HOSTÁŇ, Jan, HOŘEJŠ, Jaromír. Jak byl zvolen Klement Gottwald presidentem republiky.

Po abdikaci Edvarda Beneše v červnu 1948 se československým komunistům uvolnila cesta k poslednímu pilíři moci v zemi. Vcelku pochopitelně byl vzápětí na nového prezidenta republiky navržen tehdejší předseda vlády Klement Gottwald. Útlá brožura z roku 1948, jež pojednává o jeho volbě, představuje jeden z dokladů počáteční opatrnosti komunistické propagandy po únorovém převzetí moci.

S ohledem na tehdejší realitu a praktiky komunistické moci není překvapivé, že po navržení Klementa Gottwalda jako jediného kandidáta na prezidenta začaly k orgánům státní správy docházet „tisíce telegramů, ve kterých závodní rady různých podniků a spolků projevovaly nadšenými slovy radost, že se má stát presidentem první dělník republiky“. Samotná volba vyzněla jednomyslně v Gottwaldův prospěch, při veřejném hlasování bylo pro jeho zvolení všech 296 přítomných poslanců Národního shromáždění.

Demokratické a kulturní tradice československého státu, jež se do vědomí zdejšího obyvatelstva zapsaly před druhou světovou válkou, ještě nebyly v roce 1948 natolik vykořeněné, aby mohli zdejší komunističtí propagandisté okamžitě převzít sovětské praktiky a negovat vše, co dokonale nekorespondovalo s linií KSČ. V brožuře se proto poukazuje na první dva československé prezidenty, T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, kteří zde nejsou (jako o několik let později) hodnoceni jako nepřátelé pracujícího lidu, ale naopak jako ti, kteří měli jeho důvěru a byli tak zdatnými Gottwaldovými předchůdci. V jejich krátkých životopisech byly přitom zdůrazňovány skromné poměry, ze kterých vzešli. Gottwald byl tedy jako „syn dělnické třídy“ jejich legitimním nástupcem. Beneš je ještě navíc vyzdvihován jako ten, který po únoru 1948 skoncoval se zrádnými politiky (tzn. členy vlády, kteří se tehdy svou demisí snažili postavit proti komunistům).

Líčení událostí provázející volbu nového prezidenta připomíná místy pohádkové vyprávění, kde se „poutníci“ (takto je to v brožuře doslovně uvedeno) z různých pražských čtvrtí scházejí v houfech na Pražský hrad a cestou se k nim přidávají davy z ulic, kterými procházejí. Vyprávění tak nechtěně připomíná legendu o Krysařovi, který vábivým zvukem své píšťaly žene dav lidí na skálu. S Gottwaldovou volbou přišli tito lidé o poslední pilíř demokracie ve státě, aniž si to uvědomovali.

Jelikož byla publikace zveřejněna v krátké době po Gottwaldově zvolení, nebyly v ní zamlčeny některé paradoxy, jež doprovázely ceremonie následující po samotném aktu volby. Mohlo zde tak být vylíčeno slavnostní hlášení tehdejšího přednosty Vojenské kanceláře armádního generála Hasala, který necelý měsíc poté odešel do exilu, a hlavně obřad Te Deum, při kterém bylo novopečenému prezidentovi požehnáno ve svatovítském chrámu od arcibiskupa Josefa Berana, který obhájil svou účast argumentem, že nárok na církevní obřady má každý. To však byl poslední vstřícný akt ve vztahu mezi církví a nastupující mocí. Staré pořádky již nadále neplatily a komunistická propaganda se v krátké době vyhranila proti čemukoliv, co by v pozitivním smyslu připomínalo minulá demokratická zřízení.

Citace:

HOSTÁŇ, Jan, HOŘEJŠ, Jaromír. Jak byl zvolen Klement Gottwald presidentem republiky. Praha: Státní nakladatelství, 1948. [20 s.].