolem naprostého rozvratu střední Evropy.

Citace

GUICCIARDINI , Francesco. Histoire des Guerres d'Italie. Tome Second. Lion: Pierre de Saint-André, 1577. Dostupné také z: https://books.google.cz/books?id=-0klmTYb5aQC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

Renáta Modráková